Román Obsluhoval jsem anglického krále má dvojí tvář. Tou první je hlavní postava pikolíka, číšníka a nakonec cestáře bezmála poustevnického ražení. Po rodičích zdědil nejen miniaturní vzrůst, ale navíc i jméno Dítě, které jako by ztělesňovalo komplex méněcennosti – a ovšem i určitou životní naivitu a bezprostřednost.
Je to postava spíše z rodu antihrdinů, obdařená však neobyčejnou dávkou štěstí, díky které úspěšně proplouvá mocenskými zvraty rodné země. Pocit méněcennosti si kompenzuje nejprve penězi, jež mu zajišťují i přízeň žen, a potom – když je Československo obsazeno Hitlerovými vojsky – kolaborací.
Posléze však rozpoznává, že pro Moc, ke které se přiklonil, je ve skutečnosti ještě bezvýznamnější, než byl předtím, a toto poznání už ho do budoucna neopouští. Po pobytu v komunistickém táboře pro podezřelé živly se na konci knihy hrdina odebírá do lesní samoty, aby se zvířaty a vzpomínkami dospěl k bezmála taoistickému pojetí smyslu vlastní existence.
Troufám si však tvrdit, že skutečně hlavní postavou románu je ale někdo jiný. Přesněji: něco jiného.
Je to temný samopohyb dějin, který do vyprávění nevstupuje přímo, zůstává v pozadí, ale o to mocněji utváří životní cesty lidí, smýká jimi v nepředvídatelných peripetiích, aby se jich posléze zbavoval jako použitého materiálu.
V Hrabalově textu je onen samopohyb vyjádřen jako nezměrná hltavost, nabývající rozličných podob, od vysloveně poetických až po drastické.
Již samotný text je vlastně konzumním tokem, který je na konci každé kapitoly přerušován příznačnou otázkou „Stačí vám to? Tím dneska končím.“
Klíčové jsou ale opojné scény hodů a orgií.
Jednou z nejkrásnějších je epizoda s návštěvou etiopského císaře, jehož dvorní kuchaři připraví pro zúčastněné skutečnou specialitu – nadívaného velblouda. Vytržení, do kterého se labužníci po ochutnání exotické krmě dostávají, je typickým explozionistickým projevem Hrabalovy poetiky:
„a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jak o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý, jen se usmíval (…),
a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi.“
(Sebrané spisy BH, sv. 7, s. 91).
Jinou podobou hltavého vytržení jsou sexuální scény, z nichž pro hrdinu ta nejosudovější má v sobě opět motiv úst a polykání:
„pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku (…),
skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem… skoro jsem se Lízy bál… když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí (…),
toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…“ (s. 104).
Hrdina je v této chvíli na jednom ze svých zdánlivých vrcholů. Sňatek s německou ženou, která je mu zprvu bezvýhradně oddána, mu má v nových politických podmínkách zajistit důstojné postavení ve společenské hierarchii; z pikolíka Dítěte se má stát vážený Herr Ditie. Všechno je ale jinak.
Sebeztracení v opojné hltavosti věku mas se nepozorovaně, ale jistě mění ve vydanost žravému totalitarismu, když hrdina nahlíží, že sám je vlastně jen jakousi potravou. Z milence se stává pouhý biologický samec, dodavatel semene pro zrození nového stoupence režimu. V jedné z nejpůsobivějších hrabalovských scén, která se odehrává u sexuologa při testování kvality spermatu, se pak tento motiv pojí se symbolem nelítostné krutosti a bezohlednosti mocenského mechanismu:
„řekl vlídně, Herr Ditie, was ist den los…? a popleskal mi rameno, a dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté skupinky pornografie (…),
ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní…
a já tady stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán (…)“; nakonec pomůže zručná zdravotní sestra a semeno je shledáno „za jedině schopné oplodnit důstojným způsobem árijskou vagínu…
a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve a mocnými ranami razítek jsem obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti.“ (s. 112).Ve věku mas, davů a zástupů se nakonec vše stává jen potravou pro nenasytný žaludek dějin, který je lačný jak po stoupencích, tak po obětech, nerozlišuje.
Opojné milování, jaké jsme poznali na začátku vyprávění, se vytrácí a je nahrazeno „vědeckým“ aktem početí podle norimberských zákonů.
Hrdina se přirovnává ke psům s rodokmenem, které nechávají spářit jejich vypočítaví majitelé.A „z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi ani nedotkla přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana.“ (s. 117).
Nacistická perioda vyprávění posléze vrcholí v geniální metafoře dítěte vzešlého z onoho aktu: dítě nemluví, nic je nezajímá, nedokáže si normálně hrát – jediné, co bez ustání žádá, je kladivo a hřebíky. Neúnavné a nesmyslné údery, jež mají cíl v sobě samých, nám splývají s nemilosrdnými údery razítka jako symbolu mocenského mechanismu:
„a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo…“ (s. 136).
Líza vzápětí umírá při spojeneckém bombardování a dítě, nepřestávající ve své nesmyslné činnosti, je odvezeno do ústavu. Hrdina marně hledá hlavu své ženy, která byla výbuchem utržena a zmizela neznámo kam. Sám nyní stojí před úkolem, jak s končící okupací znovu najít alespoň tu svou ztracenou hlavu.
Závěr knihy se odehrává na jakémsi smetišti dějin, na místech, kam samopohyb věku mas odkládá ty, kteří jsou k nepotřebě.
Po epizodách v pankrácké věznici a v komunistickém sběrném táboře volí hrdina tentokrát dobrovolnou a vědomou malost, sociální marginalizaci, která jde však ruku v ruce se nalezenou velikostí ducha.
Odchází jako osamělý cestář na ztracenou vartu – do končin, které před časem museli opustit poražení Němci. Je to protiklad k prostředí, po němž až doposud Dítě toužil; zbavené někdejší hojnosti, opuštěné, přímo ztělesněná střídmost a vynucená skromnost, která je zároveň určitou „vyžraností“; je to krajina, přes kterou prošly hltavé dějiny dvacátého věku. Prázdnota, která po tom všem zbyla, hrdinu pročišťuje:
„A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody (…).“ (s. 173). Učí se „milovat i všechno to, co je nepříjemné a opuštěné“ (s. 177),
vede „hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti“ (s. 178).
V hostinci, kde se scházejí lidé ze širokého okolí, se brzy stává známou osobností, jejíž neotřelá moudrost je oceňována více než kostelní kázání. Dítě čím dál tím častěji uvažuje o smrti jako završení života a garantu jeho smyslu:
„chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku (…) jako na hřbetu toho hřbitova (…), aby moje rakev se za čas ne té dělící čáře rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že si tedy přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu…“ (s. 178 – 179).
Vlastně se tu znovu vracíme k onomu výjevu z povídky Prokopnutý buben, k onomu předělu nad dvěma světy, který je zároveň plebejsky všeobjímající – ale zároveň aristokraticky povznesený nad vše „pouze lidské“, počínaje sebou samým.
„A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mě všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…“ (Sebrané spisy BH, sv. 5, s. 197).
Přichází zima a cesta k lidem zapadává v odlehlé končině tunami sněhu. Hrdina v této chvíli začíná psát vzpomínky na svůj život, „odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost“, a zároveň se prokopává k lidem – aby se na Štědrý večer, který tráví sám se svými zvířaty, oni prokopali k němu.
Trochu se vylekají, vidouce ho v kostýmu vrchního a se šerpou, kterou mu kdysi za vzorné obsluhování daroval habešský císař; na vrcholu životní cesty se Dítě stává skutečným aristokratem, aby se vzápětí o to vlídněji a s větším porozuměním přiblížil lidem:
„a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného (…), já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh… jak neuvěřitelné se stalo skutkem. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.“ (s. 187).
To prolnutí plebejské vřelosti a aristokratické povznesenosti je pro Hrabala typické.
Jeho umění je věnováno všem „nízkým“, od žebráků po dělníky, ale přesto jde o umění, které je určeno nemnohým, neboť jeho moudrost, ukrytou za zdánlivou lehkostí pivního humoru, je nesnadné nahlédnout.
„Karlův most vypadá od Kampy jako dlouhá vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách,“ píše se např. v Kafkárně.
Lze takové psaní označit prostě za lidové? Hrabalův jazyk je plný dělnického žargonu i surrealistických invencí a taoistických aforismů.
Nejvšednější prozaičnost se u něj stává vznešeným básněním – přesně jako je tomu na těch „smetištích dějin“, kam zažívací trakt režimu odkládal všechny nepohodlné jednotlivce, od cikánských trestankyň až po kritické intelektuály.
(V tomto textu, který je napsán u příležitosti Hrabalových nedožitých devadesátin, odkazuji k soubornému vydání Hrabalova díla, které v devadesátých letech vycházelo v nakladatelství Pražská imaginace.)
