Záhada Edwina Drooda - zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře - tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens (7.2.1812 – 9.6. 1870) při práci na tomto díle zemřel. Otevřený konec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.
Román stál v Čechách doposud stranou pozornosti.
Vyšel jednou za první republiky, samostatně v novém českém překladu vychází poprvé v nakladatelství Albatros. Josef Škvorecký napsal ke knize zasvěcený doslov i s popisem variant dokončení. Tajemství Edwina Drooda je totiž zároveň nejčastěji „dokončovaným“ románem světové literatury (existuje více než 2000 seriózních pokusů o dokončení!).
„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme mu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte zbytek života.“
George Orwell
Charles Dickens však není jen autorem světoznámých „seriózních“ románů.
Velmi rád strašil. Když pomineme skvělé povídky jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), zůstane dál pár „hororů“, jež možná pomohou autora objevit mnoha čtenářům a pro které jej milují i čtenáři pokleslé literatury. Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená lékaře ke svému popravenému synovi. Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky. Následoval Začarovaný (1847), Štvanec (1848), Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) o boji s karibskými piráty, Strašidelný dům (1859) a nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) o přízraku varujícím hradláře před neštěstím zcela mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“... V povídce Svíčka (česky 1971) autor zcela v Poeově duchu líčí až do posledního detailu pocity muže uvázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem svíčky, která uhořívá.
Jen v románech tuhle tematiku tlumí. Tedy až do Tajemství Edwina Drooda.
V pátek 9. 6. 1870 Dickens nečekaně zemřel uprostřed 22. kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy.
A kam vlastně zmizel Edwin? ptáme se ještě dnes. Byl zavražděn? A mělo být toto dílo „pouhou“ detektivkou? Je diskutabilní, věděl-li to Charles Dickens sám.
Nezbytné nitky mezi obětí a potenciálními pachateli totiž po všechny kapitoly lišácky napínal ke všem postavám, až skoro jako Agatha Christie. A je snad některá z nich Droodem v přestrojení?
Je otázkou, věděl-li to Charles Dickens sám, ale nezbytné nitě natažené mezi obětí a potenciálními X pachateli určitě pevně držel v ruce a po všechny kapitoly je lišácky napínal.
Ke komu? Právě že ke všem „podezřelým“ postavám, až skoro jako Agatha Christie. Prokázal tak opět talent a navázal nejenom na Collinse, ale i na Edgara Allana Poea. Jsou sta dokončení a vysvětlení z pera jiných autorů a Josef Škvorecký je podrobněji probírá v doslovu k letošnímu českému vydání Drooda, takže jenom stručně:
Už Dickensův syn napsal s Wilkie Collinsem román Tajemství Johna Jaspera (1871) a kniha „Záhada Edwina Drooda uzavřena. Duchovním perem Charlese Dickense skrz médium“ (1873) se zrodila ze spiritistických seancí, kdy (prý) Dickensův duch diktoval jistému T. P. Jamesovi. Jak to probíhalo?
Od 3. října 1872 ze sebe ono médium večer co večer v transech chrlilo až desítky stran „Drozda II“, a to údajně zcela odpovídajících stylem a se stejným slovníkem i způsobem myšlení a problém je jenom v tom, že pan James ukončil své vzdělávání ve třinácti letech (což kdysi hrozilo i Dickensovi, to je pravda) a „nikdy jindy neprokázal sebemenší literární talent“, jak podotýká i případem zmatený sir Arthur Conan Doyle.
O odhalení pachatele se ve svých knížkách snažili i uznávaní spisovatelé jako Charles Forsythe anebo Leon Garfield a tou nejoriginálnější verzí Dickensova posledního románu se roku 1985 stal úspěšný broadwayský muzikál Drood, který posbíral přehršli cen i včetně populárního Edgara „za nejlepší detektivní dílo“ a jehož finále je věru šalamounské. Publikum v sále totiž pokaždé znovu a samo rozhodne, kdo z podezřelých je vrah, a až podle té volby je odehrán jeden z připravených alternativních konců.
V letech 1915 a 1935 bylo Tajemství Edwina Drooda také zfilmováno a v té zvukové verzi se objevil vynikající Claude Rains. A konečně (od filmu zase utečme) roku 1992 Drooda svými mezikapitolami doplnili i Italové Carlo Fruttero a Franco Lucentini, aby potom celek vydali pod titulem Pravda o případu D. (česky 1998). Onu záhadu zde pitvá hned celá konference detektivů, mezi kterými se skví Poeův Dupin. Sherlock Holmes, páter Brown, Hercule Poirot i Freemanův doktor Thorndyke, dále tlustý Nero Wolfe, ale i Philip Marlow a Maigret a konečně i Dostojevského Porfirij Petrovič, který kdysi odhalil Raskolnikova. Každý přitom pátrá svým stylem a jak je mu vlastní.
A závěr analýzy?
Existují totiž prý hned dvě vysvětlení onoho písmenka „D“ v titulu.
1. D jako Drood.
2. D jako Dickens.
Ten byl podle autorů zavražděn z umělecké žárlivosti právě Wilkie Collinsem, tímto SKUTEČNÝM vynálezcem detektivního románu (a tuto prioritu, prosím, Collinsovi neberme).
Tak, a dost. Protože žárlit bychom přece mohli všichni. Na to, jak snadno Charles Dickens triumfuje, ANIŽ kdy co padouch předložil sebemenší konstruktivní návrh.
Charles Dickens | ZÁHADA EDWINA DROODA | přeložila Jarmila Emmerová | ilustroval Petr Urban | Albatros, 2008, 2. vyd., 344 stran
Pravda o případu D. | Charles Dickens, Carlo Fruttero | Franco Lucentini | z angl. orig. přel. Jarmila Emmerová, z ital. orig. přel. Kateřina Vinšová | 1. vyd . - Praha: Knižní klub, 1998 . - 426 s
BBC připravilo besedu s herci a tvůrci filmu, na základě tohoto románu. herci Rory Kinnear and Freddie Fox hovoří o ztvárnění postav jedinečného autora Charlese Diskence a režisér Diarmuid Lawrence odhaluje, jak je složité převést Dickense na plátno. No není divu, Dickens byl skutečně mistr pera a vybrat z knihy to podstatné je opravdu složité.
České titulky si nastavíte bez problému pomocí nástrojů na liste se sipkou, červene označení CC
Filmová verze z roku 1993
