Kniha cestovatele Karla Hanse (1890-1967) byla už ve své době výjimečná. Autor se věnuje dějinám Arménů od antiky až po 20. léta 20. století. Čtenáře seznamuje s původem arménského národa, jeho jazyka a literatury, zabývá se přijetím křesťanství, literárním dědictvím, kulturními aktivitami, významnými osobnostmi.
Jeho mimořádný přínos je však v informacích o probíhající genocidě Arménů, která v Osmanské říši nebyla zdaleka první, ale svým rozsahem naprosto ojedinělá.
Velká Osmanská říše se několik staletích v 19. století rozpadala.
Vojáci Osmanské říše brutálně potlačovali rozsáhlý odpor v okupovaném území jak na Balkáně, v Řecku, Íránu etc. V Arménii ale došlo k několika mimořádným genocidám obyvatelstva.
V letech 1885-96 bylo zavražděno přibližně 80 000 až 300 000 lidí.
Další z velkých masakrů se odehrál v dubnu 1909 v Kilikii. Tam lidé organizovaní osmanskými úřady zavraždili na 30 000 Arménů.
Nicméně nejobludnější arménská genocida měla teprve přijít.
V první světové válce patřila Osmanská říše (dnes Turecko) stejně jako Německo k poraženým mocnostem.
Přišlo o 85 % okupovaného území. Až 850 000 muslimských uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878-1904 přišli a usadili se Arméni.
V roce 1915 byla v bitvě u Šarikamiše osmanská armáda poražena. Arméni byli neprávem obviněni, že jsou příčinou turecké porážky.
Politici začali přemýšlet, kde ubytovat muslimské utečence. Proto už v květnu 1915 osmanský parlament přijal zákon, který formálně povoloval deportaci Arménů, protože údajně představovali bezpečnostní riziko.
V letech 1915-1918 byly ze svých domovů deportováni miliony Arménů.
Většinou jim bylo nabídnuto přejít na Islám. Ti, kteří souhlasili mohli zůstat, ostatní byli okamžitě deportováni. Odhaduje se, že v následujících letech jich více než milion zemřelo nebo bylo zabito v naprosto nelidských podmínkách.
Ernest Hemingway o arménské genocidě.
"Nemohli jste dosáhnout, aby se ženy vzdaly svých mrtvých dětí. Musely mít ty děti mrtvé tak šest dnů. Nemohly se jich vzdát a nikdo s tím nic nezmohl. Museli je nakonec odvést pryč. Byly všechny venku na molu a nebylo to vůbec jako zemětřesení nebo podobná katastrofa, protože ony se nikdy nedozvěděly o Turcích. Nikdy se nedověděly, co staří Turci spáchali. A pamatuješ si ten přístav. Udála se na něm spousta pěkných věcí. Ale toto byl jediný okamžik v mém životě, o kterém se mi zdálo. Nevadili ti tak ty ženy, které měly děti, jako ty s těmi mrtvými".
Z povídky E. Hemingwaye Na nábřeží ve Smyrně, On the Quai at Smyrna
poprvé publikována v roce 1930 ve sbírce povídek In Our Time
Kniha Karla Hanse byla jedna z prvních publikací o této zrůdnosti.
Zrodila se v podstatě v Aleppu, kde Hansa na vlastní oči viděl brutální zločiny, páchající na nevinných mužích, ženách a hlavně na dětech.
Hansa se rozhodl zapojit Československo do mezinárodních struktur na pomoc arménským sirotkům. Začal proto sbírat materiál pro svou knihu v uprchlických táborech v Aleppu a Bejrútu. Hansa získal informace o osudech přeživších s pomocí tlumočníků nebo přímo od německy mluvících lidí.
Karel Hansa se inspiroval prací různých humanitárních pracovníků, které potkal. V Aleppu to byl např. švýcarský lékař Max Müller z Německé křesťanské společnosti pro pomoc v Orientu, který léčil především oční choroby uprchlíků.
Po návratu do Československa se věnoval rozsáhlé charitativní činnosti, kterou inspiroval mnohé spolky.
Více o Arménské genocidě >>
Hrůzy východu / Karel Hansa / A. Šefl, 1923
Cestopisné knihy Karla Hansy:
Hrůzy východu (1923)
Z potulek Orientem a Harémy ve světle pravdy (1925)
Léto pod jihoslovanským nebem (1930)
Stero črt a obrázků z Podkarpatské Rusi (1935)
Podkarpatská vánoční idyla (1937)
Obrázky z Bretoňska a pobřeží Atlantského oceánu
Výpisky...
„Strašlivý přitom jest pohled na nemocné malé děti, často ve špinavých hadrech zabalené aneb v mokrých cárech pytlů, jak jsem viděl za různých svých návštěv v táborech a stanech za časů týdny trvajících dešťů podzimních. Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“
Během mého pobytu v Bejrútu v listopadu a prosinci loňského roku, v době vítězného a mrazivého větru a za velmi chladných a vlhkých nocí jsem navštívil místní obyvatele, kteří se v noci táborů jsem téměř denně viděl strašlivou bídu, nemoci a nepopsatelné utrpení.
Proudy vody, valící se nepřetržitě z mraků, chrlily vodu do všech koutů země, kde se jen dalo.
nerů chatrných stanů a chatrčí, kde na promočeném a bahnem potřísněném pozemku, často na holé zemi, se třesoucí se matky choulily v chladu a chránily plačící děti.
děti svými chatrnými šaty. Každodenní příliv vody dělal z tábora místo, kde se dalo skutečné bahno. Nebyly tu žádné lopaty ani rýče, aby příkopy vody mohly odtékat.
prohloubit nebo nově vybudovat. Divoký, mrazivý severní vítr, který foukal.
nepřetržitě po celé týdny, nemilosrdně rval promočené a shnilé zbytky přikrývek a pytlů ze stanů, které hrozily, že se v promočeném vzduchu vylomí z kolíků a vyletí z nich.
každou chvíli. Po celé týdny bylo počasí příšerné a pobyt v táborech bylo skutečným utrpením. [...] Všichni vylézají z promočených stanů - jsou to třesou zimou a jsou špatně oblečení. Většina z nich je bosá; vyhublé dětské nožky.
se třesou zimou a jsou červené jako rak. Děti pláčou - jsou hladové. A matky se slzou v oku bezmocně pobíhají táborem, hledají jídlo pro své děti nebo palivo, na kterém by si ti nejpotřebnější mohli uvařit.
Nejsou tu žádné plotny ani oblázky, a tak si tyto ubohé ženy musí pomáhat samy. prázdnými plechovkami od petroleje.„Během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě řezníky byli poráženi jako dobytek.“
„Na cestě z Diarbekiru do Urly jsem na obou stranách cesty nesčetné mrtvoly viděl, vesměs to mladých mužů, kteří měli hrdla proříznuta. – Jeden turecký paša vyjádřil se vůči vysoce vzdělanému Arménu: ‚Buďte rádi, když vy alespoň v poušti hrob svůj najdete, toho mnozí z vás nemají.‘“„Deportaci Arménů předcházelo vždy všeobecné odstranění mužů a mladíků povinných vojenské službě, kteří složením určitého poplatku, jak podle stávajících zákonů v Turecku bylo zvykem, zprostili se služby vojenské. Mimo těchto odstranění všichni muži, osoby čelné z obyvatelstva arménského, což dělo se za účelem, aby odstraněni byli ti, kdož podávati mohli zpráv o jednání s deportovanými, ale také proto, aby jakýkoliv odpor byl znemožněn, jakož i proto, aby karavany deportovaných, skládající se většinou z žen, dětí a starců, nevyžadovaly tolik průvodců a strážců. Hromadné odstranění mužů a mladých lidí k vojenské službě způsobilých dělo se pod záminkou, že tito organisováni budou v pracovní oddíly, které na správce silnic a cest budou používány. A zatím, všichni tito nešťastníci vázáni do tlup 15–20 hlav čítajících, pod údery kolby pušek a ran bičů, hnáni v houfech na místa odlehlá, do horských slují a tam bez milosrdenství porubáni. Tisíce a tisíce zahynulo jich ve vlnách Černého moře, ve vlnách Eufratu a Tigridu, ve kterých hromadně topeni potápěním lodic, do kterých, jsouce přivázáni jeden ke druhému zády, byli nahnáni. A aby žádnému z nich nepodařilo se zachrániti vyproštěním se z pout a plaváním, obsazeny břehy průvodci, kteří každého zastřelili.“
