A tak ve Washingtonu na Woodrow Wilson University, běžely Postřižiny, polovička posluchačů se zvolna vytratila, paní Meda nakonec vyšla za mnou, já jsem už tolikrát Postřižiny viděl, že mi přicházelo špatně, seděl jsem a pil pivo s paní Medou Mládkovou, která mi řekla… Ještě že jste to zachránil. Nikdy ve vaší odpovědi nebylo to, nač se vás ptali…

Ovšem byla to literatura, to vaše povídání, škoda, že nejste clown, i tak, jak jste byl, byl jste clown… a já jsem pil pivo a jedl jsem prstoma to, co bylo připraveno pro hosty té mé besedy… Paní Meda hovořila pak o tom, že pracuje na studii o střední Evropě, že motto bude Úzkost, ta socha pana Gutfreunda…
Vážně? Optal jsem se udiveně, a paní Mládková s tím větší chutí, s tím svým apetitem a gustem mi líčila výtvarníky střední Evropy, ten Sovinec, a hlavně, viděl jste ty sochy pana Nepraše v mých pokojích. Povídám, to nejsou sochy, to jsou kramply ze staré stodoly, ze starých dílen a presy na výrobu patentních klíčů… Vy žertujete! Strčila do mne paní Meda… a pak hovořila dál o té úzkosti v dílech střední Evropy…

a  já jsem z ničeho nic řekl… A bylo by hezké téma… Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti, jako by nikdy ses neměl lásky dočkati… Kdo to napsal? Povídám: Ale, to je Pásmo od Guillaume Apollinaira… A paní Meda: A vy o tom musíte napsat esej, o té úzkosti… když tady byl pan Krčma, tak já jsem myslela, že by to mohl napsat on… ne, on ne, ale vy! A píchla mi do prsou nehtíkem zdobeným červeným lakem… Ten Krčma ale, to je střední Evropa! Víte, co udělal, když umřela Olga Scheinpflugová a současně dostala titul národní umělkyně? Krčma nařídil otevřít rakev a mrtvé Olze takhle v naklonění ukázal už zarámovaný titul s jejím jménem a že je národní umělkyně…

ale pane Hrabale, byla jsem specielně ve Vídni, u Vídně je potom zámek, šel mi naproti umělec, malíř ve fraku a s bradkou, bylo to na zámečku, kde už byla spousta lidí a auta z celé Evropy… a zděsila jsem se, viděla jsem, jak přivážejí jateční krávy a telata a prasata… a pak, když seance začala, tak ten umělec před diváky, a tedy obdivovateli svého umění, předvedl, jak podřízli tele a potom prase hnědé a tmavočervené barvy a na našepsované plátno tvořil gestickou malbu, bylo to úžasné… všechny obrazy jsou s přimísenou čerstvou krví… a diváci a kritici sledovali další porážku prasete a další podříznutí tak, jako to dělali židovští košeráci… a ten umělec je dneska milionář… celý ten styl mi děsil, byla to synagogální rituální jatka, hovořila paní Meda…

A já jsem slyšel, jak film spěchá ke svému konci, slyšel jsem, že se diváci smějí… povídám, raději tam vejdeme…  

Bohumil Hrabal, Listopadový uragán
Vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, v nákladu 150.500 výtisků.