Vybráno z rukopisu Ľudovía Štúrova (28. října 1815 – 12. ledna 1856), napsaného na konci léta 1841. Jeho přesný titul zní: “Starý a nový věk Slováků vypravuje krajanům svým Bedlivý Luborod na konci léta 1841”. Luborod Bedlivý není nikdo jiný, než Ludovít Štúr sám.
J. M. Hurban v životopise Štúrově, podává v Slovenských Pohľadech (1882) jeho obsah a cituje z něho celé ukázky. Při tom charakterisuje dílo jako prosté, lidové, dramaticky živé, mladicky zanícené, citově vzrušené, se silnou dávkou naivity, že by se mohlo hoditi až na některé výrazy do obecních a žákovských knihoven.
Stať byla přeložena Janem Jiráskem roku 1934.
Vybraná část...
Mojmír
Léta od narození Páně osmistého šestnástého panoval nad Velikou Moravou král Mojmír.b Letopisové jej jako prvního na trůnu Veliké Moravy ukazují. On již přijal křest svatý a jej ochotně následovali mnozí z lidu. Panoval starostlivě a moudře nad lidem, jako dobrý otec čelední nad domem svým. Tasil také meč, aby uchránil krajinu před záhubou. Ale císaři Německému nelíbilo se zmužilé jednání jeho a sesilnění se krajiny Slováků, pročež vtrhnul s vojskem do ní a složil s trůnu Mojmíra krále. I zarmoutil se národ nad znectěním sebe a svrhnutím krále dobrého a hořekoval nad ztrátou svou.Rostislav
I nastoupil po něm synovec jeho, Rostislav, na trůn Velkomoravský, i byl synovec nad strýce, nebo převýšil jej i moudrou radou i válečností hrdinskou. Vedl on kruté války proti Němcům a osvobodil zemi svou od všelikého poddanství, jakovéž si osobovali Němci nad krajinou Otců Vaších.
Než nezaměstnával se toliko vojnami, ale starost vedl také o spasení lidu svého; nebo povolal do země své Cyrilla a Methoda, dva bratry ze země Řecké, aby jdouce krajinou vyučovali lid božímu slovu Krista. I jdouce vyučovali, a lid slyšel je vypravující o velikých věcech a divech božích a všecky modly zrušil a padl na šíji před Hospodinem.I zalíbilo se Hospodinu dobře v lidu tom, nebo rozmnožoval jej a rozšiřoval meze krajiny jeho. Ale vyhnal satan Němců na záhubu Bohu oddaného krále, i učinil, aby stihán byl zrádou i padl do rukou nepřátel svých. I stižen byl král, stařec nábožný a hrdinský, hroznými řetězmi na rukách i nohách a vlečen potupně do země Němců a oni jej postavili před soud a odsoudili k smrti. Ale nespáchali na riěm vraždy, nýbrž z milosti, kterou jim ďábel vnuknul, vyloupili mu oči a hodili do vězení. Skonal král mukami trápen v temnici, nemaje, kdo by oblekl a pochoval zmučené tělo jeho, nebo vypustil ducha daleko od země a lidu svého, uprostřed cizinců a vrahů. I zhrozil se národ nad osudem krále dobrého, a nebylo, kdoby jej byl potěšiti mohl v zármutku a hořekování jeho.
Svatopluk
I následoval po něm Svatopluk 1), synovec jeho, který se moudrostí a bojovností vyvýšil nad králi a knížaty jako topol vzrůstem svým nad vrbami. Roznítila se válka s Němci, ale padl oheň její na hlavy Němců, nebo pobil Svatopluk pluky jejich a zbytky rozehnal a rozplašil.
I padl strach na Němce, že nemohli postaviti se proti síle krále velikého a zamýšleli, jakby jej zmarniti mohli. V ty právě doby doběhli do Sedmihradska toulaví ouskoci, Maďary řečení, jež honil strach před jinými národy, nebo vykradli se z vlasti své při Uralu,c aby nebyli podrobeni i živili se z loupení a z koňského masa.
K těmto tedy promluvili Němci:
“Poďte a obořte se spolu s námi na krajinu Slováků, nebo oboříce se sami, ani my ani vy nic s lidem tím bojovným nevykonáte, ale udeříce na ně spolu přemůžeme jich; vy budete míti kraje pěkné a ourodné k obývání a my se zbavíme strašných nám nepřátelů.”
I uposlechli tuláci té rady, nebo neměli místa, kde by se rozložili a napásli koně své.Vypravili Němci zástupy a spojili se s tuláky, obořili se na království Slováků, leč zle jim vypadl první pokus, nebo Svatopluk rozplašil i Němců i tuláků i porazil je na hlavu. Zavzněla sláva velikému vůdci a králi od Dunaje k Tatrám a Tatry odrazily ji široko, daleko po končinách rozsáhlých. I rozlítili se Němci a tuláci rozutíkali a pokryli se po lesích, číhajíce na lepší čas k loupeži.
Stalo se, že onemocněl král Svatopluk i viděl blízký den skonání svého.
Povolal tedy třech synů svých k smrtedlnému loži a rozděliv krajinu svou mezi ně, napomínal je k svornosti a bázni boží. I přejali synové podíly své a král veliký skonal.
Veliký, ale nešťastný králi!
Tys založil království Slováků, ale podkopals základy jeho podělením krajiny mezi syny Tvé. Slavíme Tebe z činů Tvých, ale nařikáme na Tě, žes uvrhl na dlouhé věky v neštěstí potomků a vykopals hrob vlasti, jižs založil silou svou!Konec Velkomoravské říše
I uvázal se v otce vládu nejstarší syn Mojmír, obdržev největší díl z panství otcova. Ale záviděli mu toho bratří, i zbourivše se proti němu, zapálili válku domácí, jejíž oheň strávil krajinu konečně. Potěšil se satan, že se dobře daří oumyslům jeho, i vyhnal z hor v rýchlosti pohanské Maďary na křesťanské Slováky a vyhnal také Němce k zahubení vlasti jejich. I přitáhli houfně a vidouce, že se roztrojila síla Slováků, udeřili na ně prudce a rozkotali říši. Tehdáž odbila nešťastná hodina Slovákům! Zpamatovali se nešťastní synové, ale již bylo pozdě, nebo síla byla zmařena a pluky tuláků již vypásaly louky a role jejích a krmily se z potu a práce jejích.Padl Mojmír na poli u Prešporku, tehdáž Břetislavou jmenované, léta po Kristu 907 a s ním zemřela vláda Velkomoravská.
Druhý bratr bezpochyby zahynul též v bitvě a třetí pykaje hříchů svých, ušel na Zobor 2) a tam, ukryv se v jeskyni, zůstal poustevníkem, aby pohlídaje s vrchu na Nitru, rozpomenul se veždy živě na bezbožnost sebou spáchanou a tím upřímněji litoval hříchů svých. Kolik platí pláč dítěte nad hrobem matky, jíž neuzří více, tolik platilo tvé pokání, bezbožníku, rodákům vlasti tvé!I zašuměl Dunaj bolestně a rozpěnil se, pohnut pádem říše rozenců, v břehách svých a zahalila se Tatra smutkem, a jakýs hlas teskný a temný, jako hlas sejce o půlnoci, zavzněl z mračných vrcholů jejích “Slováci”. Rozešel se hlas po horách a dolách a odevšad zvučelo temné “Slováci”. A Slováci oplakávali říši a slávu svou!
Byly pak sídlem králů Velkomoravských a hlavou krajiny Slováků města Velehrad a Nitra od počátku. O, Nitro, Nitro, kdož pomní na Tebe bez úžasu a kdož si zpomene na dávnou slávu Tvou, aby neuronil slzy nad Tebou? Od počátku říkají nám, abychom veselí byli a plesy se bavili: ale jak můžeme veselí býti a plesy se baviti, kdy nám ty stojíš před zrakem? 3)
Zdvihla si se byla nad městy a krajinami jako věže nad domy, jako stězně lodí nad mořem a jako labuť nad vlnami vod: a nyní ležíš v prachu!
Ľudovít Velislav Štúr (28. října 1815 Uhrovec – 12. ledna 1856 Modra)
Politik, jazykovědec, učitel, spisovatel a novinář.
Nejvýznamnější představitel slovenského národního života v polovině 19. století. Poslanec uherského sněmu za město Zvolen v letech 1848–1849, kodifikátor současné spisovné slovenštiny založené na středoslovenských nářečích (kolem roku 1843), jeden z hlavních aktérů Slovenského povstání v letech 1848–1849.
Poznámky
1) Ján Hollý velebil Svatopluka v hrdinském eposu “Svatopluk” jako ideálního hrdinu, vyvolcnce božího a vynikajícího státníka. - Mil. Hnrban vyslovuje radost nad Svatoplukem, jehož jméno “v bouři dodá sil a z hrobu naděje vzkřísí”. (“Osudové Nitry”.) - Také Žellova báseň “Rastis1av” věnuje Svatoplukovi několik zpěvů (Svätopluk v Rezne, Svätoplukova zrada).
2) Zobor, hora vysoká 587 m. Kdysi tam stával klášter. Podle českého letopisce Kosmy skončil v něm svůj život mezi poustevníky Svatopluk. Annonymus Bellae regis notarius cap. 35-37 zasc vypravuje, že tu vládl “nitranský kníže” jménem Zubur. Byl však prý poražen Arpádovými bojovníky jménem “Zuardu, Cadusa et Huba” a pověšen na šibenici na hoře, která po něm dostala také jméno. Václ. Chaloupecký ukazuje vsak shodně se Škultétym, že “podle hory Zubrice (tak zve se hora za někdejšim klášterem dosud) a spojením pověsti s jménem hory vznikl Anonymův nitranský kníže Zubur, jehož jména Anonymus neznal”. (V. Chaloupecký: Sv. Svorád, Prúdy, 1922, str. 551; srv. též článek Chaloupeckého: Kosmas a Slovensko, Č. Č. H., 1924, 374-5.) - Zajímavé je, že podle Ľ. Štúra žil tu jako poustevník také třetí syn Svatoplukův - Svatoboj. Ľ. Štúr napsal o tom celou báseň “Svatoboj”. (Viz “Spevy a piesne”. V Prešporku, 1853. Spevy bohatierske, str. 9-31.) Štúr práve jeho nejvíce obviňuje, že “sa král’ovstvo Slovákov rozpadlo”. Svatoboj marně oplakává svou vinu. Ani v mohyle nebude míti pokoje, dokud bude zotročený lid naříkat. - Pokud se týká existencc 3 synů Svatoplukových, mluví o třech synech pouze Konstantin Porfyr; prameny západní udávají pouze dva syny. Na to upozornil už Fr. Palacký; Václ. Novotný (České dějiny, I1, str. 420) tvrzení Konstantinova zásadně neodmítá, že by však třetí syn Svatoplukův se jmenoval Svatoboj, to považuje Novotný za pozdní kombinaci, ničím nezaručenou. - Jméno Svatoboj uvádí totiž na př. Václav Hájek z Libočan; není vyloučeno, že Ľ. Štúr převzal s určitou změnou tuto pověst od Hájka. (Kap. LXIIII., list IV.) “K tradici o smrti Svatoplukově” psal Novotný v Čas. mod. fil., I., str. 10; viz též Tille, Povídky o smrti Svatoplukově (Č. Č. H., sv. V., 177 a násl.).
3) Slova tato, připomínající svým básnickým vzletem biblické žalmy, jsou pro Štúra a celou jeho generaci charakteristická. Nikolaj Rigelman, který navštívil v dubnu 1845 Ľ. Štúra a jeho přátele, vzpomíná s pohnutím, jak ho vedl Štúr za deštivého počasí mezi vinohrady a jak tam družina zpívala (Chalupkovu?) píseň “Nitra, milá Nitra …” “Já ještě nikdy,” poznamenává Rigelman, “neslyšel nápěvu, jenž by vyjadřoval tak zoufalý smutek, jako byla tato píseň …” (Viz: Rigelmanova cesta po Slovensku a jeho pobyt v Praze, čas. “Bratislava”, I., str. 177.) Štúr a jeho přátelé nezpívali této písně po prvé; ozývala se i při jejich výletech na Děvín. O původu této písně viz nejnověji studii V. Chaloupeckého: Padělky staroslovenských zpěvů historických”, Prúdy, roč. IX. (1925), str. 37-39, str. 101-109.
