Patřím k lidem, kteří si život bez knihy nedovedou představit. K mé dřívější četbě však nepatřila klasická literatura. Mou první zkušeností s ní byly až knihy Puškina. Paradoxně jsem od tohoto básníka nejprve přečetla prózu. Na Puškinovi obdivuji, jak v raném věku začal skládat básně. Většina patnáctiletých výrostků by nic podobného dnes nenapsala.
Já píši Vám – nač víc se ptáte? Což mohu více říci snad? Není lepšího příkladu než samotný autor těchto veršů. Alexandr Sergejevič Puškin (6. 6. 1799 – 10. 2. 1837).
Život tohoto muže byl stejně pozoruhodný jako on sám. Ačkoli se vyznačoval svou nehezkostí, malou vychrtlou postavou a vůbec jakousi exotičností, přesto všechno byl člověkem oblíbeným, ba dokonce by se dalo říct, že byl ozdobou všech večírků a plesů.…
Tento muž, sice vzhledu ne příliš atraktivního, hýřil vtipem, inteligentními poznámkami a originálními myšlenkami na dobu 19.století až příliš odvážnými. Vysmíval se chladnosti a odměřenosti, která se považovala za slušnost a známku dobrého vychování.
Nebýt však některých událostí, které poznamenaly Puškinův život, lze jen těžko posoudit, zda by se stal tak významnou osobností. Zejména ho ovlivnil rok 1812, kdy Rusko porazilo Napoleona. Mladý Puškin často pobýval mezi důstojníky, kteří se vrátili z Evropy a přinesli s sebou pokrokové myšlenky. Rusko bylo nevolnickým právem a absolutismem ve srovnání s ostatními evropskými státy zaostalé. Puškin se naučil obdivovat prostý lid a do mnohých básní jej obsadil do role hrdinů.
Pozdvižení vyvolala jeho první poema Ruslan a Ludmila, kde použil lidové mluvy…
I jeho další básně skrývaly mnoho jinotajů a takto se Puškin dostal do povědomí lidí. Vznikalo stále více básní s narážkami na politiku a Puškin byl vypovězen do vyhnanství na jih Ruska, kde začal vznikat jeho román Evžen Oněgin. Myslím, že předlohou pro hlavního hrdinu byl Puškin sám. Ať už to byl záměr, či ne, nelze popřít shodu duševních a snad i tělesných rysů. Ne všichni možná budou souhlasit, ale autor si v podstatě předpověděl svůj vlastní osud, když v románu nechal zemřít v souboji ne méně důležitého básníka Vladimíra Lenského. Ačkoliv to nikdy nebylo dokázáno, stýkal se Puškin nejspíš také s děkabristy. Neúspěšné povstání bylo další významnou událostí v jeho životě. Car nechal popravit mnoho Puškinových přátel a on sám byl stále hlídán ostražitou tajnou policí. Začínal trpknout čím dál víc.
Poslední kladný ohlas vyvolalo dokončení Evžena Oněgina. Každé jeho další dílo bylo důkladně prohlédnuto okem cara Mikuláše I., Puškinova cenzora.
Jako naschvál začali kritikové Puškinovu tvorbu pomlouvat, pomluvám se nevyhnul ani Puškin sám… Velký člověk se stával stále menším. Už nebyl vítaným hostem, ale spíš obtížným hmyzem. Nikdo nevěděl, kdy ztropí další skandál nebo další žárlivý výstup své manželce, petrohradské přední krasavici. Její půvaby přitahovaly mnoho mužů a i carovi doslova učarovala. V dlouhém zástupu jejích ctitelů stál i mladý Francouz d’Anthes. Nebýt intrik a pomluv, toto jméno by snad bylo navždy zapomenuto. Osud tomu chtěl jinak. K Puškinovi se donesly zvěsti o románku jeho ženy s francouzským mladíkem. Proto jej, jak pravila tehdejší etiketa, vyzval na souboj. Tento čin se mu stal osudným. Byl raněn a za několik dní vydechl naposledy.
Zemřel básník, otrok cti své (M.J.Lermontov-Na smrt Puškinovu).
Puškinova tvorba mě natolik ohromila, že už zbývá jen málo jeho děl, které jsem doposud nečetla.
Každé z nich mě okouzlilo něčím jiným. Piková dáma je jistě velmi zajímavým kouskem. Nepostrádá ani zajímavý příběh obohacený trochou tajemna, ani vtip. Myslím ale, že lepší je novela Kapitánská dcerka. Přiblížila mi dobu Pugačovu, dnešním čtenářům tak vzdálenou, ve které je zasazeno mnoho historických faktů. Kupodivu zde Puškin staví krutého kozáka Pugačova do role kladné, bez jehož pomoci by hlavní hrdinové těžko přestáli všechny zkoušky. Velmi mne mrzí, že další próza, jako například Dubrovskij nebo historický román Mouřenín Petra Velikého nebyla dokončena. Z básní jsem si oblíbila samozřejmě Evžena Oněgina, ale také například Cikány nebo Kavkazského zajatce, kterého Puškiin napsal na motivy vyprávění svého strýce.
Ilustrace Josef Liesler. Puškinova smrt
I když je v dnešní době výběr autorů široký a je mnoho modernějších témat, přesto všechno je v současné době Alexandr Sergejevič Puškin mým nejoblíbenějším autorem.
Alexandr Sergejevič Puškin. Těžko říct, které ze svých postav se víc podobal. Alekovi z Cikánů toužícímu po svobodě, nebo snad Evženu Oněginovi, člověku nešťastnému a mrzutému ze svého života? Alexandr Sergejevič Puškin byl, je a bude největším ruským básníkem všech dob. Velkou měrou přispěl k duševnímu ruskému rozvoji. Ač romantik, položil základ realismu, nasměroval budoucí ruskou literaturu. Alexandr Sergejevič Puškin – malý velký muž.
Já končím! Strašno čísti jest…
Já ze strachu a studu zmírám…
však zárukou mi Vaše čest,
k ní s oddanosti smělou zírám…
(Taťánin dopis Oněginovi)
Titulní obraz:
Ilja Repin: Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911
POZNÁMKA REDAKCE
tento článek jsme objevili na webu knihovny Uherského Hradiště. Je jednou z oceněných prací literární soutěže
"Píšu povídky, píšu básně... tentokrát Slon a mravenec aneb Velcí a malí 2006"
a napsala ho Magdaléna Rubešová, 14 let !!!!!, ZŠ U Pálenice Kunovice.
Moc se nám líbil a proto jsme ho otiskli i na Čítárnách !!
Další práce z této opravdu báječné soutěže najdete:
http://www.knihovnabbb.cz/cz/node/1067
