Kdo pravidelně sleduje některá média ví s naprostou jistotou, že prezentovaná historie je velmi často a účelově degradována na snůšku lží, polopravd a že není tvořena ani tak k obrazu minulosti, jako k obrazu budoucnosti. Jinými slovy. Minulost je vždy taková, jakou někdo chce vidět budoucnost.
Benjamin Kuras velmi čtivě a často s překvapivým pohledem komentuje celou českou historii a pohodlnost, jako dominantní českou povahu. Bezesporu kniha, která by měla být povinnou učebnicí na všech středních školách.
Důvod je nasnadě. Osobně neznám nikoho, kdo by řekl: Měli jsme na střední škole vynikajícího učitele historie. Kuras by jim určitě byl. Nejen, že píše s lehkým anglickým humorem, ale často zdůrazňuje historické souvislosti, které vám nikdo neřekne. A v ČTV či jiných Jejich médiích už vůbec ne.
O jakých historických momentech je v knize řeč...
Můžete se dozvědět, kdo byl první strůjce Evropské Unie, jak je to s našimi svatými a Bruncvíkovým mečem, kdo vymyslel československé legie, které byly možná hlavním důvodem vzniku nového Československa.
Bez zajímavosti nejsou ani kritické poznámky k husitství či krátký rozbor toho, proč Češi byli v historii zrazeni těmi, kterým nejvíc důvěřovali. A samozřejmě Bílá hora. Nejtragičtější mezník české historie, který nás neopouští dodnes. A nad tím vším visí jak Damoklův meč pohodlnost - typická česká vlastnost.
Druhé vydání, po 15 letech, je doplněné poznáním, co se v české společnosti mezitím změnilo.
"Po téměř dvaceti letech ideového tápání Češi konečně našli ideu nejstátotvornější. Peníze."
Ty jsou novým Bohem i modlou pro naprostou většinu, bez ohledu na vzdělání.
Kuras ale historii nepřekrucuje k určitému ideovému obrazu, ale hledá a často i nachází humorné souvislosti mezi lidskými pošetilými vlastnostmi a historickými fakty. Koneckonců Benjamin Kuras o své útlé knížce říká:
"Ani v nejmenším se tato knížka nesnaží předstírat, že předkládá přesný, a dokonce ani jakž takž přibližný záznam dějinných událostí. ... Jediným záměrem této knížky je vyždímat trochu dramatu a zábavy z toho, co se samotným Čechům vždycky prezentovalo jako cosi tak nudného a nezáživného, že je nepřekvapí ani nezostudí, když o vlastních dějinách vědí méně než angličtí podnikatelé a inženýři, kteří se snaží odčinit Mnichov pokusy o přímé a poctivé podnikání s českými firmami a českými činiteli v konkurenci s mazanějšími Němci, kteří už dávno vědí, kde a koho podmáznout."
Češi na vlásku. Příručka národního přežívání | Benjamin Kuras | Baronet 2008
Ukázka z knihy:
Češi milují pohodu. Milují jí tolik, že ohledy na pohodu obvykle převažují nad takovými prázdnými pojmy, jako je ideologie, idealismus, hrdinství, čest, statečnost - a někdy i nad některými méně prázdnými pojmy jako povinnost, poctivost, etika, spolehlivost. Což neznamená, že by byli nepoctiví, neetičtí nebo nespolehliví, bez smyslu pro povinnost a loajalitu. Dovedou být velmi loajální, závazní a dokonce hluboce oddaní své pohodě. Každý, kdo by od nich žádal loajalitu, by jim nejprve musel zaručit pohodu.
To dobře chápaly okupační nacistické úřady, které se úpěnlivě snažily nepodřídit Čechy tak tvrdé nepohodě, jako Poláky, Srby, Řeky nebo Rusy. Češi se jim za to odměnili tím, že jim nepůsobili velké nepříjemnosti.
Tento vtip, který Češi neradi poslouchají příliš často, pravděpodobně vymyslel nějaký Slovák: Potkají se Čech a Jugo- slávec po válce a vyprávějí o svých zážitcích.
"My hned jak jsme zahlédli nějakého Němce v uniformě, podřízli jsme mu krk," vypráví Jugoslávec s naprostou samozřejmostí. Čech na to: "My bychom to bývali rádi dělali taky, ale u nás se to nesmělo."
České touze po pohodě a pohodlí nejlíp porozuměl komunistický režim, který Čechům připravil život sice nudný a idiotský, ale ve srovnání s ostatním komunistickým světem velmi pohodlný. Nebylo téměř rodiny, která by si nepostavila chalupu nebo chatu, kam utíkala každý víkend - a český víkend trvá od pátečního poledne do poledne pondělního.
Když se rozsypala železná opona a čeští "kapitalističtí" vystěhovalci začali poprvé po mnoha letech navštěvovat svou starou vlast, nedokázali se ubránit úžasu nad tím, oč pohodlnější život jejich domácí přátelé měli. Ne bohatší, ale pohodlnější. Užívali si většího pohodlí za nižší náklady a s mnohem menším úsilím. A brali to jako samozřejmost. Berou to tak dál - a táží se, co je ještě kdo ze Západu může naučit, když už to dávno neumějí líp - pokud jde o vytváření pohodlí. Copak vytvářet pohodlí není veškerým smyslem lidského snažení? No řekněte? Není?
To donekonečna omílané české slovo pohoda znamená mnohem víc než jen fyzické pohodlí. Znamená také domáckost, útulnost, sladěnost, sebeuspokojení, bezstarostné vztahy mezi lidmi, uspokojivou a nepříliš namáhavou činnost, celkově příjemnou atmosféru, absenci námahy, úsilí či bolesti, nerušenou pastorální idylu. Znamená stav věcí, který si nevyžaduje brát na sebe rizika a potýkat se s překážkami, nechávat se vyrušovat věcmi novými či neznámými, muset čelit nebezpečí či nedostatku.
To z Čechů nedělá národ velkých dobrodruhů. Dělá to z nich lidi vynalézavé a účelově tvořivé, ač někdy protivně otálivé, kteří se pomalu, ale jistě, propracovávají z nepohody k té největší možné dosažitelné pohodě, přičemž se na cestě k ní vyhýbají veškerým nepohodám. Proto se někdy raději spokojí s průměrnou pohodou, jestliže dosažení větší pohody si vyžaduje - nebo se jen předpokládá, že bude vyžadovat - přílišnou nepohodu. Flagelanti to vysvětlují tak, že si Češi bahní v prostřednosti. Ale právě svým milovaným Čechům Bruce Lockhart z Londýna v roce 1948 vysílal: "Země, která dává přednost pohodlí a klidu před svobodou, svoji svobodu ztratí a s ní ironicky i pohodlí a klid."
Čech se snaží za každou cenu vyhnout fyzické bolesti, proto se nedá tak snadno motivovat k tomu, aby působil fyzickou bolest druhým, a to dokonce ani svým největším nepřátelům. Pomalá, pozvolná a sotva zpozorovatelná duševní muka, často maskovaná jako pohoda, se vždy pokládají za lepší alternativu v arzenálu českých zbraní.
Pohoda je také duševní rozpoložení, v jakém Češi rádi konají svou práci, poskytují služby, dělají někomu něco k dobru. Jestliže si jsou jisti, že to, co od nich žádáte, se dá provést snadno a bez velkého rizika selhání, sdělí vám, že to udělají "v pohodě". To znamená doslovně v pohodlí, ale také bez velké námahy.
Zemitější Moraváci se svým květnatějším a hmatově i čichově pestřejším užíváním češtiny pro vás snadný úkol vykonají nejen v pohodě, dokonce ani nejen stojíce na hlavě, nýbrž s oběma rukama v prdeli.
V kostce - národ je tím, čím je rozhodující většina jeho členů odhodlaná být. Absence jasného odhodlání být něčím, co je jasně rozpoznatelné a co stojí za to bránit, a také absence dějinných mýtů, které by takovému odhodlání poskytly psychologickou podporu, je zaručeným receptem na odchod národa z dějin, receptem na jeho vstřebání do národa sousedního a odhodlanějšího, a na jeho kulturní a politický, ne-li už fyzický zánik.
xxx
Na předním místě mezi flagelanty jsou čeští novináři, kteří nacházejí obzvláštní potěchu ve vyhledávání všelijakých nechutných národních nešvarů za každou chybou či přečinem, kterých se dopouští téměř kdokoli, od vládních činitelů, poslanců a zástupců všech úrovní oficiálna, po členy opozice, bývalé komunisty (kajícníky i nepoučitelné), bývalé disidenty (povýšené do oficiálna či odsunuté k zapomnění), bývalé nekomunistické nedisidenty, řidiče, chodce, hudebníky filharmonie, bývalé návštěvníky divadel přeměněné v televizní čumitele, čtenáře určitých novin, nečtenáře určitých novin, a především - ostatní novináře. Nelze se pak divit, když český premiér veřejně spílá novinářům nejhnusnějších patvorů, jací kdy chodili po této planetě.
Charakteristiku každého národa - ať už vlastnoručně vymýšlenou nebo viděnou zvenčí - tvoří vždy směsice kladných a záporných vlastností. Jedinou výjimkou jsou Američané, kteří nemají naprosto žádné vlastnoručně vymýšlené záporné vlastnosti. Proto je taky mají všude tolik rádi.
Co vlastnoručně vyrobený image vnímá jako kladné, může se jevit jako záporné při pohledu zvenčí - a naopak. Národy se mohou dokonce i rozštěpit na nesmiřitelné tábory těch, kdo pokládají tentýž charakterový znak jeden jako kladný, druhý jako záporný. I kdyby se Češi neshodli v ničem jiném, jsou podivuhodně jednotní v tom, že se pokládají za tu nejneschopnější a nejzaostalejší bandu na této planetě - jednoho dne - a mimořádně osvícené nositele nejmodernější moudrosti, jen kdyby si svět dal tu práci je vyslechnout - dne druhého. Této půvabné směsi přijdeme víc na chuť, jakmile si všimneme, že ta neschopná banda jsou vždycky všichni ostatní Češi kromě nás, zatímco nositeli moudrosti jsme vždycky my, spíš než všichni ostatní Češi.
Pokud ovšem ti ostatní Češi nejsou neschopní nositelé moudrosti a jako takoví jsou pak trapností a ostudou národa, bez ohledu na to, jak jsou třeba populární v zahraničí.
Francouzovi, Angličanovi a Čechovi se zjeví pohádkový dědeček s nabídkou, že jim splní každému jedno velké tajné přání. Francouz si vzpomene, jak se nedávno setkal s krásnou ženou, která je zasnoubená s jeho bývalým spolužákem. Přeje si s ní strávit jednu jedinou noc, než se stane spolužákovou manželkou. Angličan požádá o přesnou napodobeninu slonovinové dýmky Lorda Brondesburyho, s tím, že Jeho Lordstvu musí původní dýmka zůstat, aby si každý všiml obou. Čech se zmíní nesměle o krásné zdravé dojné koze, kterou vlastní jeho soused. „Chceš mít stejnou?“ ptá se kouzelný dědeček. „To ne, prosím,“ odpoví Čech, „já bych chtěl, aby mu zdechla.“
