Stěžejní dílo z roku 1973, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Ústřední tragédií románu je sebevražednost bílého slabošství.
Tábor Svatých přináší brilantní popis a mistrnou analýzu této tragédie. Je to znepokojující román o konci bílého světa a zániku naší bílé rasy. Opravdu není bílá rasa už nic jiného, než miliony ovcí, zdecimovanými desetiletími anti-bílé propagandy?
Hlavní postavou románu je „politická korektnost.“
Jean Raspail mistrně rozkrývá mechanismy, jak se vytvářejí události a jak se ovlivňuje a vyživuje veřejné mínění. I když je téma románu tragické, místy se opravdu pobavíte a lidský, člověka milující humor, který prosvítá dílem, vás dojme. Rozhodně vám ale bude jasné, že bílé hodnoty - inteligence, vzdělání, sofistikovanost, kreativita a smysl pro krásu, představivost a schopnost prostorového myšlení a mnoho dalších - stojí za obranu a ochranu.
Nic pro hlupáky - tato kniha je pro inteligentní lidi, kteří si kladou otázky, jak je to možné, že nám někdo tak šíleným způsobem vymývá mozky.
Třeba schvalováním zákonů (!!!), že máme nikoliv 2, ale XY pohlaví) a my se nad tím vůbec nepozastavujeme? Nikdo se nezastaví a neřekne: co to je proboha za kraviny? Tohle už přece není normální! Ovce v parlamentech zvedají ruce a nezabečí. Kam to ale vede, i to se můžete dozvědět z románu, a to už potom nebude žádná legrace. Z.A.
„Bible Steve Bannona“ - tak je román přezdíván mainstreamem - si v posledních letech získává stále větší mezinárodní popularitu, a to napříč politickým spektrem.
V současnosti se Tábor Svatých čte a komentuje na významných mezinárodních univerzitách a najdeme jej v knihovnách inteligentních politických představitelů nejrůznějších zemí po celém světě.
Kniha je o těch, kterým šelma vyžrala mozek. O těch, kteří mají sebeúctu. O propastech mezi nimi. Konečně si můžeme přečíst tento mezinárodní bestseller v kvalitním českém překladu, včetně sociologické eseje Big Other.
Jean Raspail / Tábor Svatých / Překlad Dr. Zuzana Adamson / Vydalo vydavatelství Dr. Zuzana Adamson - 48. GAM
Dr. Zuzana Adamson - Krupičková (1971)
žije mezi Paříží a Prahou. Obhájila v roce 2006 doktorát v oboru literární komparatistiky na Sorbonně. Zabývala se dílem Milana Kundery a přispěla do literárněvědného bádání ve Francii, kde je nyní citována. Do češtiny přeložila sbírku Básnické meditace Alphonse de Lamartina (2003, Mladá Fronta, Květy poezie), která takto v uceleném překladu vyšla v češtině vůbec poprvé.
Je autorkou množství článků, reportáží, esejí, básní, překladů z francouzštiny a angličtiny, které publikovaly české, francouzské a anglické deníky, časopisy a významná vydavatelství.
Od roku 2007 se zabývá soukromým podnikáním.
Vybudovala z nuly mezinárodní B2B média, která jsou č. 1 ve svém oboru v CEE. Cestuje po světě, přednáší v různých zemích, je členkou poroty celosvětové významné soutěže pro eventy. Ze svých cest, rozhovorů se skupinami napříč společenskými žebříčky si sestavuje zápisky, analýzy, dává si věci do souvislostí.
Když ji zaujme nějaké literární dílo, neváhá ho vydat ve svém malém vydavatelství, což má jako hobby. Nasypává do toho své finance a doufá, že výsledky budou plusové.
Je také zapsána v Britské encyklopedii inspirativních osobností České republiky.
Ukázka...
Starého profesora napadla taková obyčejná myšlenka. Příliš mnoho četl, příliš mnoho přemýšlel a příliš mnoho toho také napsal na to, aby se za okolností, tak dokonale nenormálních, odvážil, byť i jen tak sám pro sebe, pronést něco jiného než banalitu hodnou písemky studenta ze třeťáku. Bylo krásné počasí. Bylo teplo, ale ne zase tak moc, jelikož do domu pronikal z otevřené terasy svěží jarní vítr. Dům byl jedním z posledních, co se tyčily na vršku hory; byl zavěšený na úbočí skály jako stráž hlídající starou vesnici; takovou, jaké dominovaly celému kraji až k městu plnému turistů dole, až po luxusní třídu vedoucí podél mořského pobřeží, ze které bylo možné uhádnout pohádkově zelené palmy a bílé rezidence, až k samotnému moři. Moře bohatých bylo klidné a modré – jeho hladina náhle ztratila veškerý lesk luxusu a bohatství, které ji obvykle pokrývaly. Pochromované jachty, svalnatí lyžaři na vodních lyžích, opálené zlatokopky, těžké pupky rozvalené na palubách velikých klidných plachetnic – to všechno bylo pryč. A na takovém vyprázdněném moři, asi padesát metrů od břehu, ztroskotala neuvěřitelná flotila přijíždějící z opačné strany planety.
Pan profesor to celé od rána pozoroval. Nesnesitelný smrad latrín, který předcházel zjevení flotily, tak jako hromy předcházejí bouřku, se už stihl rozšířit do celého okolí.
Odvrátil oči od jednoho obrazu z té dálky. Díky dalekohledu na trojnožce působila neskutečná a přízračná invaze tak, jako by byla úplně blízko – vypadalo to, jako by se už dostala po horském svahu nahoru a zaplavila dům. Stařík si protřel unavená víčka a pak zrakem bezděky spočinul na dveřích. Byly to dveře z masivního buku. Druh nesmrtelné hmoty, jaká se používá k obestavění pevnosti. Do tmavého dřeva bylo vyryté jméno rodu starého pána a rok, kdy byl dům dokončen jedním předkem v přímé linii: 1673. Dveře spojovaly terasu s hlavní místností, což byly salon, knihovna a kancelář dohromady. Byly to jediné dveře v domě, protože terasa vedla přímo do uličky, s níž byla propojená jen malým schodištěm o nějakých pěti schodech, bez plotu. Jak bylo ve vesnici zvykem, mohl každý kolemjdoucí vyjít po schodech nahoru, pokud by se mu zachtělo pozdravit se s majitelem domu. Od svítání do setmění, každý den, byly dveře otevřené a o dnešním večeru tomu nebylo jinak. A právě to si stařík poprvé uvědomil. Pronesl pár slov, tak strašně banálních, až mu to samotnému vykouzlilo na rtech určitý typ potěšeného úsměvu: „Opravdu nevím,“ řekl si pro sebe, „jestli by za těchto okolností měly dveře zůstat otevřené, anebo zavřené? ...“Pak se vrátil na svoji pozorovatelnu, s očima přilepenýma k dalekohledu. Chtěl ještě využít paprsky zapadajícího slunce, které na posledních pár okamžiků, než nastane noc, osvětlovalo tu neskutečnou podívanou. Kolik jich tam dole bylo, na palubách všech odpuzujících, ztroskotaných vraků?
