Dan Simmons, peklo a jak vidět jiným do hlav a mít tisíc šancí volit jiný život

Coloradský spisovatel Dan Simmons (*4. dubna 1948) učil po absolvování univerzity takřka dvacet let na základních školách. Psát začal v osmdesátých letech. Umně dokázal překročit hranice „sci-fi ghetta“.

Skrze ohromující romány jako Drood či Terror zpracoval v letech 2007-2009 velmi sofistikovaně význačné literární a historické problémy. Záhadu nedokončeného posledního Dickensova románu či tajemství pohřešované Franklinovy výpravy, která v devatenáctém století až namyšleně prahla „prorazit“ severským ledem a polárními kraji pověstnou „cestu na severozápad“.
Posledně zmíněná kniha je dnes už přetavena v poutavý televizní seriál:

Ve spornější už kvalitě „sestavil“ Dan Simmons ve Spojených státech se odehrávající holmesiádu Páté srdce (2015, u nás 2016) a teď česky konečně vyšel i jeho ještě překvapivější román The Hollow Man.
Psán je z hlediska telepata a chce se maně užít přímo literárněvědného termínu a říci, že tedy vlastně „vševědoucího vypravěče“.
Není tomu přesně tak! Hrdinou je nadaný vědec, ale není to stoprocentně vševědoucí vypravěč, protože i při mimořádných schopnostech pochopil, že lidé ve většině ani zdaleka nemyslí tak čistě, aby šlo z mozků okamžitě a rychle odečítat jako z knih.
Ne. Většina příslušníků lidstva je chaotiky, a tak dokonce i „kovaný telepat“ Jeremy Bremen se opakovaně střetává s problémy. Navíc bohužel ani nemůže mít pražádných iluzí o přílišné dobrotivosti lidstva, které by... Ano, měl by naši „rasu“ vnímat spíše jako nádor, bacil anebo dokonce virovou plíseň na povrchu planety.

Podobně jako například v případě Crichtonovy Říši strachu zaujme v této knize víc než vlastní příběh komplexní komplet vcelku podivuhodných teoríí a úvah.
Úděl hlavního hrdiny je drtivý. Ale lze jej bezpochyby chápat i jako metaforu na ty příslušníky lidstva, kteří jsou víc (až autistickými) pozorovateli než aktéry.
Tato pasivita hrdinova se v románu prolíná s jeho skličující odevzdaností. A přece může a musí volit, nic není dáno. A poměrně šokujícím způsobem pak může na někoho působit i ta prostá skutečnost, že Bremen - samozřejmě - vnímá i sexuální orientace lidí, které potkává, dále i jejich případné zločinné plány, zvrácenosti a dejme tomu také pedofilní zaměření.

Jistá jeho apatie pak umožňuje vést příběh dál a dál, aniž by se zadrhl či předčasně skončil. A jak by mohl - tu či onde - skončit, předvádí čtenář myšlenek před našima očima: vždy si ale jen představí variantu dalšího vývoje v případě, že by na odečtené myšlenky morálně reagoval. Jen někdy reaguje, jindy to vzdá. A je tažen událostmi dál, aby... Ano, opět si představí další teoretický odskok na dalším z „uzlů“ možností, avšak pokračuje sám - a stále „to není ono“.

A právě šance volit a vybírat si, kterou v normálním životě vlastně také máme, činí román tak zajímavým. Efektní na Simmonsově nápadu přitom je možnost stálých kontrapunktů, kdy lidé, které bychom normálně měli za „skvělé brachy“, ukazují vnitřní a někdy i zlověstnou tvář. „Skutečně je svět až takový?“ nemůžeme se nezeptat. Ano, někdy ano.

„Vyšší literaturou“ a přímo existenciálním opusem se tato zábavná, i když místy složitá kniha stává taky dík nekonečné řadě dilemat, která se před Jeremym opakovaně vztyčují.
Mohl by - jako dobrý duch - zabraňovat bezpočtu aktů zla či zvrhlosti, ale nemá sílu stále jednat. Na mnohé „případy“ rezignuje. Není totiž spasitel a není to jeho lehkomyslností, egoismem či poťouchlostí. Ne; a autor nás nechá, abychom se s každým Bremenovým dilematem popasovali sami za sebe. A finále?

Nakonec uznáme, že bychom také asi ztlumili vášně, ba smysl pro spravedlnost zákona; a jak věděl již přední polský fantasta Lem, „nelze být Bohem“; nebo je to přinejmenším těžké. A lidé jsou ve většině už z podstaty POVRCHNÍ. Vnímáte-li to pak příliš dlouho, můžete zešílet.
Telepat JeremyBremen se ale drží navzdory tomu, že mu zemřela žena, která měla stejné schopnosti. Drží se, to je pravda, ale hlava ho z neustálého „neurohlaholu“ bolí jako střep.

Určitě pak není bez zajímavosti ani to, že také takto nadaná osobnost řeší „jedinou skutečnou otázku filozofie“, jíž je sebevražda; a jak perfektně chápal už - dodnes žijící klasik science fiction - Robert Silverberg (*1935), autor pozoruhodného románu Umírat v nitru (1972), neustálá četba cizích myšlenek by věru nebyla med. Jednalo by se spíš o zlou diagnózu. Postižení. Vysoce bolestné, psychiku narušující. Devastován je tak i JeremyBremen - vynikající matematik a geniální badatel v oblasti kvantové fyziky.

Už toto vše by mohlo činit z díla Dana Simmonse pozoruhodnou událost, ale on si bere ještě daleko větší sousto a vede nás až kamsi do míst, kde můžeme přestávat plně chápat.
Jako příklad uvedu úvahu, podle které mohly Newtonovy zákony i veškeré obdobné objevy začít „fungovat“ právě až se svým odhalením.

Víc ovšem fascinuje „strom možností“, tento výsledek neustálé životní nutnosti VOLIT z několika variant toho, co uděláme. Podle Dana Simmonse a světa této knihy není nic dáno a lze se dokonce „vracet“ na rozcestí a žít poté například ve světě bez holocaustu.

Ale existuje nekonečné množství světů, světů jako variant onoho větvení.
Simmons pracuje i s pojmem, který překladatelka předestírá jako slovo „jauntovat“, a tady bohužel narážíme na kontroverzní vrstvu knihy. A lze právem váhat, zda se nejedná o kontroverzi záměrnou a svým způsobem i provokativně „návodnou“. Aniž bych zacházel do detailů, jen prozradím, že je tu vylíčena metoda, jíž může člověk přejít do jiné varianty žití, ale to pouze tehdy, podaří-li se mu „jauntovat“ v nesmírně krátkém okamžiku mezi chvílí, kdy stiskne spoušť revolveru a kulka mu proletí spánkem.
A zde bych nevyloučil, že se Simmons do jisté míry inspiroval už klasickým snímkem Joela Schumachera Hráči se smrtí (1990), opětovně natočeným roku 2017.

Navzdory podobným prvkům je román inteligentní úvahou o životě, o nutnosti neustálé volby, jak byla například zachycena i v jedné zajímavé písni bratří Ebenů , a dílo se opravdu nijak nepárá ani s idealizací lidského rodu.
Je trochu smutné, že taky autoři jako Dan Simmons, jsou odbýváni co sporný balast a vytlačováni z hlavního proudu literatury; a je pravděpodobné, že četné jeho prózy sice do „vyšší“ literatury skutečně nepatří, ale nesporně objevil rozhraní, na kterém se doposud udržel pouze málokdo.

Obdržel už řadu cen, ale jeho ústřední díla budou zřejmě teprve doceněna.
Bez zajímavosti není ani to, že Dan Simmons v případě tohoto románu v závěru uvádí mezi jmény prvních čtenářů rukopisu spisovatele Stephena Kinga a jeho ženu Tabithu, kteří mu prý následně udělili některé „rady“, jak text posunout k lepšímu.

Dan Simmons: Pustá duše. Přeložila Alžběta Lexová. MysteryPress. Praha 2019. 302 stran