Dobroudružství života snad nejznámějšího indiánského náčelníka Geronimo - čtyřicet let nelítostného boje za právo svobodně žít , dvacet let válečného zajetí v rezervaci. Za svého dětsví nezahlédl jediného bílého muže. Později se však jeho život nesl ve znamení urputných bojů proti bledým tvářím. Geronimo –postrach mexického pohraničí.
Geronimo, Vlastním jménem Goyatlhay – „Ten, který zívá“, se narodil pravděpodobně roku 1829 v Arizoně, i když některé zdroje uvádějí, že to bylo v Novém Mexiku na řece Turkey Creek.
Sám Geronimo však uvádí, že jeho rodištěm byl kaňon No-doyohn v povodí řeky Gila. Geronimo byl původem Čirikava, skupiny Bedonkohe.
Geronimo patřil mezi apačské válečné šamany. Sám o tom moc nemluvil, ale Apači ho brali vážně a mnozí náčelníci se s ním radili. Koneckonců je fakt, že dokázal americké armádě zázračně unikat, nedivme se tedy, že se věřilo v jeho nadpřirozené schopnosti. Jinak byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu původních obyvatel a pro dosud žijící potomky indiánů je dodnes hrdinou. Pro svou nepolapitelnost a houževnatost si od Američanů vysloužil přezdívku „Nejhorší indián, který kdy žil.“
„Jsem vděčný, že mi prezident Spojených států dal svolení vyprávět můj příběh. Doufám, že si on a ti pod ním, co mají autoritu, přečtou můj příběh a posoudí, zda s mým lidem bylo spravedlivě zacházeno.“
Toto jsou slova slavného apačského vůdce Geronima z jeho vlastní autobiografie, kterou nám v písemné podobě zachoval pan Barrett. Autobiografie tvoří první díl této publikace a druhý díl - Historie Apačů, je založena na dostupných historických faktech, které se těchto kmenů týkají.
Tyto informace nám pak pomůžou zorientovat se v čase a dění tehdejších událostí, abychom mohli posoudit, jak výjimečná byla historie apačského národa a jak se z odstupem času díváme na americký holocaust vůči původnímu obyvatelstvu.
Geronimo. Paměti náčelníka Apačů / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
doplněno původními černobílými fotografiemi Edwarda S. Curtise a "Dějinymi Apačů" z pera Nataši Budačové a Borise Taufera.
Ukázka z knihy:
Geronimova největší bitva
Po zradě a masakru v Casa Grande jsme se ještě dlouho neshromáždili, ale pak jsme se vrátili do Arizony. Nějaký čas jsme v Arizoně zůstali, žili jsme v rezervaci San Carlos na místě, které se teď nazývá Geronimo. V roce 1883 jsme šli opět do Mexika. Pobývali jsme v mexických pohořích asi čtrnáct měsíců a během té doby jsme měli mnoho potyček s mexickými vojáky. V roce 1884 jsme se vrátili do Arizony, abychom přemluvili jiné Apače, aby s námi šli do Mexika. Mexičané shromáždili na našem území v horách vojsko. V boji proti nim bychom neměli šanci, protože jich bylo mnohem více než nás a my jsme byli unavení z toho, jak jsme neustále prchali z místa na místo.
V Arizoně jsme měli problémy s vojáky Spojených států, a tak jsme se vrátili do Mexika.
V Arizoně jsme ztratili asi patnáct válečníků, ale nikoho nového se nám naverbovat nepovedlo. Takto početně oslabení jsme tábořili v horách severně od Arispe. Naši zvědové viděli, že se k nám z několika směrů blíží mexičtí vojáci. Američtí vojáci přicházeli dolů ze severu. Byli jsme dobře ozbrojeni a měli jsme i dostatek munice, ale nechtěli jsme bojovat s vojáky obou států současně a proto jsme začali ustupovat s celým táborem na jih.
Jednu noc jsme se utábořili nedaleko hor u potoka. V potoce nebylo mnoho vody, ale hluboké koryto se táhlo přes prérii a podél břehu začínaly růst malé stromky.
V těch dnech jsme se nikdy neutábořili, aniž bychom kolem rozmístili zvědy, protože jsme věděli, že můžeme být kdykoliv napadeni. Druhý den hned při rozbřesku hlídky vzburcovaly tábor se zprávou, že se blíží vojáci. Už za pět minut do nás začali Mexičané pálit. Ustoupili jsme pod břeh potoka vymletý vodou, a ženy s dětmi začali hrabat a zákop prohlubovat. Přísně jsem rozkázal držet se v úkrytu a neplýtvat střelivem. Ten den jsme zabili mnoho Mexičanů a sami jsme také měli těžké ztráty, protože boj trval celý den. Vojáci zaútočili na jednom místě, my je odrazili a oni se zase seskupili a zaútočili na dalším místě.
Okolo poledne jsme zaslechli, jak Mexičani proklínají mé jméno. Odpoledne přijel na bojiště generál a bitva byla čím dál zuřivější. Dal jsem svým bojovníkům rozkaz, aby se pokusili zabít mexické důstojníky. Asi ve tři hodiny svolal generál všechny oficíry dohromady na pravou stranu bitevního pole. Sešli se nedaleko od hlavního toku potoka a malá boční strouha vedla jen kousek od toho, kde důstojníci stáli. Opatrně jsem ze strouhy vylezl a připlížil se velmi blízko k místu, kde probíhala porada. Generál byl zkušený válečník. Vítr vál mým směrem, takže jsem slyšel všechno, co říkal a většině z toho jsem rozuměl. Řekl asi toto:
„Pánové, támhle v tom korytě je ten rudý ďábel Geronimo a jeho nenáviděná tlupa. Dnešní den musí být jeho posledním. Napadněte je z obou stran příkopu. Zabijte muže, ženy i děti. Zajatce neberte. To, co chceme, jsou mrtví rudoši. Nešetřete naše muže a vyhlaďte ty indiány za každou cenu. Každému dezertérovi vpálím kulku! Teď se vraťte ke svým mužům a zaútočte! “
Jakmile vydal ty rozkazy, zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Země okolo mě byla okamžitě rozryta množstvím kulek, ale nebyl jsem zasažen. Apačové povstali. Po celé délce strouhy se rozezněl válečný pokřik mého lidu. Četa na okamžik zaváhala. Neustoupili, dokud naše střelba neskolila muže v prvních řadách.
Po té už nebojovali tak zuřivě, přesto se znovu vzchopili a stále postupovali vpřed, až do setmění. Taky mi pořád vyhrožovali a proklínali mně. Té noci, ještě než utichla palba, se asi tucet indiánů vyplížilo z příkopu a ve vysoké prérijní trávě za Mexičany založili požár. Během zmatku, který následoval, jsme utekli do hor.
Tohle byla úplně poslední bitva, kterou jsem vedl s Mexičany. Od té doby nás ustavičně pronásledovali vojáci Spojených států, dokud nebyla ve Skeleton Canyon podepsána mírová smlouva s generálem Milesem.
V průběhu mnoha svých šarvátek s Mexičany jsem byl osmkrát zraněn a to následovně: střelen do pravé nohy nad kolenem, kulku tam stále nosím; prostřelené levé předloktí; levá noha pod kolenem zraněná šavlí, hlava poraněná úderem pažby, postřelen na spánku v blízkosti levého oka; postřelen do levého boku; postřelen do zad. Zabil jsem mnoho Mexičanů, nevím kolik – bylo jich tolik, že jsem je nepočítal. Někteří z nich ani nestáli za to.
Apači a Mexičané
Když se Mexiko vzbouřilo proti španělské královské nadvládě, vyhlásili rebelové šestnáctého října roku 1810 neoficiální samostatnost a došlo k válce. Oficiální nezávislost pak byla vyhlášena šestého listopadu 1813, ale Španělsko ji uznalo až dvacátého čtvrtého srpna 1821 na základě smlouvy podepsané v Cordobě.
A jaký to mělo dopad na Apače a jejich vztahy s mexickým obyvatelstvem? Vzhledem k tomu, že se jednalo o deset let naprostého chaosu, doplatilo na to opět hlavně pohraničí. Pevnosti byly zanedbané a vojenská kázeň žalostná. Posádkoví velitelé i státní úředníci byli neustále vyměňováni a málokterý z nich vykonával svůj úřad zodpovědně a poctivě. Některé pevnosti byly vyklizeny a vojáci zůstávali často bez platu, s malou nadějí na jeho doplacení. I když nějaké peníze do regionů přicházely, ztrácely se pak v kapsách nepoctivců a z pevností se ztrácelo nebo bylo rozprodáno i veškeré vybavení. Samozřejmě vázlo i dohodnuté pravidelné zásobování indiánů, což Apači pokládali za porušení smluv.
Začalo to už roku 1813, kdy Apači obnovili nájezdy na Sonoru. Vojáci kapitána Narvona prý Apače přísně ztrestali, ale asi to nebyla pravda. Mexičané měli z Apačů totiž dost velký respekt a místo boje dávali přednost vyjednávání. Když se Mexičanům podařilo v roce 1817 zajmout vlivného apačského válečného vůdce Chiquita, byli Apači tak drzí, že pod záminkou vyjednávání o jeho propuštění, pobili mexické stráže, pobrali jim zbraně a utekli i se svým náčelníkem.
Apači přicházeli do Mexika v celých skupinách, a to i se svými rodinami. Vždy si někde v horách na dobře utajeném místě zřídili tábor, ze kterého se válečníci rozjížděli v oddílech do kraje. Někdy se jednalo se i o několik set válečníků. V táboře zůstalo na stráži několik vybraných bojovníků. Bojové oddíly operovaly po celém regionu a mexičtí vojáci pak nevěděli, kde jim hlava stojí. Zatímco jedni Apači na sebe strhávali pozornost, další se vesele věnovali rabování. Když usoudili, že mohou být úspěšní, pustili se i do bitky s vojskem, to ale dělali málokdy, spíše jen když k tomu byli donuceni. Po akci se sešli na dohodnutém místě a vrátili se do základního tábora, kde se slavilo, tančilo a dělila se kořist. Unesené mexické ženy a děti byly zpravidla adoptovány a staly se z nich právoplatní Apači. Z kluků byli vychováváni válečníci.
Jak jsme si řekli, do otevřené bitvy se Apači moc nepouštěli, ale když se tak stalo, dali nepříteli dost zabrat - to potvrdili Mexičané i Američané. Promyšlenou válečnou taktikou i odvahou si získali uznání a respekt. Když kapitán Zebulon Pike cestoval s mexickým důstojníkem Malgaresem do Santa Fe, Malgares mu vyprávěl, že se s Apači střetl už mnohokrát. V jednom případě byl na pochodu se sto čtyřiceti muži, když je napadli indiáni. Útok vedli jak jízdní, tak pěší Apači, kteří se v akci navzájem střídali. Jakmile se mexická kavalerie pokusila o protiútok, apačští jezdci se stáhli a naproti Mexičanům vyběhli pěší bojovníci a zasypali je salvou šípů. Poté rychle ustoupili a na oplátku zase nastoupila jízda. Malgares konstatoval: „Bylo nemožné, aby naše kavalerie dokázala zničit apačské bojovníky. Byli rovněž dobře vyzbrojeni, protože si moderní zbraně koupili od Američanů, nebo si je ukořistili v bitvě. Rozhodně to byli lepší střelci než Mexičané. Podle mne měli nad námi ve válce převahu a pro obyvatele pohraničí se stali noční můrou.“
V roce 1832 byli Mexičané už tak zoufalí, že sami požádali o mír a Apači díky tomu kladli podmínky. K konečné dohodě však nedošlo a nájezdy pokračovaly ještě s větší intenzitou. Mírovou smlouvu však s Apači často vyjednaly jednotlivé městečka nebo okresy. Apači posléze využili vzpouru kmenů Yaquiů, Opatasů a Serisů a pustili se ještě hlouběji do nitra Sonory, poněvadž sever byl už téměř liduprázdný. Severní doly, misie i ranče byly opuštěny, a tak se Apači zaměřili na Hermosillo a Arispe, kde bylo zničeno na sto rančů a osad. Vláda v obavě, aby nepadlo i Arispe, musela radikálně zasáhnout. Byly nabídnuty i zvláštní odměny dobrovolníkům a provincie utvořily spojenectví. V roce 1834 slavili Mexičané několik zásadních vítězství. Byli chyceni a popraveni i někteří vlivní náčelníci. Armádní důstojníci se pokusili o další mírová jednání, ale veřejnost si to nepřála. Lidé byli spíše pro vyhlazovací taktiku. Válka tedy pokračovala, přičemž Apači měli díky svému partizánskému bojovému stylu, převahu.
Hlavním problémem Mexika byla ústřední vláda, která byla neopatrná a slabá, a provincie pak uplatňovaly svou vlastní politiku. Američan Josiah Gregg napsal do novin Business of Prairies: „… jejich provinční vlády jsou slabomyslné a s divochy uzavírají smlouvy, zatímco Apači vedou válku s jejich sousedy. Klidně pak od Apačů nakupují zboží z kořisti…“
John C. Cremony ve své knize Life Among Apaches cituje generála Carasca, bývalého vojenského velitele Sonory, který mu roku 1850 v pevnosti Frontéras vyprávěl mimo jiné toto: „V Chihuahua je malé město a pevnost Janos, jenž leží na východě u hranic se Sonorou. Apači mají s městem smlouvu a celá léta tam dostávají příděly, které jim dodává místní vláda, přestože indiáni jsou v otevřené válce se Sonorou. Já takovou politiku nechápu, kdy jeden stát indiány krmí, zatímco oni hubí občany druhého státu. Podle mne je mou povinností nepřítele ničit, kdekoliv ho najdu a podle toho se také rozhoduji. Počkal jsem tedy, až přijde čas, kdy Apači opět přijdou do Janosu pro obvyklé čtvrtletní dávky a ihned jsem mužstvu vydal jasné rozkazy k rychlému nočnímu přesunu. U Janosu zrovna probíhala oslava a karneval, když jsme udeřili. Zabili jsme sto třicet indiánů a devadesát žen a dětí jsme vzali do zajetí. Místní velitel plukovník Medina byl tak vzteklý, že na mne podal formální stížnost nadřízeným, ti ale můj čin schválili…“
Josiah Gregg osobně viděl velkou společnost mexických obchodníků ze Santa Fe, kteří v roce 1840 nakoupili vojenskou výzbroj a hojné zásoby whisky, aby to prodali Apačům. Ti jim za zboží zaplatili mezky a koňmi, které ukradli osadníkům v jižních provinciích. Nejvíce asi trpěla Chihuahua, kde se venkov téměř vylidnil, protože se lidé stěhovali do větších a bezpečnějších měst. Apači se však objevili i tam a na předměstí City Of Chihuahua zabili nějaké honáky a zemědělce. Místní vojáci měli strach je pronásledovat, aby nepadli do léčky.
Provinční vlády nakonec začaly vyplácet odměny za apačské skalpy. Sto pesos za mužský a padesát za ženský a dětský. Této příležitosti se chopili ihned mnozí dobrodruzi a nekalí živlové, kteří si na tomto krvavém řemesle chtěli něco přivydělat. Zájem o tento strašný obchod projevili i mnozí Američané, poněvadž výše odměn zdaleka převyšovala platové podmínky tehdejších průměrných dělníků. Nutno podotknout, že výkup skalpů nebyl schválen mexickými federálními úřady.
James Kirker, dobrodruh skotského původu, neměl žádný morální problém s prodejem zbraní a střeliva Apačům. Údajně i s indiány vyrážel do Mexika na loupeživé nájezdy, ale není to potvrzeno. Nicméně v prosinci roku 1839 jej oslovili mexické úřady, zda by se nehodlal věnovat sběru apačských skalpů. Svědomí Jamese Kirkera bylo zřejmě velmi otrlé, protože tuto nabídku neodmítl. Jeho základní parta měla pětadvacet mužů a říkala si „Sahuanos“ – Šavani. Byla to směsice Američanů, Mexičanů, uprchlých černých otroků a Šavanů, Delawarů i Kríků. Zástupcem velitele Kirkera byl Šavan Spybuck. Skupina měla někdy až dvě stě členů.
Během první operace zabili Sahuanos v roce 1840 deset Apačů a zajali dvacet žen. Následně byli ve své „práci“ tak úspěšní, že jim úřady nedokázaly ani vyplácet odměny, proto Kirkerovi nabídly plat plukovníka mexické armády, ale on to odmítl. Kirker se podílel i na zmasakrování sto třiceti neutrálních Apačů v Galena (1846).
Když se schylovalo k mexicko-americké válce, musel Kirker ze země uprchnout a nakonec byla na jeho hlavu vypsána odměna 10 000 pesos. Nejspíše proto, že mezi jeho obětmi byli i Mexičané.
Takovýchto lovců skalpů však bylo více a některým bylo dokonce placeno předem, aby si mohli pořídit nutnou výzbroj a výstroj. Stejně tak jako Kirker se neštítili zabíjet pokojné indiány nebo dokonce Mexičany, protože to bylo méně namáhavé a odřezané černé kštice už nemohly vypovědět, komu vlastně patřily. Proto se začaly stínat i hlavy, aby se dokázalo, že lovci skalpů provozují řemeslo „poctivě“. A jaký byl výsledek výkupu skalpů? Omezili snad Apači své nájezdy? Naopak, byli vydrážděni k daleko divočejšímu jednání, neboť se mstili za své milované.
Když se začali o jihozápadní teritoria zajímat Američané, Mexičany to poměrně vyděsilo. V roce 1843, kdy hrozila americká invaze, začali Mexičani okamžitě posilovat obranu pohraničí, zakládaly nové regimenty a do služby se hlásilo tisíce dobrovolníků. Pak došlo k válce. Je zajímavé, že přítomnost dvou znesvářených armád v severním Mexiku Apače na nějakou dobu uklidnila, jakoby čekali, co užitečného z toho pro ně vzejde. V roce 1848 však pak podnikli řadu nájezdů. V červenci toho roku mexická vláda posílila pohraniční vojsko o osmnáct nových vojenských okrsků a měl se obnovit i starý řetěz pevností. Doufalo se, že do pohraničí přijdou noví osadníci. Nadšení pro tento projet by bylo, ne tak peníze. Během následujících tří let došlo jen k malému pokroku a Chihuahua s Durangem byly z větší části zdevastované válkou. Pevnost Tubac byla vyklizena.
V té době vypukla v Kalifornii zlatá horečka, a mnoho schopných a vlivným Mexičanů opustilo vlast. Byly jich celé karavany a mezi lety 1849 a 1850 odešlo ze severních provincií pět až šest tisíc lidí. Přesto bylo v Sonoře vytvořeno pět nových posádek: Tucson, Altar, Frontéras, Santa Cruz a Bavispe. Vojenskou pohotovost v těchto posádkách však tvořilo pouhých tři sta třináct mužů. V roce 1850 mělo vojsko už asi pět set mužů, ale byli to většinou místní chlapi, bez řádného vojenského výcviku a vybavení.
O rok později pronikli Apači až na jih k Mazatlanu, poničili ho a v Sonoře zabili kolem dvou set lidí, odvedli dva tisíce kusů zvířat a vzali zboží. Vojáci toho zmohli jen málo. V roce 1853 bylo zabito sto sedmdesát osadníků a v roce 1863 bylo málem napadeno starověké a významné město Ures ve střední Sonoře. Díky obnovenému výkupu skalpů bylo zabito asi dvě stě Apačů, ale k ničemu to samozřejmě nebylo.
Podle mexických záznamů si vyžádaly indiánské útoky (vedené i Komanči) do roku 1856 téměř šest tisíc životů, sedm set čtyřicet osm unesených a tři sta padesát osm zničených nebo vylidněných vesnic.
Mexicko-americká válka skončila roku 1872 smlouvou Gadsden Purchase, na základě čehož Spojené státy ovládly Arizonu, Texas a Nové Mexiko. Pro Apače nastala nová historická éra.
... Za dva dny jsme dorazili domů. Mangas Colorado, náš náčelník, shromáždil kmen. Uspořádali jsme hostinu, rozdělili kořist a celou noc jsme protančili. Některé z mul byly zabity a snědeny.
Tentokrát jsme po našem návratu rozmístili do okolí zvědy, takže bychom byli varováni, kdyby se nás mexičtí vojáci pokoušeli pronásledovat.
Po třech dnech zvědové přišli do tábora a oznámili, že mexičtí kavaleristé sesedli z koní a pochodují k našim obydlím. Všichni naši válečníci byli v táboře. Mangas Colorado se ujal vedení nad jedním oddílem a já velel druhému. Doufali jsme, že se zmocníme jejich koní, pak vojáky v horách obklíčíme a všechny je pobijeme. To jsme nebyli schopni provést, protože oni taky měli své zvědy. Nicméně, po čtyřech hodinách od chvíle, co jsme se do toho pustili, jsme zabili deset vojáků a ztratili jsme jen jednoho muže. Kavaleristé se dali na ústup, pronásledováni třiceti Apači, kteří jim nedopřáli ani chvíli odpočinku, dokud nebyli hluboko v mexickém území. Tu zimu už žádní vojáci nepřišli.
Dlouho jsme pak měli hojnost zásob, spoustu přikrývek a množství šatstva. Měli jsme také spoustu sýra a cukru.
Další léto (1863) jsem si vybral tři válečníky a vydali jsme se na razii do Mexika. Ubírali jsme cestou jižně od Sonory a utábořili jsme se v horách Sierra de Sahuaripa. Asi čtyřicet mil západně od Casa Grande je v horách malá vesnice, indiáni ji nazývají "Crassanas". Utábořili jsme se blízko tohoto místa a dohodli se, že vesnici přepadneme. Vypozorovali jsme, že přesně v poledne tam bývá naprostý klid, a tak jsme si útok naplánovali na tuto dobu. V poledne druhého dne jsme se vkradli do vesnice. Neměli jsme pušky, ale byli jsme ozbrojeni oštěpy, luky a šípy. Když jsme válečným pokřikem zahájili útok, Mexičané se rozprchli všemi směry. Ani jeden z nich se s námi nepokusil bojovat.
Vystřelili jsme po nich několik šípů, ale zabili jsme jen jednoho. Brzy ve vesnici vše utichlo a žádní Mexičané nebyli v dohledu.
Když jsme zjistili, že všichni Mexičani jsou pryč, prohlédli jsme si jejich domky a viděli jsme tam mnoho podivných věcí. Tito Mexičané měli mnohem více rozličného majetku, než mívali Apači. Mnoho z těch věcí, které jsme v domech viděli, jsme nedokázali pochopit. Zato mnoho věcí, které jsme viděli v zásobárnách, jsme chtěli.
Vehnali jsme tedy do vesnice stádo koní a mul a naložili jsme na ně tolik zásob, kolik jen mohli uvézt. Pak jsme ze zvířat utvořili kolonu a dopravili vše bezpečně do Arizony. Mexičané nás nepronásledovali.
Když jsme přijeli do tábora, svolali jsme všechny lidi z našeho kmene a celý den jsme oslavovali. Každému jednotlivci jsme dali dary. V noci začal tanec a neustal až do poledne následujícího dne.
Tohle byl asi nejúspěšnější nájezd ze všech, co jsme kdy v Mexiku podnikli. Nevím, jaká byla cena té kořisti, ale jistě obrovská, protože jsme měli zásoby pro celý kmen na rok, či ještě déle.
Na podzim roku 1864 se mnou dvacet válečníků vyrazilo na další razii do Mexika. Byli to vybraní muži, dobře ozbrojení a zkušení bojovníci. Jako obvykle jsme se první postarali o bezpečí našich rodin, než jsme vyrazili na nájezdy. Všichni členové kmene se rozptýlili po kraji a pak se znovu sešli na místě vzdáleném asi čtyřicet mil od původního bydliště. Díky tomu by bylo pro Mexičany obtížné je vystopovat, a my jsme věděli, kde naše rodiny po návratu najdeme. Navíc, kdyby nějací nepřátelští indiáni zpozorovali, že tolik válečníků opustilo naše loviště, mohli by zaútočit na náš tábor. A když by na obvyklém místě nikoho nenašli, jejich útok by se nezdařil.
Putovali jsme jižně, přes území Chokonen Apačů. Do Sonory v Mexiku jsme vstoupili v místě, které je přímo na jih od Tombstone v Arizoně, a skrývali jsme se v horách Sierra de Antunez. Přepadli jsme několik osad v sousedství a získali jsme mnoho proviantu a různých zásob. Asi za tři dny jsme přepadli kolonu mezků se zásobami a zmocnili se jich. Bylo to na místě indiánsky nazývaném „Pontoco“, které se nachází na západní straně hor, asi den cesty od Arispe.
Kolonu vedli tři honáci. Jeden byl zabit a dva utekli. Mezci vezli v proutěných koších lahve plné mescalu. Jakmile jsme se utábořili, indiáni se opili a začali se spolu rvát. Vypil jsem taky dost mescalu na to, abych cítil jeho účinky, ale neopil jsem se. Přikázal jsem jim, aby se přestali prát, ale oni rozkaz neuposlechli. Brzy se z toho málem stala obrovská šarvátka. Pokoušel jsem se venku okolo tábora rozmístit stráže, ale všichni byli opilí a odmítli úkol splnit. Očekával jsem, že nás můžou každou chvílí přepadnout mexičtí vojáci a byly to pro mě opravdu horké chvilky, protože jako vůdce skupiny bych byl zodpovědný za jakékoliv neštěstí, které by nás potkalo. Nakonec zavládl v táboře poměrně klid, protože indiáni byli příliš opilí na to, aby mohli chodit, natož bojovat. Zatímco byli takto otupělí, vylil jsem všechen zbylý mescal, uhasil jsem všechny ohně a přestěhoval jsem kolonu mezků do značné vzdálenosti od tábora. Pak jsem se vrátil zpět a snažil jsem se pomoct zraněným. Zjistil jsem, že vážně zraněni jsou pouze dva. Prvnímu jsem vyřízl z nohy hrot šípu a druhému z ramene bodec z kopí. Když jsem se postaral o všechna zranění, držel jsem sám až do rána stráž. Druhý den ráno jsme zraněné naložili na mezky a rozjeli se do Arizony.
Další den jsme chytili několik kusů dobytka ze stáda a hnali jsme je sebou domů. Ale byli to velmi obtížné hnát dobytek, když jsme sami šli pěšky. Péče o zraněné a starosti s dobytkem učinili naši cestu velmi zdlouhavou. Ale nebyli jsme pronásledováni, a tak jsme s celou kořistí dorazili v pořádku domů.
Pak jsme uspořádali slavnost s tancem a rozdělili kořist. Po skončení tanců jsme porazili všechen dobytek a maso nasušili. Opracovali jsme kůže, do nich pak zabalili usušené maso a uskladnili to. Celou následující zimu jsme měli hojnost masa. Byl to první skot, který jsme kdy měli. Jako obvykle jsme některé z mul zabili a snědli. Měli jsme pro mezky jen málo využití, a pokud jsme je nemohli vyměnit za něco hodnotného, porazili jsme je.
V létě roku 1865 jsem se čtyřmi válečníky opět vyrazil do Mexika. Dosud jsme chodívali pěšky, byli jsme zvyklí takto bojovat a kromě toho, bez koní bylo snazší se ukrýt. Ale tentokrát jsme chtěli získat více dobytka, a pěšky by bylo těžké ho hnát. Vstoupili jsme do Sonory jihozápadně od arizonského Tombstone, pokračovali pohořím Antunez Mountains k jižním hranicím a pak jsme šli stále na jižně k ústí řeky Yaqui . Tam jsme uviděli ohromné jezero, jehož konec nebylo možno spatřit. Pak jsme se vydali na sever, přepadli několik osad a získali mnoho zásob. Když jsme se vraceli, ukradli jsme severozápadně od Arispe asi šedesát kusů skotu a hnali je domovů do Arizony. Nejeli jsme přímo domů, ale utábořili jsme se s dobytkem v jiném údolí. Nebyli jsme pronásledováni. Když jsme přijeli do tábora, kmen se opět shromáždil k hodování a tancům. Všem byly rozdány dary, pak byl dobytek zabit, maso usušeno a zabaleno.
