Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837) patří k mým nejoblíbenějším básníkům, to však není ani jediný, ani hlavní důvod, proč považuji za důležité vracet se k úvahám o něm. Bohužel v době komunistického režimu byly jeho památka a jeho dílo nestoudně zneužity ke lživé propagaci SSSR. Těch mýtů kolem Puškina je však obecně velmi mnoho; zvykli jsme si v něm vidět všechny možné modly, schémata a učebnicové tlachy, jen jej samotného často míjíme. Cílem tohoto článku je cesta za skutečným člověkem, který se jmenoval A. S. Puškin a který nemálo ze svých niterných prožitků vtělil do překrásných lyrických básní. Podobné putování je pro mne vždycky novým zdrojem inspirace, duchovní síly a svěžesti.
Velmi zajímavá a plodná je už Puškinova doba, narodil se totiž v roce 1799, deset let po Francouzské revoluci.
Evropa vřela politicky i kulturně. Tehdy žili a působili Goethe, Schiller, Hölderlin, Kant, Chateaubriand, Coleridge, Blake, Beethoven a jiní. Stendhal právě dospíval a Byron, Schopenhauer i Keats byli děti. Mezi vrstevníky A. S. Puškina lze počítat Huga, Berlioze, Dumase st., paní Sand, Mickiewicze nebo Leopardiho. Devatenácté století, doslova plné velkých osobností, se právě začínalo. I v zaostalém carském Rusku docházelo k velkému intelektuálnímu a uměleckému pohybu, ale toho si blíže všimneme až při stručném vylíčení Puškinova života.
Puškin byl po otci rodem ze staré statkářské šlechty, po matce měl v sobě africkou krev. Její dědeček totiž pocházel z Habeše a byl jako chlapec zavlečen do Cařihradu, kde ho ruský vyslanec vykoupil a daroval Petrovi Velikému. Z mouřenína se pak carovou péčí stal vojenský inženýr s mnoha vysokými hodnostmi. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.
Tento nesmírný talent se stále více proměňoval v tvůrčí sílu, která neměla v okolí konkurenci.
Jako lyceista se Puškin seznámil s různými výraznými osobnostmi a s některými navázal i celoživotní přátelství, tak např. s Čaadajevem, Puščinem a Dělvigem. V roce 1815, kdy úspěšně završuje studium na lyceu, jej hlava ruské poezie Děržavin pasoval na svého nástupce. Jako tzv. koležský asesor působící po maturitě na ministerstvu zahraničí prožíval mladý básník divoké radovánky s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování, tak díky své poezii.
Ajvazovskij: Loučení Puškina s mořem (výřez z obrazu)
Vyhnanství.
Car Alexandr I., jeden z předních potentátů Svaté aliance, ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě velkou osobnost nakonec nesnese.
Byl rozhodnut vyhostit Puškina na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi.
Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu; nakonec zakotvil Puškin v Kišiněvě, kde se stal téměř okamžitě středem pozornosti.
V roce 1823 cestoval do Oděsy, a tady dokončil jednu ze svých nejslavnějších poém Bachčisarajskou fontánu. Ale začíná pracovat také na Oněginovi a na Cikánech.
Po ostrých střetech s místním gubernátorem Voroncovem, jemuž podle všeho svedl ženu, je carem internován za jakýsi „ateistický dopis“ (na Voroncovovo udání) do otcovy vesnice Michajlovské.
V Michajlovském je velmi negativně přijat rodinou, jež ho po vleklých hádkách opouští. Postupně si ale začal zvykat na zdejší atmosféru, našel přátele, zejména se sblížil se svou někdejší chůvou. V dobrém rozmaru dokončil tragédii Boris Godunov.
Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho stál nejspíše život.
Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své lidi, aby ho přivezli do Moskvy. Choval se k básníkovi velmi vstřícně, snažil se ho totiž získat na svou stranu a pro své účely. Puškin naivně uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal děkabristy do kobek, má dobrý vliv.
Ilja Repinh: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911
Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší vrstvy společnosti.
Ani přesídlení do Petrohradu (r. 1827) Puškina zásadně neobrodilo. Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch (r. 1829) žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v němž upadl opět do duševní krize.
Svůj stav řešil svérázným způsobem: oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu, N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě nebo jakémukoli hlubšímu umění.
Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života. Právě tady dokončil Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní i Povídky nebožtíka I. P. Bělkina. V únoru 1831 se Puškin bez nadšení a očekávání oženil. Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky svých děl, jež byla vítána spíše negativně.
Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu, naprosto svého muže zastínila.
Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833 zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny Pugačovova povstání. Při zpáteční cestě do Petrohradu se Puškin zastavil v Boldinu, kde se věnoval tvůrčí práci: domů si vezl Pikovou dámu a Měděného jezdce. V letech 1834-1835 se prohloubil jeho rozptýlený, zoufalý stav, začínal mnoho různých projektů, ale dokončil spíše jen drobnosti. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka.
Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836 prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou, strachem ze smrti a fatalismem.
Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic.
Kolem paní Puškinové se stále více objevoval mladý Francouz, baron d´Anthès, jenž podle pověstí homosexuálně žil se svým adoptivním otcem, holandským vyslancem Hekkerenem. Žárlivost manžela přecházela až do nepříčetných záchvatů. Dne 4. listopadu 1836 dostal anonymní dopis, v němž byl nazván velmistrem řádu paroháčů a jeho historiografem (teprve později se zjistilo, že autorství listu je třeba připsat známému petrohradskému udavači, knížeti Dolgorukovovi). Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a Puškin vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil.
Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému postoji otevřeně provokovala.
Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt
Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal Hekkerenovi, se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837.
D´Anthèse zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně. Měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobovaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel odpoledne 29. ledna.
ŽIVOT / PUŠKIN
Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.Přeložil V.A. Jung