Josef Dobrovský (17.08.1753 - 06.01.1829) byl známý a populární teolog, filolog a zakladatel slavistiky jako vědecké disciplíny, literárního. Byl také církevní historik a populární představitel našeho národního obrození. Prezident T. G. Masaryk ho nazval „prvním světovým Čechem nové doby“.
Úvaha O původu jména Čech, ČechovéSlované – tento veliký a mocný kmen národů, rozložený v širých končinách Evropy – neznají svůj původ. Odkud by ostatně měli vědět, kde bydleli v nejstarších dobách, kdy a na jaký podnět osídlili dnešní území, odkud obdrželi všeobecné označení Slované? Dlouho po Kristově narození neměli vlastní dějiny; psát se naučili teprve spolu s přijetím křesťanství.
Naší snahou není hledat Čecha v arše Noemově ani na nivách Šináru při stavbě babylónské věže, případně v Médii, Zichii, Skýtii, vésti jej pak přímou cestou do našich končin, nýbrž chceme se pokusit o výklad, že Češi si své jméno do své nynější vlasti nepřinesli, ale obdrželi je od jiných, východně sídlících Slovanů, případně sami přijali teprve potom, když již osadili tuto zemi – a to vše v čele velké slovanské kolonie, která se brala ze svých starých sídel k západu.
Protože postup Slovanů směřoval z jejich starých sídel podél karpatského pohoří na západ směrem k Německu, byli nutně ti, kteří pronikli na naše území, přední, a ti, jež zanechali vzadu, ti zadní neboli poslední.
Češi by tedy byli ti přední, první, počínající, kteří pronikli do západních území v čele velkého stěhování národů. O historické správnosti resp. Možnosti tohoto označení podle položení českých Slovanů ve vztahu k Slovanům slezským, moravským a polským nemůže jistě nikdo důvodně pochybovat. Zbývá tedy již pouze dokázat, že tento výklad jména Čech je správný po etymologické stránce. Kdo by věřil, že by se kmen jména Čechů dal zjistit a vyložit v české řeči? Až do nechutnosti šly sváry o samu existenci Čecha, aniž se vědělo, co slovo „Čech“ znamená, aniž se proto někdo pokusil najít původ tohoto jména.
„Čech“ – podle starého české pravopisu „Czech“, podle německého „Tschech“ – je podstatné jméno, a to onoho typu, kdy se ke kmenové slabice připojuje ještě hláska „-ch“. Tak lze odvoditi du-ch od du-ti (douti); smí-ch (polsky smiech) od smá-ti; ču-ch nebo či-ch od ču-ti čili či-ti; prospě-ch od prospě-ti.
Ve všech těchto případech jsou kmenové slabiky du, smí, či rozšířeny koncovkou „-ch“. Tím způsobem je dána jejich forma. Tedy také če-ch od če-ti, podle nynější výslovnosti číti. Vždyť „e“ v dvojslabičných neurčitých tvarech – ostatně i jindy – změnilo se často v „í“; jako např. jésti v jísti, mléti v mlíti, plésti v plísti, řéci v říci, seti v síti atd. Číti – dříve četi – se dosud vyskytuje ve složeninách na-číti, po-číti (jihosl. pocseti), za-číti. Odtud jsou velmi hojná slovesa opětovati, počínati, začínati, dokonavé tvary budoucí načnu, počnu, začnu. Minulé časy od načíti, počíti, začíti jsou načal, počal, začal a příčestí minulá trpná načat, počat, začat. Odtud počátek, začátek a podstatná jména slovesná začetí, početí. V těchto posledních se zjevně ukazuje kmenová slabika „če-„ od četi.
Čech tedy – od četi – znamená něco jako započetí, započínající resp. Někdo, kdo dělá začátek, případně bydlí na začátku národního společenství; něco jako latinské princeps (předák) či německé Fürst (vůdce, kníže) ve svých původních významech: někdo přední, první. Může být – vzhledem k situaci nových sídel na našem území – vůbec vhodnějšího pojmenování? Předpokládá-li se tedy, že Čechové dostali své jméno od svého vůdce Čecha, lze uvedený výklad toho vztáhnout právě tak lehce na onu osobu, která vedla jakožto předák část putujících Slovanů vpřed, jako i na samu onu skupinu vpřed pronikajících Slovanů, kteří se postupem na západ dostali do takové situace, že byli nutně z hlediska slezských, moravských a polských Slovanů ti první neboli přední. Tito Čechové, Češi jsou tedy přední Slované, tak jako Slezané jsou ti zadní, poslední.
Tito přední Slované – od nichž jsme zdědili jméno i řeč, jíž mluvíme – položili v Čechách základ k velké říši, která se statečně postavila nejstrašnějším vojům německých císařů, vítězila i byla přemáhána, nikdy však neztratila svou svobodu, císaři sama dobývala triumfy, vyrostla v mocné království, získala i volební hlas v německé říši, vystoupila na vysoký stupeň rozkvětu, vážnosti a slávy – a znenáhla se zase stala tím, čím je teď.
/ Názvy zemí a oblastí jsou zde uvedeny podle starověkých říší popřípadě národních kmenů jako například Médie od starověké Médské říše v dnešním Íránu, Skýtie podle Skythů z jižní Ukrajiny až po Dunaj.
Petr Žantovský píše více o Josefu Dobrovském a cituje z díla germanisty a historika dr. Karla Kiesenbauera. ZDE
