Nejzajímavější Němec, o jakém jsem kdy četl, byl Robinson, míní hrdina wallaceovky Černý opat a slyší námitku: „Měl jsem podobné charaktery za typicky anglické." "Ne, byl Němec. A jeho otec kupec z Brém. Brémy jsou v Německu.“ Tolik Edgar Wallace. Ale není to úplně pravda.
Uvádí jen polovinu pravdy, a tak dočtěme: „Má matka byla Angličankou. Z dobré rodiny.“ A Defoeovi (asi 1660-1731) předkové? Přišli z Vlámska. On sám se však jako host nechoval. Už v první významnější satiře Čistokrevný Angličan (1700) nazývá místní obyvatelstvo „nejzparchantělejší rasou bastardů, co kdy žila“ a „míchanými vejci všech národů“.
Kariéru Defoe zahájil tím, že se dobře oženil (1684). Pak se kupodivu postavil králi. Asi však ne kupodivu, ale pouze na oko.
Když povstání potlačili, popravili jen jeho tři spolužáky, a tak záhadně Defoe vyvázne ještě mnohokrát. Prokazatelně byl i konfidentem krále Viléma, ale jinak zkoušel mnohé: Dovážel tabák. Najímal lodě a stavěl je i pojišťoval(bankrot 1692). Prodával galanterii, ale společník prý ho okradl. Vedl cihelnu a vyhořela. Tchánovi pomáhal v obchodě s vínem, dělal do ústřic, do soli, do sýrů, do vlny, do lnu. Neúspěšně pěstoval cibetky. Podpořil stavbu ponorky, která marně plula pro poklad. Vybíral daně. Radil královně se zahradou. Řídil královskou loterii (1695) a byl švihák, vyhlášený. Rozhazoval. Spekuloval. Měl domy. Pozemky.
Pak zas čelil žalobám a mizel za mřížemi a kvůli věřitelům nakonec „pošel“ v úkrytu a byl pohřben pod jménem Dubow. Nesymbolizuje to snad nejlépe i jeho pravou „práci“? Vždyť byl i donašeč. Udavač! Organizátor výzvědné služby. Podle mnohých byl i jedním ze zakladatelů Britské tajné služby. (viz knihy P.R. Backscheider: Daniel Defoe and Early Modern Intelligence, 1996 // S. Peterson: Defoe and Westminster 1696-1706 pozn. redakce)
Co asi úspěšný tajný agent putoval Skotskem i Evropou v přestrojení a pod řadou jmen (kapitán Turner) a jindy se jako špicl vtíral do redakcí, aby tam kradl rukopisy! „Jako by si však některé z intrik i vymýšlel jen tak pro zábavu," žasne encyklopedie špionáže a možná to signalizuje další Defoeovu schopnost.
Vše, co zažil, využil. Jak? Popsal to a prodal. A tak nám zanechal díla Dokonalý anglický obchodník i Úvahy nad pouličním lupičstvím i Politické dějiny ďábla. A když už je psal, měnil se v moralistu. A byl tak zažraný puritán, až to badatelé interpretují jako rafinovanou ironii...
Daniel Defoe na pranýři. Obraz: Anonym z roku 1862.
Jonathan Swift (1667–1745) ho však jednoduše nazval ničemou a „nesnesitelným dogmatikem“.
Sám stvořil, jak víme, fantaskní Gulliverovy cesty (1726), avšak jeho politický protivník svedl realitu sugerovat daleko záludněji, když mystifikoval a byl mistrem v řetězení detailů budících dojem seriózna. Schopnost balamutit Defoe rozvinul až do umění, jak dosvědčuje i jeho novinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv. Vincenc (1718), a je šokujícím, jak se právě i díky notorické prolhanosti stal uznávaným zakladatelem moderního románu.
Knih, letáků a článků napsal 1850, do rozsáhlejších děl se však pustil až před šedesátkou – a začal „literaturou faktu“, jak bychom dnes nazvali dokumentu.
Kapitán Avery aneb Král pirátů (1719). S pomocí fantazie ho pak Defoe předělal, a tak vznikl Život, dobrodružství a pirátské činy slavného kapitána Singletona (1720).
Mezi dalšími jeho díly se skví i slavná kniha s věru kratičkým titulem Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové, která se narodila v newgateském vězení, a nepočítaje dětství, byla za 60 let přepestrého života 12 let prodejnou děvkou, pětkrát se vdala (z toho jednou za svého bratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žila ve Virginii deportována za krádeže, až posléze zbohatla a zemřela jako kajícnice (1722).
A Robinson? Vyšel přesně 25. 4. 1719 a jeho půvabně překotnou formu naprosto nelze napodobit.
A ducha? Už vůbec ne. Plný titul zní:
„Život a nezvyklá a překvapující dobrodružství Robinsona Crusoea z Yorku, námořníka, který prožil 28 let na neobydleném ostrově Ameriky, blízko ústí řeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh po ztroskotání lodi, při němž zahynuli všichni muži kromě něho. S vylíčením toho, jak byl nakonec podivně zachráněn piráty. Psáno jím samým..."
Přičemž pokoutné vydání z podzimu 1719 záhadně dodává: „Doručeno příteli." Jak vlastně Robinson vznikl?
První vydání z roku 1719.
Existuje teorie, že autor pouze ukradl a upravil dílo (Robinson) státníka Roberta Harleye, pro něhož pracoval a jehož zradil.
Sám Defoe však prohlašoval něco jiného: Jde o alegorickou autobiografii a tři klíčové scény (útěk, ztroskotání, šlépěj) jsou metafory. Co přesně znamenají, ovšem neupřesnil, a ztroskotání tak lze ztotožnit jak s mladickým odchodem z akademie (tady sedí věk), tak se zmíněným bankrotem. A od bankrotu do napsání Robinsona skutečně uplynulo právě 28 let, přičemž v půli onoho období si Defoe poznamenal: "Už čtrnáct roků žiji v ústraní za útoků a svárů, většinu času odloučen od rodiny."
Tady však připomeňme i známý lapsus. Robinson žil na ostrově 27 let (24 sám), ale Defoe jich napočítal 28 a dal to i do názvu.
Vážil si asi času, a tak jednou nahozené víckrát nečetl, na to měl příliš nepokojného ducha a po nečekaném úspěchu ihned vydal i Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života (20. 8. 1719). Hrdina (už 70 let) se vrací se synovcem na ostrov, urovná tam poměry a pluje do Brazílie, ale cestou ztratí v řeži s Indiány Pátka. Pak je na Madagaskaru svědkem, jak jeho synovec masakruje domorodce, a dá najevo znechucení. Musí proto opustit loď, ale v Indii se spřátelí s anglickým obchodníkem. Podnikají plavby do Indonésie. Při třetí je považují za piráty a zaženou do Číny, odkud se Robinson vrátí přes Sibiř.
Ilustrace z prvního vydání knihy z roku 1719, která vyšla pod názvem: Serious reflections during the life and surprising adventures of Robinson Crusoe
Třetí díl Vážné úvahy během života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoea (6. 8. 1720) už je sešpendlen jen z úvah pro časopisy a překvapeně čteme:
„Pravý poustevník nepotřebuje ostrov. Má ho v sobě... Tím nejostudnějším hříchem je lhaní a vymýšlení historek. Ne však vytváření podobenství.“
Pak autor-Robinson ostře zaútočí na celý pohanský zbytek světa:
„Nemyslím, že by se náboženství mělo hlásat mečem, ale kdyby se tak evropská knížata spojila! Jak snadno by smetla Turky. Persii. A vyhladila jméno Mohameda, toho nejhoršího podvodníka. Spojme se proti pohanství a divošská část lidstva spočine na kolenou. Válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“
Načež Robinson těchto názorů putuje sluneční soustavou a najde rozumný život, byť jenom na Měsíci. Na Satana však naráží všude a...
„jeho nespočetné legie jsou nepřetržitě zaměstnány. Oponují Bohu a vládnou divošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Japonsku a Africe. Tam všude Satan zaměstnává miliony poslů. A mnozí byli i na mém ostrově. Copak by se tam jinak lidojedi vraceli přes moře? Až z takové dálky a jen aby žrali jeden druhého?“
Kvalitními ilustracemi doplnil knihu Robinson Crusoe i známý malíř a ilustrátor František Tichý (1896 - 1961)
Robinsona II a III nekomentuji, ale ten úvodní se stal neuvěřitelným bestsellerem. Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to včetně vůbec prvního případu dějin, kdy byl nějaký román tištěn na pokračování v novinách.
Další knihy s tématem Robinsona
V Německu dílo zpracovali G. A. Grabner a J. H. Campe, jehož „Mladší Robinson“ (1779–1780, 2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaně u nás - a žánr robinsoniád vzkvétal. Klasikou se stal Švýcarský Robinson (autor J. D. Wyss, 1812) i Kormidelník Vlnovský (F. Marryat, 1841) i Korálový ostrov (R. M. Ballantyne, 1857), oddaný přítel E. A. Poea, kapitán Thomas Mayne Reid (1818–1883) napsal Nejnovějšího Robinsona (česky 1854) a Francouz Gustave Aimard (rovněž 1818-1883) Alpského Robinsona (1888, česky 1913) a vznikl Dvanáctiletý Robinson (Mollarová) i Robinson písků (de Mirvallová).
Česká díla inspirované Robinsonem.
Houška: Dvacet měsíců na pustém ostrově (1874), Doucha: Robinson a jeho divodružné příhody (1875), Šulc: Robinson (1872), týž: Malý Robinson Crusoe (1885), Anderlík: Český Robinson Crusoe (1886), týž: Robinsonka (1893), týž: Robinsonka na Balkáně (1893), Klostermann: Robinson na Otavě (1911), Hanuš: Robinson na Želetavce (1929), Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948), Pleva (vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe (1956).
Poněkud groteskní charakter mají ilustrace Robinsona od Adolfa Borna (1930)
A ještě připomínka: Ten, kdo dá žánru název, ho ještě nemusel vynalézt. To je i Defoeův případ a už např. kniha Henry Nevila Pinesův ostrov (1668) byla pravou předlohou Wyssova Robinsona...
Nicméně je pravda, že už zapadly příběhy ZCELA osamělých trosečníků z časů „před Robinsonem“. A ještě něco? Že jsem opomněl Alexandra Selkirka (1676–1721)? A že ten přece žil na ostrůvku Juana Fernandeze (1704-1709)? Ale ne. A každá souvislost už je dnes prokázaným mýtem. Ostatně srovnám-li osudy obou trosečníků, zbude mimo pobytu na opuštěném ostrově jen jediný společný aspekt. Kozy... A právě ty v deltě Orinoka (kam Defoe ostrov lokalizuje) dozajista nikdy nežily.
