Alexandr Puškin (1799-1837) byl na svůj věk mimořádně bystrý a vnímavý člověk. Společensky se angažoval a jeho politické postřehy byl často velmi nadčasové. Mimochodem byl slavný a proto se v roce 1933 stal autorem druhé a třetí sloky nové ruské hymny "Bože, chraň cara!". Hudbu složil na příkaz Mikuláše I. kníže Alexej Lvov.
Puškin si ale nikdy nedělal iluze, že v Rusku je všechno v pořádku.
Psal jízlivé epigramy proti úředníkům, v mládí byl volnomyšlenkář. Ale po vyhnanství přišel v Michajlovsku do styku s ruskou církví, lidmi, přírodou a tehdy začíná jeho duchovní přerod.
V roce 1936 napsal P.J. Čaadajevovi:
"Měli jsme zvláštní osud. Bylo to Rusko, jeho rozlehlé oblasti, které pohltily mongolskou invazi. Tataři se neodvážili překročit naše západní hranice a nechat nás v týlu. Stáhli se do svých pouští a křesťanská civilizace byla zachráněna...
Ačkoli osobně jsem srdečně spjat s panovníkem, zdaleka nejsem nadšen vším, co vidím kolem sebe: jako literáta mě to rozčiluje, jako člověka s předsudky mě to uráží, ale přísahám na svou čest, že za nic na světě bych nechtěl měnit vlast nebo mít jiné dějiny než ty, které nám dali naši předkové, tak, jak nám je dal Bůh."
Jeho vztah k Evropě můžeme shrnout do jedné věty?
"Evropa byla ve svém postoji k Rusku vždy stejně nevědomá jako nevděčná". 1834
A v úryvku z jeho článku "John Tanner", vybíráme pasáž, kde popisuje jeho nadčasový názor na demokracii ve Spojených státech.
Zajímavé ale je, že Puškin osobně Spojené státy nikdy nenavštívil, nicméně prostudoval spoustu materiálů a memoárů.
"S úžasem jsme viděli demokracii v jejím odporném cynismu, v jejích krutých předsudcích, v její nesnesitelné tyranii. Všechno ušlechtilé, všechno nesobecké, všechno povznášející lidskou duši potlačené neúprosným sobectvím a vášní pro spokojenost (pohodlí); většina drze utlačující společnost; otroctví černochů uprostřed vzdělanosti a svobody; rodové pronásledování v lidu bez ušlechtilosti; chamtivost a závist voličů; bázlivost a podřízenost vládců; talent nucený k dobrovolné ostrakizaci z úcty k rovnosti; boháč, který nosí otrhaný kaftan, aby na ulici neurážel povýšenou chudinu, kterou tajně pohrdá: Takový je obraz amerických států, který nám byl nedávno předveden." (1836)
Puškin si byl vědom, že v Americe, která již tehdy byla považována za zemi příležitostí, existuje velká touha po penězích, ale je tam nedostatek duchovnosti, což platí dodnes:
"To, co mi brání obdivovat tuto zemi, která je nyní všeobecně oslavována, je, že příliš zapomínají, že člověk nežije jen chlebem."
Titulní obraz:
Pjotr Končalovský namaloval Puškinův portrét k Puškinovu jubileu v roce 1937.
Dílo bylo vystaveno na samostatné výstavě a okamžitě se stalo středem pozornosti a nebývalé kritiky. Jde o to, že Končalovský zobrazil velkého básníka přímo v posteli v tvůrčí inspiraci a bez kalhot, v noční košili. Bylo známo, že takto Puškin tvořil v Michajlovském. A často nevstal z postele až do večeře.
