Tragický osud Simony Monyové. Šarm braku či Charms?

Třetího srpna 2016 tomu bude pět let od tragické smrti spisovatelky Simony Monyové, kterou publicista Roman Burián ne zrovna trefně přejmenoval na Viewegha v sukních (1999). V momentě, kdy nebohá naposledy vydechla, měla rozepsán v pořadí už dvaatřicátý titul, tedy počítáme-li také audioknihu Otrokyně lásky (2009) a nevydanou prvotinu Levým dovnitř, pravým ven.
Učinila by tato nebohá žena lépe, kdyby se v určitém bodě kariéry odstěhovala z rodného Brna do Prahy? Kdo ví. Je to jen spekulace a zrovna tak marné je se ptát, zda by dnes pragmaticky směřovala ke své sté knize, jak měla skutečně jeden čas naplánováno. V životě ani smrti neexistují kdyby. Obávám se, že skoro vše je navíc předurčeno. Prostředím, ve kterém setrváme, naším vzhledem (Co třeba, kdyby Simona nebyla tak hezká?), genetickým kódem, naším původem...

Narodila se 17. 3. 1967 jedenadvacetileté matce a pod jménem Simona Urbánková; v úvodních letech jejího dětství ovšem křestní jméno Simona v českém kalendáři vůbec nefigurovalo.
„Manžel si pro první procházku s ní v kočárku nechal ušít oblek a nepřál si, aby ho někdo provázel,“ tvrdí dnes matka zesnulé spisovatelky.
Ve čtyřech letech se měla dočkat mladšího brášky. Martina. Těšila se na to. Moc. Ale marně. Zbytečně. Těhotenství nedopadlo dobře. Sourozence (ale Gustava) se dočkala, až když jí bylo pět a půl. Byla ovšem nucena se o něj starat možná více, než sama chtěla, a do jisté míry jej dokonce vychovávat. A zatímco jí dělal naschvály, nepochybně i citově strádala.
„Když byl průšvih, tak vynadali jí,“ vzpomíná Gustav, kterého rodiče preferovali. Simony se tak zmocnil pocit, že se nedokáže zavděčit, a to především otci, který jí stěží kdy řekl, že ji má rád. Chtěla mu proto ze všech svých sil dokázat, že přece je dobrá. On to ale nechtěl vidět a „poslední roky se jejich roztržka ještě prohloubila. Už se ani nebavili,“ tvrdí dnes Simonin první manžel Pavel. „Hrdí, umanutí, ješitní.“

Když začala Simona chodit v sedmdesátých letech do brněnské školy, zrovna moc jí nesedla strava v tamní jídelně, a tak maminka chystala obědy doma. Přesto dcera jedla bídně; putovala po ozdravovnách a z nějakého důvodu taky přistupovala hodně odpovědně k výuce, takže její maminka dnes přiznává, že zapomněla-li Simonka udělat domácí úkol, „byla na mrtvici“.
Zato si zamilovala soustředěné čtení. Zatímco spolužáci „lítali“ venku, seděla či ležela s knihou. Byla i výtvarně a literárně nadaná a účastnila se soutěží. A svět je malý, takže už tenkrát se - při bruslení - setkala se svým budoucím vrahem. Daleko později jí onu chvilku na ledě měl zamilovaně připomenout a podle jeho tvrzení Simoně tenkrát řekl jen dvě věty.
Které? To zde neprozradíme.

V pubertě psala písničkové texty a verše.
Čtyři roky se pak učila pletařkou v Jihlavě, kam musela dojíždět, neboť ji nevzali na střední průmyslovou školu v Brně. Už v osmnácti letech dostala své první auto, a to modrého „žigulíka“. Brzy jej řádně „rozflákala“, ale otec nechal „prokletý“ vůz opravit. Jen za pár měsíců s ním havaroval Simonin bratranec; a to už auto raději odevzdali šrotovišti.
Simona úspěšně odmaturovala a pracovala jako dětská vychovatelka. Vystudovala i psychologii na dnešní Masarykově univerzitě. Jako vedoucí jezdila na tábory, a to stejně jako introvertní Pavel Strejček. Ten rovněž rád četl, ale jiskra mezi nimi nepřeskočila někde ve stanu nad Daniilem Charmsem, nýbrž během vcelku odvážného klání. Kdo vypije víc piv?

Ve finále spolu zůstali sami a roku 1987 začali spolu i chodit. Příčina sňatku 11. 3. 1988 ale byla snad prozaičtější. I když ne neobvyklá. Simona se chtěla dostat z domu. Na svatební cestu jeli k Máchovu jezeru. Zpočátku žili u Pavlovy matky, ale to Simoně nevyhovovalo ohledně soukromí. Aniž to plánovali, narodil se v prosinci 1988 první syn Michal. Ještě nemohl tušit, že si jednou dobrovolně změní své příjmení na otčímovo. Na příjmení vraha své matky.

Manželé Strejčkovi s dítětem si pronajali vlhký domeček s jediným oknem, tísněný dvěma jinými domy a skrčený před skalou. Ze dvorku Pavel někdy po dešti vynášet žáby. Padaly snad právě ze skály? Na to nepřišel, musel rukovat. Tehdy se již sice nerukovalo na dva roky, ale na dvanáct měsíců ještě ano.

Když byl jejich malý Michal ve druhé třídě, došlo ke zvláštní příhodě.
Lživě totiž obvinil spolužáka ze šikany. Případ vyšetřovala policie. Chtěli Michala vyloučit, ale Simona slíbila, že syna nechá vyšetřit psychiatrem. Aféra tím vyhasla, hovořilo však se o ní ještě léta.
Od známých Simona také koupila ruinu v Moravském Krumlově a Pavel tam musel den co den po práci dojíždět vlakem, aby se činil jako zedník. Vylepšenou stavbu Simona úspěšně prodala. Přestěhovali se do brněnského bytu po babičce, pak získali další, státní, rekonstruovali jej a s doplatkem ho směnili za jiný, dvoupokojový.

I když se budoucí autorka bestsellerů navenek chovala suverénně a po otci byla paličatá „jako mezek v sukních“ a až zaťatá, trpěla periodicky se vracející depresí, na jejímž dně plakávala.
„Všecko dělám špatně,“ slýchal Pavel a někdy to trvalo dny. Lze-li věřit, uvažovala Simona během jejich manželství i o sebevraždě. „Nikdo zvenčí by tomu nevěřil,“ dodává Strejček.
Dál ovšem psala a v Ernově sále Mahenovy knihovny měla roční pořad v cyklu Tóny a verše. Pečlivě také vedla rodinné kroniky, kde tak najdeme doposud nevydanou mapu života obou prvních jejích synů. Je doložena fotografiemi i třeba včetně pobytů u moře.

Zjara 1992 zvítězila Simona v soutěži o nejlepší recept na cukroví a poprvé tím pronikla do novin. Článek si vystřihla a žertovně ho na stránce kroniky glosuje: „Konečně slavná.“
I když jí lékaři druhé dítě nedoporučili, roku 1993 se jim narodil Dominik. Ani on nebyl plánován. S oběma potomky se Simoně podařilo zůstat na dovolené celých osm let.

Byla ovšem i kulturní referentkou a absolvovala manažerský kurz marketingu na obchodní akademii. Školila pak krupiéry a dočasně dokonce pracovala jako realitní makléřka. Její firma S-pleteniny měla nakonec třicet zaměstnanců a Simona vymyslela i obě jména pro restaurace svého bratra Zanzibar a Hokra.

Z básní sice vyrostla, ale přikročila k povídkám. A vlastní jí byl styl Daniila Charmse. S nímž ovšem neprorazila. Někteří nakladatelé ji místo toho začali přesvědčovat, aby psala „pro ženy“, a v létě 1997 vydala pod (asi malilinko rouhavým) titulem prvotinu Osud mě má rád.
Ale nedočkala se úspěchu. Neodradilo ji to. Psala a vydávala další a další knihy, uchytila se jako externí redaktorka několika časopisů a nebránila se zviditelnění. Což snad byla chyba?
Spíše osud. Roku 2000 došlo tak totiž i na osudné interview, které prý původně určená televizní redaktorka nemohla realizovat kvůli jiným úkolům. - Jakýmpak asi? napadá mě maně. A je to vůbec pravda? Redaktorku rozhodně rád zastoupil právě Boris Ingr, budoucí to Simonin vrah. Datum jeho narození se s výjimkou roku kryje s datem prvního Simonina sňatku.
O Vánocích jel Pavel se syny do Harrachova, a když se vrátili, řekla mu, že u nich doma celý ten čas strávil Boris. V dubnu 2001 nechala manželovi byt a přestěhovala se s Ingrem do téhož rodinného domu, který původně její tatínek rekonstruoval pro Pavla a pro ni. Manželé se nicméně prozatím nerozvedli.

Roku 2002 vzniklo nakladatelství „Boris Ingr – MONY“ a zahájilo úspěšnou činnost knihou s podivně předzvěstným názvem Manželky na odpis.
Jenom za práci ve firmě Simona posléze novému partnerovi vyplácela neuvěřitelných sto padesát tisíc korun měsíčně. Koncem roku 2002 přišla potřetí do jiného stavu a jednalo se o mimoděložní těhotenství. Těsně před druhou svatbou se podrobila operaci, vzali jí vaječník a třetí dítě rozhodně nedoporučovali, neboť prodělala taky rakovinu děložního čípku. Byla varována i před smrtí. - 25. 1. 2003 se však znovu vdala za svého budoucího vraha (který už měl jednu dceru) a roku 2004 navzdory všem varováním otěhotněla počtvrté. S komplikacemi.

Lékaři ji tedy napěchovali hormony a v říjnu 2004 přestřihl Boris Ingr osobně pupeční šňůru. Narodil se jim šťastně Šimon, ale v jeho hlavičce byla diagnostikována neoperabilní cysta. Stačilo prý, aby se do hlavy uhodil, a mohl dostat epileptický záchvat. Ani po roce navíc ještě nechodil. Až na Štědrý večer 2005 se cosi zlomilo a k Simonině nesmírnému štěstí si poprvé v životě „zaběhával“ po bytě.
Prvním skutečným bestsellerem Simony Monyové byla Krotitelka snů. Pseudonym Monyová určitě nikdy neměl asociovat výraz „money“, nýbrž jej odvodila z přezdívky, kterou jí v dětství spontánně přidělil její děd, jinak hudebník Státní filharmonie Brno a muž, k němuž tenkrát citově velice přilnula. To i díky tomu, že býval dopoledne doma, pročež Simona nikdy nemusela navštěvovat mateřskou školku.

Simona Monyová začala roku 2004 ke všemu dohlížet i na výstavbu nového domu - jen o pár ulic dál - a v březnu 2006 se tam přestěhovali. Roku 2007 získala Oscara známá Simonina jmenovkyně Markéta Irglová, původem z Valašského Meziříčí (*1988). Zjara 2008 pořídila Monyová samostatnou garsonku i nejstaršímu synu Michalovi. A jednomu z časopisů už tenkrát sdělila: „Manžel je naprosto nevyzpytatelný. To sice člověku určitě bere nějaké jistoty, ale na druhé straně zase nehrozí stereotyp.“

Psala další a další knihy a pokaždé nejdřív vymyslila název.
Mezi její „trháky“ náleží i Konkurz na milence inspirovaný právě rozchodem s Pavlem a Kudlanka bezbožná (oba 2007), Hříšný kanec (2009), Blonďatá stíhačka (2010) a taky poslední kniha v řadě Srdceboly (2011). Nejen z textu Srdcebolů, ale i z některých předchozích Simoniných děl se dalo předpovědět, co možná přijde, nicméně je málo dobrých věštců a 3. 8. 2011 Simonu druhý manžel šestkrát bodl. Umřela. On si odpykává patnáctiletý trest z 29. února 2012 a je mu patrně započítána předchozí vazba. -

Co vlastně brutální vraždě předcházelo?
To, že v srpnu 2009 zemřela Borisi Ingrovi matka. Teprve tím se stal „manipulátorem manipulátorů“, jak aspoň tvrdí Simonina kamarádka Iveta, a obvinil dokonce Monyovou z matčiny smrti. Poté, co uhradila pohřební hostinu i pohřeb, řekl prý: „To tys měla chcípnout.“
Boris Ingr je inteligentní psychopat a svou oběť si na léta obtočil okolo prstu. Patrně trpí maniodepresivní psychózou a docela jistě histrionií. Od lidí si také půjčoval značné sumy, které oddaná mu Simona vždy dodatečně hradila. Ono vypůjčování začalo hned po svatbě, kdy se zaň vyrovnala s jeho první ženou. Postupně do Borise Ingra investovala neuvěřitelných deset až třináct milionů korun. Za co je vlastně utratil?
Nebude to asi nikdy jasné, ale částečně nejspíše za sex s jinými.
Uměl a umí očarovat lidi a choval se až extrémně teatrálně. Takový Ivan Trojan (ano!) by jej dnes, myslím, zahrál nejlépe, ba výtečně. A Boris Ingr se prostě choval jako v nějakém Zelenkově filmu.
Kupříkladu opětovně balil zavazadla a „odcházel“. Ale zastavoval se rád na prahu. Jeden čas se tohle dělo i několikrát za měsíc a volaní stěhováci prý už předem tušili své a brzdili. Pokud již Ingr opravdu odešel, tak maximálně na jednu noc. Do bordelu? Kdo ví.

A jak často a kolik let vlastně Simoně fyzicky ubližoval? I to zůstane navždy otevřenou otázkou. Ona sama bohužel své nejlepší kamarádce opakovala, že pro ni „tělesná bolest mnoho neznamená“.
Tak co jí tedy vadilo? Samo sebou psychický teror a totální citové vydírání. K němu docházelo například prostřednictvím automobilu. Už před Šimonovým narozením Ingr vjel ve vysoké rychlosti do výkopu, snad schválně, a motal se v serpentinách. „My pojedeme se Šimůnkem na výlet a rychle... pojedeme, že jo, Šimi. Tak aspoň dvě stě padesát,“ vedl před Simonou podle rozhovor se synem.
Vykloubil jí prst. Vyrazil zub. Roztrhl jí koutek úst a obočí, o modřinách či podlitině pod okem ani nemluvě. Jeden čas neslyšela na levé ucho a upadla do bezvědomí poté, co ji hodil proti skleněnému stolu. Ale vtip byl v tom, že mezi ataky zůstávaly pauzy a krásná smiřování. Není také prokázáno, že Boris Ingr skutečně umlátil i jejich kočku Sáru, když poškrábala Šimona.

Až na rodinné dovolené v Řecku roku 2009 se Simona svěřila s něčím z toho všeho nejstaršímu synovi Michalovi, nicméně ještě půl roku před svou smrtí koupila pro manžela, sebe i Šimona bohorovně dovolenou v Dubaji. Ale rozhodovala se pro rozvod. I když ztěžka. Ke své vlastní škodě druhý rozvod vnímala jako další selhání.
Ingr se tou dobou dobrovolně utkal i s detektorem lži a asi proti vlastnímu očekávání prohrál. I Simona tvrdila, že se tím prokázalo, jak mu jde jenom o peníze, a pronajala manželovi byt. Potom jej poprosila, aby se tam odstěhoval.

Poslechl, ale vracel se. Několikrát ho bohužel vyhodil spolužák Simonina bratra Gustava, který se mezitím do jejich domu nastěhoval, a to nebylo nejtaktičtější. Je rovněž poněkud zvláštní, že si Simonin syn Michal v té samé době a navíc na matčino přání změnil příjmení na Ingr. Spisovatelka také poskytla Borisovi dalších skoro třicet tisíc korun, když zatoužil navštívit francouzské město Le Mans, kde se jel o víkendu známý závod, který prý vždy chtěl filmovat. Až dodatečně Simona odhalila, že jel točit s mladou společnicí.

Koncem června 2011 se oženil Simonin nejstarší syn Michal Ingr a rodina odjela počátkem července do Egypta. Už bez Borise. Ten se v Africe ovšem vynořil přímo co bůh pokání a dopředu si dokonce namnožil písemnou omluvu. Podobná gesta, nutno říct, Simoně imponovala. Michal nicméně otčímovi zarezervoval zpáteční letenku.
Koncem života mnozí považovali Simonu Monyovou za namyšlenou, já si ale myslím, že to byl strašlivý omyl. Jednalo se tehdy spíše o ženu, jejíž sebevědomí klesalo někdy až pod nulu, neboť byla vždy extrémně sebekritická. V podobných momentech si nevěřila v ničem, což si umím představit, a jako sebejistá působila pouze navenek.

A její druhý muž? Řekl bych, že jej asi nejvíc vyděsilo a ranilo, když byl odříznut od nakladatelství a ztratil práva na manželčiny knihy. Od nějakého okamžiku Simonu slabošsky varovával, že se „pro ni“ zabije, a ona jednou dokonce zalarmovala policii a jela pro něj až k Macoše.
Jindy zapil prášky alkoholem a opravdu takřka zemřel, neboť jej oživovali opakovaně.
Ještě těsně před vraždou demonstrativně vyskočil z okna a po jejím spáchání znovu. Přežil nezraněn, rozsudek přijal bez emocí a za několik let už může být na svobodě. Ani zavraždění bytosti, která vás magnetizuje, nelze úplně pochopit, ale vražda ženy, která vás živila, je hnus. V tom se Ingrův zločin podobá například někdejšímu uškrcení Ireny Neffové.

Ale ke knihám.
Roku 2008 vydala Simona Monyová volně související prózy Matka v krizi a Matka v koncích a zůstává také autorkou řady děl s ještě pochmurněji předzvěstnými tituly. Je to Citová divočina (2012), Deník citového vyděrače, Ženu ani květinou... (obě 2004), už zmiňované Manželky na odpis a Poslední extáze (obě vyšly už roku 2002).
Zfilmovány zatím byly jen tři z nich, a to Tchyně a uzený,.., Roznese tě na kopytech (obě knižní předlohy vyšly roku 2003) a Sebemilenec (2006, režie Filip Renč). V těchto snímcích se mimo jiné objevili Jitka Čvančarová, Nela Boudová, Milan Šteindler, Libuše Švormová, Simona Stašová, Naďa Konvalinková a Pavel Kříž.
Koncem života prý Simona Monyová toužila vystoupit v talk-show Jana Krause a snila, že se křtin třicáté její knížky zúčastní „sám“ Daniel Landa. Jak se však zdá, měla souběžně obavy, že jí dojdou nápady a že už další knihou neuspěje.

Jen několik dní před smrtí minimálně dvakrát jako nezvládnutou vymazala celou první stranu svého nového díla Netlač na pilu, což se jí ještě nikdy předtím nestalo. Z nějakého důvodu se náhle nedokázala přenést ani přes úvod.

Jejímu pohřbu v brněnském kreamatoriu pak docela chyběly projevy. Ani slovem nebylo zmíněno, že tu byla zavražděna úspěšná spisovatelka, a akt probíhal i za tónů vědomě vybrané písně Dobrák od kosti (Chinaski).
„Zdálo se nám, že Simoně by se to líbilo. - Ona měla ráda černý humor,“ zdůvodnil to bratr Gustav. V textu, jak si vzpomínáte, stojí: „Jsem ten, kdo jednou tvý tělo zakryje. Jsem ten, kdo tě jednou oddělá. Jsem ten, kdo tě jednou jistojistě zastřelí.“
Bratrova rodina získala Šimona, který nastoupil do první třídy jen měsíc po matčině smrti.

A vrah? Z vazby rodinu (a nezávisle i syna zavražděné Michala) poprosil o peníze.
Mohl místo nich dostat i osmnáct let, nicméně soud přihlédl k tomu, že nikdy nebyl trestán a zavražděné volal sanitku. V závěrečné řeči navíc Simonu označil za „skvělou ženskou“ a manželku.

Už roku 2011 vydal spisovatel Richard Sacher (*1974) knihu Simona Monyová – Život a smrt (190 stran) a rok nato vyšla v brněnském nakladatelství „Belami, Michal Ingr“ - založeném už v únoru 2011 – publikace Simona Monyová (110 stran) sestavená Jiřinou Veselou „ze vzpomínek rodiny a přátel“.
Smutečně černobílou fotografii na její obálku pořídil Simonin kamarád Jef Kratochvil.

„Bude to znít paradoxně, ale myslím, že skutečnou svobodu může člověku poskytnout jedině smrt,“ svěřila se zeligovsky Simona (http://www.monyova.cz/) už v únoru 2006 (tedy právě před deseti lety) jistému časopisu. „Dokud budu naživu, budu totiž pořád své jednání korigovat tak, abych někoho nezklamala a nedotkla se ho a abych mu udělala radost, zavděčila se. Taky abych vypadala lepší a aby mě ten konkrétní člověk měl rád.“