Když si přečtete příběh Václava Vojtěcha, možná se usmějete, nicméně nám nic nebrání tomu, abychom se nad jeho konáním aspoň zamysleli. Protože není na světě člověka, který nemá sny. Takové, které se rodí u prvních knih, na prvních dobrodružných výpravách. Sny, které vymýšlíme s kamarády u ohňů a na vrcholcích hor. Sny, které v nás zůstávají. Přesto sny jsou pro mnohé jen sny, které v poklidu všedního života umírají spolu s jejími vlastníky, jednoduše proto, že splnit si své cestovatelské sny znamená žít v nejistotě, být chudý a bohatý zároveň. Zažít přátelství i závist, bojovat s nepohodou a nemít nic jistého.
Jak se rodí sny o Antarktidě
Psal se rok 1922, byl sychravý podzim a jednadvacetiletý student historie Václav Vojtěch se poprvé objevil v Paříži. Měl zde prostudovat prameny k dějinám české kolonie na počátku století pro Český zemský archiv. Byl poprvé mimo hranice nového Československa a splnil se mu první cestovatelský sen, který kdysi zažehl profesor zeměpisu na gymnáziu. Později o svém pobytu ve Francii napsal:
"Právě tady v Paříži jsem vdechoval plnými plícemi vůni ciziny a nedalekého moře. Kdo chce, cítí zde slanou vodu na každém kroku podél Seiny a stačí k tomu kousek fantazie a řada cestopisných knih před tím přečtených, aby se touha tuláctví probudila v člověku plnou silou…. Slaná voda mě hrozně lákala a věděl jsem, že neodolám, až přijde ta pravá chvíle."
A tam u kina, kousek od Sorbony, objevil plakát na film o Robertu Scottovi a jeho antarktické výpravě k jižnímu pólu. Vešel do kina a jeho osud byl zpečetěný. Jeho novým snem se stává až do konce života jižní točna a neutuchající touha stát se polárním cestovatelem.
Naděje i zklamání aneb krušné začátky
Po návratu do Prahy začal studovat jeden cestopis za druhým a nakonec opustil studium historie, z něhož měl doktorát. Stal se novinářem a dál studoval a hledal cestičky, jak se dostat na nějakou expedici. V té době byl v médiích velmi populární Nansen. Mladý Vojtěch, nadšený jeho odvahou, mu napsal dopis, ve kterém žádá o přijetí do jeho expedičního týmu. Nansen ho však odmítá. Uběhlo ještě několik dlouhých let než Američan Richard Byrd oznámil světu svůj plán o průzkumu jižní točny ze vzduchu, ze země a z moře. Jakmile se to Vojtěch z tisku doví, okamžitě mu píše.
Po počátečních odmítavých dopisech ho nakonec Byrd vyzývá, aby přijel na Nový Zéland, kde se začínala formovat celá expediční mašinérie. Vojtěch, povzbuzený úspěchem tvrdě pracuje, aby vydělal peníze na cestu. Když konečně našetří, je Byrdem odvolán.
Vojtěch však porážku odmítá. Za vydělané peníze odjíždí na vlastní pěst do Anglie a odsud odplouvá přes Panamu na Nový Zéland, kde dál bombarduje Byrda jedním dopisem za druhým. Ten ho nakonec přijímá jako topiče na loď Eleanor Bolling, která měla zásobovat antarktickou stanici Little America, hlavní stan Byrdovy expedice.
O svém přijetí do expedičního týmu s trochou pýchy píše:
„Teď jsem byl řádným a pravoplatně přijatým členem jihotočnové expedice komandéra Byrda a doba posledních několika týdnů vyplněná řadou nezapomenutelných příhod, náležela nadobro minulosti. Byl to nejdobrodružnější případ, jakým se kdo stal členem některé polární výpravy. Ale nebylo to touhou po dobrodružství, nýbrž z nekompromisního zájmu a nadšení pro polární výzkumy. Riskoval jsem všecko, čest, peníze i existenci, než se mi podařilo dočkati se 1. prosince 1928, ale právě toto odhodlání považuji dnes za svoje vybojované právo. Můj zápas nebyl ale ukončen tímto dnem. Teprve začínal. Nebyl jsem Američanem, ale cizincem.“
Už při první plavbě ke břehům Antarktidy zaznamenal Vojtěch pro Československo úspěch.
Jako první Čech překročil jižní polární kruh. Stalo se tak 10. 12. 1929. Bílé břehy posledního objeveného světadílu však ke svému zklamání viděl pouze z lodě. Topičem však Vojtěch dlouho nebyl. Nebyl navyklý tak tvrdé dřině a proto už při druhé plavbě funguje na lodi jako stevard. Podruhé vidí břeh vysněné Velrybí zátoky, ale tentokrát má konečně možnost na břeh vystoupit. 27. ledna 1929, jako první Čech vystupuje na led Rossovy bariéry. Jak píše, bylo to přesně na 78o 30´ j.z.š. a 163o 53´ z.z.d. Další Vojtěchův sen byl naplněn.
Na další lodi, kam byl zanedlouho převelený, plachetnici s pomocným motorem City of New York, se plavil třikrát, ale nikdy se jim nepodařilo přistát na západním konci Rossovy bariéry, na pobřeží Země krále Eduarda.
Nakonec se vrací zpět na Nový Zéland, kde je poslán do výcvikového tábora psovodů na úpatí Tasmanova ledovce, mezi horami Mt. Cook a Malte Brun. Zde se podrobil tvrdému výcviku ve vedení psích spřežení a vrací se toutéž lodí zpět do Velrybí zátoky. Tentokrát jako člen první palubní hlídky. Zde pomáhá likvidovat antarktickou stanici Little America. Později ve své knize píše:
"Psi v saních trpělivě přešlapovali. Až konečně! Go on boys! Smečka se rozjela k velrybí zátoce. Než psi sjeli z bariéry dolů na zátokový led, ještě jednou jsem se ohlédl. Tři rádiové stožáry smutně trčely k obloze a vzadu nad nimi kynula křídla letadel. Úžas rozevřel naše zraky, jižní točna dávala nám sbohem. Slunce rudě plálo nad obzorem a obklopilo se dvěma jinými, bledšími po obou stranách. Bílý kruh utvořil kolem nich hradbu do čtvrtiny oblohy. A nad tím vším oranžová opona čekala na spadnutí. Poslední dějství skončilo, sjeli jsme z bariéry. Od těch dob nikdo z nás Malou Ameriku nespatřil. Jel jsem vzadu jako poslední. Psalo se 19. února 1930.“
Po ukončení všech likvidačních prací v Antarktidě se vrací na Nový Zéland a norskou velrybářskou lodí „Larsen“ odplouvá do New Yorku. Zde ještě zůstává asi dva měsíce, ale po Byrdově příjezdu do Ameriky se nakonec vrací 28. června 1930 do Evropy a do Čech.
Návrat do Prahy byl jeho velký triumf. Konečně mohl jasně odpovědět českým pochybovačům, kteří si do té doby mysleli, že je jen obyčejný baron Prášil.
Konečně mohl ukázat, co zmůže umanutost, houževnatost, poháněná jedním velkým snem. V Praze podniká řadu přednášek, kde rovněž promítá anglickou kopii Byrdova filmu o výpravě. Po několika měsících je vyznamenán Byrdem kongresní medaili, kterou získali všichni účastníci expedice a získává konečně i uznání a slávu. Povzbuzen uznáním, začíná se připravovat na svou vlastní expedici k severnímu pólu. Zajišťuje si sponzory a od jednoho z nich získává Waltrův letecký motor. Staví letadlo a konečně se učí létat. Svůj další velký sen se mu splnil. A nakonec vydává v roce 1932 ve vlastním nákladu knihu: Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem. Popisuje v ní svoje usilování o účast v Byrdově výpravě a taky život na expedičních lodích a svůj krátký pobyt v Antarktidě. Zdá se, že v cestě stát se prvním českým polárním cestovatelem mu už nic nemůže zabránit.
Podivné jsou vrtochy osudu...
Mezitím je další cesta k neprobádaným oblastem sněhu a ledu na spadnutí. Chystá se nová expedice v arktické Kanadě a Vojtěch neváhá a kupuje si lodní lístek na loď Montcalm do USA. Datum vyplutí je stanoven na pátek 5. 8. 1932. Jenže loď odložila svůj odjezd z technických důvodů o jeden týden a Vojtěch zůstává ještě v Praze. Odjíždí na pár dní do Sadské, kde si půjčuje kajak a vyjíždí na Labe. Snad si chtěl ukrátit čekání nebo možná chtěl trénovat, ale to už nikdy nezjistíme. Při vyjížďce se kajak nešťastně převrhl, Vojtěch narazil hlavou o kámen a utopil se. Bylo to v sobotu 6. 8. 1932.
Bohužel lidská závist a hloupost se projevila i nad jeho rakví, kde zazněly znovu pochybovačné projevy o smyslu jeho konání.
Pravdou však je jenom jedna věc. Ať už měl Dr. Václav Vojtěch jakékoliv vědecké předpoklady stát se polárním cestovatelem, dokázal, že při naplňování snů nic není nemožné. A to, jestli skutečně přinesl nebo mohl přinést lidstvu svůj díl na pokroku při objevování polárních oblastí, není vůbec důležité.
Daleko důležitější je, že on si svůj život dokázal prožít na rozdíl od jiných, kteří ho jen přežívají.
