Ondřej Sekora, nezaměnitelný spisovatel a ilustrátor knih pro děti i dospělé, jeden ze zakladatelů českého komiksu, byl nucen na základě nacistických zákonů nastoupit jako manžel ženy židovského původu na konci války do pracovních táborů v nynějším Německu a Polsku. Později se k této neblahé epizodě svého života nerad vracel, ale za pobytu v pracovních lágrech v letech 1944 a 1945 si psal deník slovem i obrazem.
Vzniklo tak jedinečné svědectví z méně známých pracovních táborů v Klein Steinu a Osterode, jedinečné právě v propojení Sekorových satirických kreseb s věcnými záznamy života v táboře, který si autor zpestřoval humornými poznámkami a glosami.
Civilnost a všednost Sekorových záznamů je někdy téměř šokující, někdy úsměvná (Jeden kolega, když se kritizovaly větrné latríny, se zanícením se rozpovídal: „Páni, až bude po válce, tak si vezmu asi pět cigaret, půjdu doma na záchod, a budu tam sedět celou hodinu!“), a mezi řádky tak i po mnoha letech vysvítá Sekorův chlapský a nepatetický odvážný postoj. Toto je oficiální anotace nakladatelství.
My k ní přidáváme:
Když autorky Blanka Stehlíková, Věra Vařejková spolu se synem Ondřeje Sekory, Ondřejem J. Sekorou psali v roce 2003 dosud jedinou monografii Ondřej Sekora / Práce všeho druhu, osobnost a dílo (vydal ji Práh v roce 2003 v grafické úpravě Zdeňka Zieglera), zařadili do ní i Kreslený deník z pracovních táborů 1944 – 1945.
Měli k dispozici i deník psaný, který mnoho vysvětloval, ale ještě stále se jim nezdálo vhodné, vzhledem k mnoha stále žijícím lidem, osobní poznámky autora publikovat nebo citovat.
Po smrti syna Ondřeje Sekory, ani jeho žena, dlouholetá redaktorka nakladatelství SNDK, později Albatrosu, Dagmar Sekorová se k tomu neodhodlala. Až nyní, kdy již převážně všichni nejsou mezi živými, rozhodla její sestra Jana Kolar, současná majitelka autorských práv, že nazrál čas.
Deníky přečetl, někde i luštil Ondřej Müller a postaral se o zveřejnění v Plusu, které je součástí společnosti Albatros Media.
Sám při té práci zjistil, jak nedokonale je tato část našich dějin zpracována. Moravské zemské muzeum, které získalo dochovanou část Sekorovy písemné pozůstalosti, pak doplnilo i některé dochované dokumenty a dopisy. Kurátorka Hana Kraflová doplnila publikaci o fundovaný doslov. Deníky tak doplňují mozaiku poznatků nejen o známém spisovateli a výtvarníkovi, ale také o krátkém úseku našich dějin, a snad pomohou pochopit i některé dějinné souvislosti i dnešní generaci.
Existuje i nemocniční deník?
Tomáš Prokůpek, který se systematicky věnuje komiksu a pracuje nyní rovněž jako kurátor MZM, zjistil, že Ondřej Sekora nakreslil ještě jeden deník při svém pobytu v nemocnici snad někdy v počátku šedesátých let minulého století a věnoval ho svému ošetřujícímu lékaři. Zdá se, že ve vypjatých životních situacích si autor touto činností pomáhal. Není důležité, zda se tento deník objeví, spíš to zde uvádíme jako zajímavost.
Výpisky...
11. čtvrtek Zase jsme přestáli několik napjatých dnů. Bylo tu gestapo z Prahy, vyšetřovali Eimersovy cesty do Prahy, vyšetřovali jeho i účastníky, prohlíželi zavazadla u postelí, prohlíželi balíky a brali z nich lihoviny, svíčky, zápalky, rozbíjeli lahve se zavařeninou, přeřezávali kelímky s tuky, rozkouskovali nadranc chleby a vánočky, takže chudák majitel balíku měl ze své zásilky smetí na vyhození. Robitschek a Socha byli v úterý voláni večer k výslechu a vůbec se přes noc nevrátili. Ve středu byli z pracoviště sháněni účastníci cest do Prahy.
Z pražské návštěvy se uchovala ještě jedna příhoda. Několik lidí sedělo na latríně. Najednou mezi ně přišel pražský pán. „Alles heraus!“ zařval a ti museli, jak byli, vyběhnout ven. Pán se tam vyvenčil a pak jim zase dovolil dokončit.
PŘEZDÍVKY
Něco je gogolínské, něco je snad zase staré, ale zde se mi to moc zalíbilo.
Pohnutlivé zprávě se už ke konci neříkalo jinak než latrína. Když se někdo upšouk, tak zamával pugétem nebo ztratil chlebenku. Příslušníkům kóje jsme říkali kojenci a veliteli kóje pak už zcela vážně kojný. Balíkům přísun, velikým piano nebo almara.
Holohlavému Wlodarczykovi říkal Erban Penkala, Johanisovi Johanisbad. Vousatému Malínskému Rasputin, Lešetínský kovář, ponocný.
Plickovi věčně umazanému Pošup, Hrdinovi černému a svého času fešácky vousatému Balbo. Violistovi Košlerovi Viola, uprděnému Skuhrovcovi Prďas. Tichému dr. Kralovcovi, který se podivně vyjímal ve své obytné díře, Troglodyt. Vážnému Kunertovi, který se dal do vožení kučírování, Izvoščik, bývalému pronásledovanému Süssmilichovi Golubčik. Populárnímu vševědovi dr. Beckovi Drbeček, profesorovi Smékalovi, který chodil pro nákupy do Gogolína, Gogo, Labskému, který si věčně hraje na komika nebo tragéda a ráno kokrhá, Kolektivní kohout, a chlapíkům, kteří si na dvojce zařídili „bar u Krokodýla!“ (podle anekdoty o krokodýlovi), Krokodýlové.
V den, který tak mnozí pokládali za rozhodný, jsem šel spát o půl jedné ráno.
Gogolínské žertíky
Labský si napsal na lopatu, kterou si všichni podpisovali: „Kdo tu lopatu ukradne, tomu děkuju.“
Když jsem pracoval u hromádky kamení sám, řekl jsem Bradymu: „Já jsem sám. Proto půjdu na přesnídávky do boudy tu první čtvrthodinu sám za sebe a tu druhou za toho druhého!“ Brady: „Zkrátka, zůstaneš tam hodinu!“ Tím charakterizoval naše dodržování lhůt.
Jeden brejlatý muž chodí vždy brzy ráno na latrínu a u nás pod nočním světlem si vždycky vybírá a počítá klosetové papíry. „Člověče, ty si to tu chystáš jako drobné na tramvaj,“ řekl jsem mu. Muž odešel a dr. Chadima řekl za ním: „To by měl horší, kdyby měl permanentku.“
Náš mistr říká záchodu „Scheisshaus“, Pacovský tomu říká „Srathaus“.
Pacovský si tuhle živě vyměňoval s někým názory. „Já se s tebou nechci hádat,“ volal ten někdo. „Já se s tebou vůbec nehádám, já ti přece nadávám!“ volal ze své vysoké postele Pacovský.
Kdosi nezavřel, bral ráno dřevo nebo vodu. Pacovský ho důkladně vybízel k pořádku: „To si s tebou zařídíme. Že na tebe pošlu našeho psa! Kurde, kde jsi?“
Marodka je strašně daleko od latrín. Někteří, kteří onemocněli průjmem, raději nešli do pohodlné nemocnice a zůstali ve stísněném baráku, aby měli blíže k latríně.
Kritizovalo se postavení obuvníků, jak se měli dobře, jak jim každý něco dává. Že kouřili stále cigarety. Pacovský hned přidal: „Kdo chtěl, aby mu spravili boty, jim dával cigarety, kdo nechtěl, aby mu spravili boty, jim dával také cigarety.“
Vydalo nakladatelství Plus z Albatros Media společnosti, v roce 2016.
