Německý cestovatel Theodore Illion byl jedním z prvních cestovatelů, kteří pronikli do Tibetu ještě v dobách, kdy byl odříznut od okolního světa.
Illion, který mluvil plynně tibetsky, se musel přestrojit za potulného tibetského mnicha, aby se vyhnul odhalení, protože tamní pobyt byl pro každého cizince nezákonný.
Právě proto se mu však podařilo seznámit se se životem v této zvláštní krajině tak intimně, jako málokomu. Pobýval mezi prostým lidem i mezi pověstnými mnichy, lámy a poustevníky, zažil několik přepadení typických tibetských lupičů, a hlavně pochopil vyspělé tibetské duchovní učení.
Svou cestu začal plánovat v roce 1932 a Německo opustil v roce 1934. Po několika letech dobrodružství, kdy tak tak unikl smrti, se vrátil do Německa a v roce 1936 poprvé vyšla kniha „V tajemném Tibetu“.
Výpisky:
Necestoval jsem v Tibetu ani jako křesťan, ani jako buddhista. Nedíval jsem se na tamější život čistě očima vědce nebo filozofa. Snažil jsem se zkoumat věci zcela nepředpojatě. Nepatřím k žádné sektě, straně či vyznání. Jsem prostě ČLOVĚK. A v této knize hovořím jako člověk k člověku.
Lung-gom-pas – létající lámy – je třeba po právu popsat jako jeden z nejpodivnějších jevů, které tu údajně existují. Neběhají, ale pohybují se kupředu jako elastický balón odrážející se v pravidelných intervalech od země, jejich ruce a nohy se klátí jako kyvadlo. Ačkoli se pohybují kupředu rychlostí kolem patnácti mil za hodinu (asi 24 km/h), nikdy nejsou bez dechu. Jejich obličeje jsou podivně strnulé. Oči zůstávají doširoka otevřené a zdá se, že jsou v podivném stavu transu.
Já jsem viděl létající lámy pouze při dvou příležitostech.
Nejmenší vzdálenost mezi lung-gom-pa a mnou byla tehdy asi čtyřicet yardů (asi 36 metrů) a pouhých osm až deset yardů (7 až 9 m) při druhé příležitosti. V obou případech byl jev téměř stejný. Ruce a chodila se kývaly sem a tam jako kyvadlo. Rychlost, kterou se pohyboval, byla úžasná a v případě, kdy byl fáma pouze asi deset yardů (9 metrů) ode mě. Stačil okamžik, kdy jsem ho zahlédl, k tomu, abych se ujistil, že není bez dechu. Měl jsem dojem, že je ve stavu transu, jeho obličej vypadal trochu podobně jako obličeje jednoho z nefalšovaných západních medií – máme pravděpodobně pouze asi třicet dobrých médií v Americe a Evropě dohromady – ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že láma je v tomto stavu transu více při smyslech a při vědomí než média západní. Souzeno pečlivou obhlídkou stop se váha jeho těla musela do jisté míry zmenšit, ačkoli bych si netroufal ji odhadovat. Fotoaparát mi zničili zloději, a i když jsem ho mohl stále používat, světlo nebylo tehdy dostatečně dobré, abych mohl člověka pohybujícího se rychlostí alespoň patnáct mil (24 km) za hodinu vyfotografovat. Při druhé příležitosti, kdy jsem se setkal s létajícím lámou, bylo světlo pro snímek pořízený asi jednou nebo dvěma setinami sekundy dobré, ale nebyl jsem při pozorování tohoto jevu sám, takže i když můj fotoaparát byl s dostatek dobrý, aby se dal použít, nebylo možné fotografii pořídit, aniž bych vzbudil pozornost a podezření Tibeťanů.
„Nic není vysoké a nic není nízké. „Hmyz je právě tak důležitý jako malý člověk nebo tak zvaný velký člověk. V konvici s vroucí vodou je úplně stejná bouře jako ve stvoření a pádu říše nebo stvoření či zničení vesmíru. Všechno je relativní. Je pouze pomíjivé a věčné. Co zbude z kostí velkého člověka, až uplyne šest tisíc let? Nemusí přežít ani vzpomínka na něj. Všechno je relativní, můj příteli. Já nejsem větší než pták na obloze nebo červ na zemi. Pouze život pokračuje. Forma je nehmotná.“„Válka je výsledkem zlých myšlenek, sobeckosti člověka,“ odvětil. „Mnozí lidé jsou ve svém srdci bojovní. Nepřetržitě s těmi, kdo je obklopují, různými způsoby bojují a zároveň mluví o míru. Jsou-li lidé proti válce, protože se bojí války, jejich odpor nemá cenu. Nebojujme se symptomy, ale změňme svá srdce.“
„Podívej se na svět se všemi jeho hroznými komediemi a utrpením, způsobenými lidskou ignorancí. Lidé jsou sobečtí, protože si mylně myslí, že sobeckost je nezbytná pro jejich štěstí. Všechno to mylné hledání štěstí za cenu utrpení uvaleného na druhé vede pouze k tak velké trýzni a bolesti, že kdybys mohl v této chvíli slyšet veškerý mučivý nářek ve vesmíru, nevydržel bys to, tak srdceryvně by to znělo.
„A co problém přelidněnosti?“
Jeho hlas nekonečně zesmutněl. „Ve světě, kde člověk je člověku vlkem, vyvolává prodloužení života pouze další nepořádek. Prodloužení lidského života beze změny jejich srdcí by pouze zvýšilo nepořádek a utrpení. Všechny problémy světa způsobují špatné postoje jedince, který se žene za svým vlastním štěstím na úkor štěstí druhých. Budeme-li bojovat pouze s příznaky tohoto problému – což zahrnuje předčasné zestárnutí – věci nezlepšíme. Bojovali jsme po celá minulá staletí se symptomy sobeckosti, a i přes to se svět stával nešťastnějším a nešťastnějším.“„Slovo sobecký zde používám v tom nejširším slova smyslu. I kdybys této schopnosti využil pro vlastní ochranu a sebeobranu, bylo by to špatné. Mimosmyslových schopností se nesmí užívat pro smyslové účely. To by byl zločin.
„Čím větší je moc člověka a porozumění v duchovní sféře, tím větší je jeho zodpovědnost. Tak, jak roste jeho moc, musí tomu odpovídat nárůst lásky a vcítění a to druhé musí spontánně přicházet z nitra.“„Teď mě dobře poslouchej,“ pokračoval po krátké pauze. „Ve chvíli, kdy se snažíš udržet si mládí, zestárneš.
V té samé chvílí, kdy se snažíš si něco udržet, se bojíš, že to ztratíš. A strach člověka otravuje, bez ohledu na to, co dělá nebo co jí. Je to právě strach, co ničí mládí lidí.
„Nezapomeň, že v životě je všechno relativní, a že v něm nejsou žádné absolutní hodnoty. Ani dobro a zlo ve skutečnosti neexistují. Nic není ve skutečnosti dobré nebo špatné. Všechno to záleží na tom, jak věci používáme. Mládí si nelze udržet nějakými praktikami. Jsme-li staří v srdci, fyzické stáří rychle následuje, bez ohledu na to, co jíme nebo co děláme, abychom si mládí udrželi. A co je mládí? Je to svoboda od předsudku, svoboda od navyklých způsobů myšlení a navyklých způsobů života. Dokud jsme spontánní, milující a nadšení, jsme mladí.
„To je velmi jednoduché,“ odvážil jsem se podotknout, „Ale většina lidí by chtěla zázračný nápoj, který by jim dal věčné mládí.“
„Přesně tak,“ odvětil, „ale taková věc jako elixír dávající věčné mládí neexistuje.“„Jsi šťastný?“ zeptal jsem se.
Po obličeji mu tekly slzy, když jsem mu položil tuto otázku. „Ne, nejsem.“ Lidé mého typu jsou často srdceryvně osaměli, díváš-li se na to z čistě lidského hlediska. Miluji druhé, a přece cítím, jak nekonečně málo pro ně mohu udělat. V tom je hluboká tragédie. Nemůžu být šťastný, dokud nebude šťastný celý svět, a před námi je ještě dlouhá kalvárie, nekonečně dlouhá kalvárie, než tohoto cíle dosáhneme.“„Má život cenu?“ zeptal jsem se poustevníka.
„Ano,“ odvětil „Život je skvělý. Život je nádherný, vždy existuje možnost závratných vrcholů a děsivých propadů. Vše je relativní a neexistuje žádná jistota. Když si to uvědomíš, můžeš žít se srdcem chlapce. Pouze, když žiješ se srdcem chlapce, má život cenu. Pak víš mnoho věcí, a přece se necítíš nadřazený. Nemyslím si, že jsem výjimečný jedinec; jsem pouhý pokorný sluha lidstva. Žiji a miluji.“„Co můžeme udělat pro svět?“ zeptal jsem se.
„Můžeme být ukazatelé směru, ukazující cestu těm, kteří zabloudili v temnotě. Ale běda jim, jestliže nás začnou uctívat. Čekají-li lidé na ukazatele směru, aby jim pomohli, stanou se z ukazatelů ty největší překážky.„Pravdu nelze nalézt. Ve chvíli, kdy máš svou pravdu, není to už pravda.“
„Pokud žijeme, musíme hledat“ pokračoval.
„Život by neměl žádný význam, kdyby v něm bylo něco jistého. Čím více tě život postrkuje, tím lépe. Nikdy nebuď spokojený, zejména ne se sebou.“Nejstrašnější ze všech hříchů: duchovní arogance.
Otevře-li láska tvé srdce hlubšímu porozumění a ty zneužiješ světlo, které ti bylo takto dáno, tím, že se budeš cítit nadřazený druhým a budeš jimi pohrdat, pak se dopouštíš největšího hříchů proti svému pravému já.“Skutečná Nirvána je stav, v němž je člověk vším a současně ničím.
Je to stav bytí mimo smrt, mimo strach ze smrti. Toto nahrazení nekonečné sobeckosti „já“ dobrovolně omezenou sobeckostí není popřením, nýbrž jiným stavem vědomí. Takovéto“já“ dává samo sebe dobrovolně dispozici světu a pracuje pro svět, protože má pocit jednoty se všemi radostmi a strastmi světa a nikoli proto, že má slíbenou nějakou sobeckou odměnu, byť i sebemenší.
Aby člověk porozuměl plnému významu skutečné Nirvány, musí k ní přistupovat mozkem a srdcem. Nelze ji pitvat jako mrtvou květinu, protože skutečná Nirvána je živoucí realitou.Čím více duchovně rosteme, tím větší je naše zodpovědnost.
V těch nejzazších koutech našich srdcí je ukryta jiskřička nesobecké lásky. Udržuje nás v harmonii s naší Duší nebo s pravým já. Vede-li nás tato Duše, je Láska bez jakékoli myšlenky na nějakou duchovní odměnu vůdčím principem našich životů a každý nárůst vědění a moci je automaticky vyvážen odpovídajícím nárůstem smyslu pro zodpovědnost a Pokoru.
To je největší poučení, k němuž jsem při studiu duchovního života Tibetu dospěl.
