Nadčasová Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla v roce 1549 a je dnes mimořádně aktuální

Kniha Nadčasová Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla v roce 1549

Proč vlastně lidé souhlasí se svým vlastním zotročením? Proč na ně přistupují? Proč dobrovolně, ba ochotně slouží? Proč poslouchají a podporují arogantní vládu, která ve společnosti prosazuje pouze ekonomické zájmy silných firem a ne sociální zájmy společnosti? Proč si sami vytváří své vlastní tyrany? Proč si volí své neštěstí?

Jak je možné, že lidé bojují za své zotročení jako za svou spásu?

A jak se mohou (tedy jak se my můžeme) vymanit z okovů oné masochistické slasti, z okovů, které nás dnes možná svírají ještě pevněji než v době vzniku La Boétieho Rozpravy o dobrovolném otroctví?

Výjimečně prozíravý, ba prorocký text napsaný před téměř pěti sty lety.

Kniha přináší pronikavou úvahu s nadčasovou platností o podstatě tyranské vlády a poddanství. Její autor, jenž je nejvíce znám jako blízký přítel proslulého francouzského esejisty Michela de Montaigne, jako první myslitel v dějinách evropského myšlení obraci naruby tradiční představu o vztahu mezi vládcem a ovládaným, mezi pánem a rabem.
Nezaměřuje se totiž na analýzu moci, mocenského aparátu, nýbrž vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění: ovládaný není pasivní obětí v rukou despotického tyrana, nýbrž sám chce být ovládán.

Rozprava o dobrovolném otroctví vznikla roku 1549 a v tištěné formě vyšla poprvé v roce 1576.
Rozprava o dobrovolném otroctví | Étienne de La Boétie | Vydal Rybka Pub., 2011

Ukázky z knihy:

„Jak je možné, že tolik lidí, městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni strpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili. Zajisté je to věc vskutku zvláštní, a přitom tak běžná, že by nad tím měl člověk spíše smutnit nežli žasnout – miliony milionů lidí bídně posluhují a ohýbají hřbet nikoli proto, že by je k tomu donutila síla větší než oni, nýbrž pouze a jedině proto, že je patrně okouzlilo a zmámilo jméno jednoho, jehož se nemusí ale bát, protože je sám, ani ho nemusí milovat, protože s nimi zachází nelidsky a krutě.“

„Co vede všechny tyto lidi k tomu, aby se nechávali okrádat, zbídačovat a týrat?… Co je to za obludnou nectnost, když si ani nezaslouží být zvána zbabělostí, když pro ni ani nelze najít dosti ošklivé jméno, když sama příroda popírá, že ji kdy stvořila, a jazyk se ji zdráhá pojmenovat?“

„Kde by [tyran] vzal tolika očí, jimiž vás špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by nabyl tolika rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země, když ne od vás? Cožpak vás ovládá ještě nějakou jinou mocí než tou, kterou jste mu vy sami svěřili?“

Řekli o knize:

„Originalita – a troufalost – Rozpravy spočívá v tom, že její autor otázku otroctví zkoumá „zezdola“, tedy že vychází z vůle pokořeného, z jeho chtění, nikoli „seshora“, tedy z perspektivy moci, jak to učinil nedlouho před ním Machiavelli. Prvotní je totiž vůle otroka.“
Jacques Felician

„…Toto dílo je mikrokosmem revoluce… Zvěstuje to, co v později prohlásí Godwin, Stirner, Proudhon, Bakunin a Tolstoj: Je to ve vás, nikoli někde vně, vy sami tím jste. Lidé by neměli být svázáni vládou, nýbrž jako bratři spojeni. Bez vlády – v an-archii.“
Gustav Landauer (z knihy Revoluce, 1907)

„Situaci utiskovaných nemůžeme srovnávat se situací, kdy silnější přímým násilím omezují slabšího, nebo většina ovládá menšinu. Ve skutečnosti menšina utlačuje většinu, a to pomocí klamu, který kdysi dávno vymysleli a rozšířili chytří lidé – na základě tohoto klamu se lidé kvůli malicherných výhodám připravují navzájem o výhody veliké, jako je svoboda, a vystavují se bolestnému trápení. Původ tohoto klamu objevil a popsal před čtyřmi sty lety francouzský spisovatel Étienne de La Boétie ve své Rozpravě o dobrovolném otroctví.“
L.N. Tolstoj

„La Boétieho Rozprava nabízí protilék na neduhy hédonistické etiky pozdního kapitalismu.“
Radovan Baroš