„Neběhal s batohem po kopcích jako většina cestovatelů, ale vždycky jezdil jako gentleman s motýlkem, kravatou, v obleku šitém na míru, s cestovatelskými kufry a igelitovými taškami, takzvanými stinglovkami,“ píše Adam Chroust v monumentální biografii Miloslav Stingl (Jota, Brno 2016) a komerčně nejúspěšnější český spisovatel je tu „proprán“.
Ovládl řadu jazyků, získal vícero kontaktů v zahraničí a neunikl tedy ani hledáčkům zpravodajské služby tehdejší armády. A StB jej začala prověřovat.
Založen byl bezpochyby jeho osobní svazek. Je bohužel skartován. Adam Chroust přitom uvádí jako datum skartace už 8. říjen 1979. Je-li to možné? Jistěže. Otázkou je spíše, CO vedlo k likvidaci svazku.
Cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl (*19. 12. 1930 – 11.5. 2020) měl v letech sedmdesátých pro estébáky jméno Kniha, asi že vydával samé bestsellery. Nebo že „jako kniha“ svedl přednášet a hovořit. Bez debaty byl úžasnou osobností, vysoce inteligentní, nicméně taky praktickou. Inu, vskutku ideální agent.
Na tom nezměnilo nic ani to, že po zeměkouli neputoval s oním batohem, ale opravdu v saku. Vše uměl natolik naplánovat, že Nový Zéland projel ze značné části autobusem a dle jízdních řádů. Pan Chroust uvádí, že se nikdy nedostal „dál“ než do kategorie „prověřovaná osoba“, z čehož Vojenská rozvědka smutnila. Kapitán Miroslav Vojáček hovořil s cestovatelem prvně 18. února 1958, a to za přítomnosti majora Ruskyho.
Stingl prohlásil či naznačil, že se „důležitého státního úkolu“ v Americe obává, ale jasné odpovědi se vyhýbal, což i během druhé schůzky. „Projevil se jako alibista,“ stojí v dochovaném záznamu.
Dne 22. 6. 1958 došlo pak k dalšímu setkání - v restauraci Ústředního domu armády v Dejvicích. I o této schůzce sám doktor Stingl dnes říká toto:
„Vždycky, když mě chtěli do něčeho naverbovat, snažil jsem se vystupovat tak, aby o mě ztratili zájem... Kdybych je okamžitě odmítl, mohli mě ale dostat do problémů... Jediná šance, jak se jich zbavit, byla proto dělat ze sebe ustrašeného hlupáka.“
Je ale možné, že tomu StB při dvou jeho doktorských titulech věřila? O tom lze po právu trochu pochybovat. Tak či onak Miloslav Stingl v Chroustově knize uvádí: „Američané mě považovali za agenta Sovětů a Sověti zase – v některých momentech – za agenta Američanů. A jelikož... neexistovaly důkazy, důkladně mě na každém kroku sledovali nejen doma, ale i v cizině.“
Zůstává tato otázka: Jak je možné, že mohl Stingl jezdit skoro bez přestání po světě v době, kdy drtivá většina jeho spoluobčanů ne.
Ano, měl ony dva doktoráty (i včetně doktorátu práv), nicméně zuřila válka. Byť „jenom“ studená. A věc má ještě jeden zajímavý aspekt. Miloslav Stingl cestoval „vždy na vlastní náklady“.
Stát si ale prokazatelně nechával 30% jeho literárních honorářů, a to včetně těch zahraničních. Přesto musím zdůraznit, že představa, že by Stingl byl po desítky let i geniálním agentem s nejvyšším stupněm krytí, je pro mě osobně pobavující. Jak by to ostatně stihl? Objemná Chroustova kniha ukazuje, že to možné nebylo.
Chroustova kniha není levná a prodává se ve fólii a krabici se čtyřmi přílohami.
První příloha se jmenuje Televizní stopy cestovatelské legendy a má stopáž dvě hodiny 45 minut. Sestává z deseti sekvencí. Stopy vedou do hor (1965) je pětadvacetiminutový filmový dokument z expedice do kubánských kopců za indiány kmene Yateras.
Následuje takřka čtyřicetiminutový rozhovor Miloslava Stingla s Miroslavem Moravcem s názvem Po stopách objevů. Ostrovy snů a skutečností (1983); zaujme tu, že interview je realizováno na Brněnské přehradě.
Následující Ostrov pokladů (1967) je úryvek z dokumentárního filmu o pověstné perle Karibiku Isla de Pinos a obsahuje interview Miloslava Stingla s Karlem Hlušičkou. Vlaštovka 1-3 jsou tři další rozhovory: prvé dva o ostrovech lidojedů v Melanésii a o indiánech Jižní Ameriky (realizoval je Ivan Ruml), třetí o tajemství Velikonočního ostrova (Jaroslav Horák).
Brigita Zlámalova provází „diplomatickým protokolem etnografa“ Album (1992) a Lucie Vopálenská pořadem Křížem krážem cesta (1997).
Z roku 2012 je více než půlhodinový Stinglův rozhovor s Erichem von Dänikenem, z roku 2016 relace Zahrada o „soukromém kusu Amazonie v Praze“; ale informujme i o audio-stopě krabice.
Hodinu dvacet minut má ke knize přifařené cédéčko Rozhlasové stopy cestovatelské legendy. Sestává také z deseti sekvencí. Především jde o dvě ukázky z pořadů Piš a slyš (1961, 1963) a nato o Stinglův rozhovor o dojmech z Budapešti (1980). Následuje Deset zastavení s M. Stinglem (1981), díl cyklu A léta běží (1976) připravený Andělou Dvořákovou, vystoupení v klubu dětí Domino (1982), relace Jany Špačkové Přišel na večeři (1998), úryvek z rozhovoru Dva na jednoho (2004), jenž připravili Naděžda Hávová a Vladimír Kroc, část Václavem Žmolíkem moderovaného dílu cyklu Host Radiožurnálu (2010) a sekvence tradičního Meteoru (1977).
Třetím bonusem ke knize je replika jednoho ze Stinglových cestovních pasů, uvnitř níž se to hemží jmény jako Nová Guinea, Uruguay, Republic of South Africa, Peru, Hong Kong, Government of India, República Federativa do Brasil, Argentina, Kanada, Čína, Singapur a Japonsko.
Čtvrtý bonus představuje krásná nástěnná mapa světa. Na rubu jsou oceány a světadíly pokryté klikatými trasami více než tuctu autorových dlouhých cest, jejichž chronologický seznam věru stojí za pozornost. Hle:
1. Zakazkavzko (červenec-srpen 1955)
2. Benátky (září 1955)
3. Čína (květen 1959)
4. Kuba – Mexiko (březen 1964 - prosinec 1965)
5. Severní Amerika – Oceánie (září 1967 - srpen 1968)
6. Asie (srpen - prosinec 1968)
7. Karibik – Jižní Amerika (červenec 1969 - květen 1970)
8. Mikronésie (prosinec 1971 - květen 1972)
9. Sibiř (červenec - srpen 1972)
10. Indie – Afrika (duben – červenec 1974)
11. Plavby kolem světa 1977 - 1999
12. Plavba okolo Afriky (1992)
Tím se dostáváme k vlastní knize. Má osm částí.
Ta první se obírá dětstvím, Gymnaziálními léty, okupací.
Zvíme, že již v deseti letech uměl Stingl obstojně anglicky, rusky, španělsky a trochu také italsky. Dva roky nato se stal jediným člověkem u nás, kdo ovládal novozélandskou maorštinu. Přesto či právě proto byl mezi méně vzdělanými dětmi objektem posměchu. Uzavíral se trochu do sebe a už v deseti letech namaloval veliký atlas světa se sto padesáti mapami. Zvlášť detailně zachycuje Tichomoří. „Podrobně si tam zakreslil své budoucí zahraniční expedice včetně zevrubných etnografických rozborů a zajímavých archeologických lokalit a zřejmě nemohl tušit, že svoji třetí cestu kolem světa podnikne přesně podle tohoto svého dětského plánu,“ vypráví Adam Chroust.
Z prvních let války se dochovalo i 35 stran Singlova dobrodružného románu Stopař, psán je obyčejnou tužkou do školního sešitu. Zmizel bohužel rukopis jeho prvního románu Bílý drak, dějově situovaného do Himálaje. Stingl začal publikovat v Mladém hlasateli i jinde a přitom i komponoval - nad klavírem. Prvou skladbu francouzsky pojmenoval La Joie du Printemps.
Za války si vedle foglarovek oblíbil skautské knihy neprávem dnes opomíjeného Jaroslava Nováka (1894-1965), který v letech 1934 a 1935 zorganizoval pro svůj oddíl plachetní plavby po Jadranu (a románově je zpracoval).
Stingl získal na svém prvním táboře v Plakánku přezdívku Mauglí a první cestu do zahraničí podnikl těsně před uzavřením hranic. Vyjel spolu s maminkou a sestrou a navštívili Dalmácii. Poprvé spatřil moře. Byl to pro něj tak silný zážitek, že napsal sbírku veršů Píseň o moři.
Strávili tam měsíc, a kdyby měl prý ještě někdy vycestovat, vybral by si právě tento „Karibik Evropy“. Vraťme se ale do roku 1950. To byl pravomocně odsouzen do vězení za převzetí a šíření protistátního letáku Rozkaz č. 1. Vyzýval k odporu proti československé vládě a text vypočítal zásady tajného boje. Následkem této konspirace dostal Stingl trojku z mravů a zabránila jeho vytoužené cestě do Francie. Ačkoli se za pouhý týden zpaměti naučil průvodce o 250 stranách, před Wilsonovým nádražím jej uniformovaní muži na poslední chvíli vytáhli ze čtyřicítky mladíků se slovy: „Soudruh Stingl ne!“
Druhá část svazku líčí studia mezinárodního práva i národopisu.
Zde se také připomíná, že jej armáda chtěla zverbovat do služeb zpravodajské služby. Byl to kapitán Miloslav Vojáček, kdo v něm uviděl ideálního rozvědčíka. Ze tří zachovaných dokumentů z roku 1958 nicméně skutečně plyne, že Stingl spolupráci odmítl, ač teprve na třetí schůzce.
Nikdy nevstoupil do Strany, a jak sám tvrdí, dělal ze sebe onoho „ustrašeného hlupáka“. Přesto či právě proto byl sledován. Vojáčkovi nakonec připadal jaksi „uspěchaný“ a posléze jej „bezpečáci“ měli za podivína a „tichého blázna“, jak aspoň tato kniha tvrdí. Právě takový obraz chtěl ovšem Stingl asi vytvořit.
V třetí části Nesjednaná schůzka s Fidelem je vylíčena karibské krize a Stiglova účast v ní.
Čtvrtý díl obsahuje sekvenci Tajemství indiánských pyramid a nechybějí ani kapitoly Aztékové, Olmékové a Mayové.
Pátá část nás vede za Eskymáky a jihoamerickými Indiány, pak i na Havaj, do Polynésie a na Nový Zéland a do Austrálie.
Následuje šestý díl Světem Latinské Ameriky - včetně kapitol Vánoce na Vlaštovčím ostrově a Velikonoce na Velikonočním ostrově.
Sedmá část korunovaná kapitolou Neznámou Mikronésií. Jak zvíme, setkal se Stingl na Ponape poprvé s Dänikenem.
V československém Ústavu etnologie a folkloristiky ČSAV naň zatím stále zavileji žárlil jeho ředitel a estébák Antoním Robek, a tak Stingl 1. dubna 1972 odešel na volnou nohu.
Jako člen Svazu spisovatelů nemohl být označen za příživníka. Zde však kniha naznačuje i cosi z pohledu druhé strany. Předchozí ředitel ústavu Jaromír Jech oplýval benevolencí, s níž Stinglovi toleroval, že do práce chodí teprve na desátou a mívá řady dní trvající absence. Jeho sekretářka Jana v ústavu mnohokrát jeho jméno nepravdivě doplňovala do knihy docházky. Za éry socialismu se z toho, pravda, nestřílelo a nelze popřít, že nezaměstnanost neexistovala. Stingl neohlašoval ani prodlužování svých expedic. Robek to takříkajíc nevydýchal a... Sám Stingl vypráví:
„Někdy v polovině roku 1973 jsme získali přes Svaz spisovatelů tří nebo čtyřpokojový byt v paneláku ve Slancově ulici v Kobylisích. V podstatě jsem ho dostal proto, že už jsem byl jakoby slavnej. Úředníci nás asi měli za sociální případ, protože Jana byla hlášena ve Vysočanech u rodičů a já stále u Dagmar (Poznámka Iva Fencla: První Stinglovou manželkou byla překladatelka z ruštiny a původně též jeho kolegyně Dagmar Šlampová, kterou si vzal na Staroměstské radnici roku 1963. Se sekretářkou Janu Harudovou se oženil roku 1971.). Kuriózní bylo, že nám ve stejnou chvíli odklepli přes družstvo další byt v Podolí, takže jsme si mohli vybírat. V té době, kdy se mohlo jen do Tater, na východní Slovensko nebo na Balaton, si 99% lidí myslelo, že jsem nějaký estébák. Protože jak on to může všechno dělat? A já tu musím říct, že jsem prostě tou skulinou mezi dvěma režimy nějak proklouzl.
Vlastně jsem nikomu nenadával, takže jsem byl pro každého více méně přijatelný. Neaspiroval jsem ani na žádné ministerské místo, profesorské nebo docentské na Karlově univerzitě. Já vlastně nic nechtěl. Stačilo mi v klidu psát.“
Závěrečná část začíná kapitolou Operace Tutanchamon a fascinuje fotografie ZDI u Stingla doma.
Je celá z nevybalených cestovních kufrů. Těch je 280.
Dále vidíme neutracené bankovky snad z milionu zemí, které tvoří unikátní sbírku. Spatříme i desítky kilogramů vážící sbírku cizokrajných mincí (dvojstrana 492-493) a pan Adam Chroust dále líčí, jak se Stinglův dům po odvezení „deseti tun etnografického materiálu“ do depozitáře „rozšířil“, jako by o několik místností. I paní Stinglová užasla, a když rozebírali onu „kufrovou zeď“, zmínila se o botě, kterou v ní kdysi ztratila, ale jejíž družku uchovává.
Mezi všemi materiály byly také všechny rukopisy knih a přímo „lopaty“ nevyužitých zahraničních vizitek. Stingl natočil přes pět set hodin filmových záznamů i vytvořil statisíce fotografií. Jeho archiv, vznikající pětašedesát let, jich nyní obsahuje padesát tisíc.
A v čem tkví nedostižná úspěšnost jeho knih?
Vedle vypravěčského daru a smyslu pro detail, má talent načasovat pointu. A paměť. Žádný podrobný deník z cest, jako to dělal stoletý Miroslav Zikmund, si nevedl a ohromné množství údajů uchovává v paměti.
Úžasná je v knize též kapitola Cestovatelské minimum anebo Stinglovy vhledy do nitra jeho cestovního kufru.
Během života nastudoval sedmnáct jazyků, což mu umožnilo neobyčejné lingvistické nadání, a vytvořil i univerzální „cestovatelský slovník“. Má jen málo přes 250 pojmů a slovesa jen tato:
Jíst, pít, spát, žít, milovat, chodit, plavat, utíkat, létat, vidět, slyšet, cítit, hledat, nalézat, ptát se, odpovídat, vědět, nevědět, zpívat, mluvit, tančit, souložit, bolet, chtít, nechtít, moct, nemoct, být nemocný.
Na cestách sice musíte znát i (jen trochu delší) řadu podstatných jmen (často se týkají stravy), a četné pojmy okolo vztahů rodinných příslušníků, času a směrů, nicméně stačí vám jen pár jmen přídavných, barev stačí znát jen šest a otázky pouze čtyři. Které?
1. Kolik je hodin?
2. Kudy jít?
3. Kde se vyspím?
4. Za kolik?
Vedle rejstříku má kniha také Chronologii Stinglova života a ilustrovaný seznam všech jeho česky vydaných knih.
Devět jeho publikací v několika jazycích nebylo dosud do češtiny přeloženo. V knize uvedený výběr jeho rozhlasových pořadů čítá pak třicet položek, ale část této tvorby existuje pouze v písemné podobě (na padesát dalších položek).
Miloslav Stingl prodal dosud asi 17 milionů výtisků svých knih.
Během svých cest navštívil Stingl 150 států a mnohé „oblasti se specifickým statutem“.
Většinu zemí navíc navštívil opakovaně. Byl ve 32 samostatných státech Ameriky, 29 státech Afriky, 33 zemích Asie a nenavštívil dosud jen 45 zemí. Z nenavštívených oblastí jde jen o 24 států Afriky (to již samozřejmě nedožene), o ostrov Réunion, o Antarktidu a o 15 dalších, obvykle velmi nebezpečných zemí, jakými jsou Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Irák, Irán, Barma a Severní Korea. V Evropě nebyl Stingl pouze v Kosovu, na Špicberkách a na ostrově Jan Mayen. V Americe nenavštívil dokonce jen 3 státy: Belize, Guyanu a Surinam. Z nesamostatných mu pak „chybějí“ Falklandy a Grónsko. V Oceánii postrádá v této sbírce pouze Kiribati a Nauru; ze zdejších kolonií pak Tokelau a Vánoční ostrov. Mimo rodnou zem strávil přes dvacet let a kniha obsahuje Seznam tras nejdůležitějších cest.
Její závěr pak sestává ze vzkazů osmapadesáti jeho přátel i významných osobností.
Jsou mezi nimi viceprezident Českého klubu cestovatelů Jiří Kolbaba, cestovatelé Vladimír Plešinger, Josef Formánek, Miroslav Náplava a Leoš Šimánek, etnolog a diplomat Mnislav Zelený, Hynek Kmoníček, egyptolog Miroslav Bárta, zoolog Miroslav Bobek, Václav Cílek, antropolog a textař Michal Horáček, horolezci Radek Jaroš a Josef Rakoncaj, Jakub Vágner, Jiří Pavlica, Laďa Kerndl (Stingla poznal již roku 1975 na zaoceánské lodi), Richard Konkolski, Steve Lichtag, Tomáš Hanák, Václav Marhoul či Jiří Menzel.
Adam Chroust: Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy.
Autorská spolupráce Štěpán Rusňák a Miloslav Stingl. Předmluva Miroslav Zikmund.
Nástěnná mapa světa s cestami Eliška Chytková. Scénář, režie a střih DVD Petr Horký, Radim Kotěšovec a PiranhaFilm. Scénář, režie a střih CD Tomáš Černý, Český rozhlas a Radioservis Jako přesně 2000. publikaci vydalo
Nakladatelství JOTA. Brno 2016. 540 stran, 9 dvoustranných ilustrací Elišky Chytkové, 12 ilustrovaných map, 507 fotografií
