Když mu bylo třicet devět let, čítala jeho bibliografie jednadvacet titulů převážně krásné literatury. Na jeho účet Šalda už připsal „velepsavec“ a „literární velkoprůmyslník“, Emil Felix že „lehká tvořivost zavádí jej k nadprodukci“ a Vladimír Ryba že „neobyčejný úspěch u čtenářstva podněcuje jej k zvýšenému tempu výrobnímu“.
Ovšem on ví svoje. On chce svoje. Od rozpadu monarchie píše tři knihy ročně a u Ottů už mu po tři roky vydávají sebrané spisy.
Byl poctěn Státní cenou za literaturu (1922) a Česká akademie mu dvakráte udělila cenu výroční. Zvláštních cen České akademie, cen Moravského zemského výboru či hlavních cen města Prahy z Turkovy nadace – těch se popaměti nedopočítá. Zkrátka mimořádně, vzácně mimořádně úspěšný mladý básník a spisovatel. Osobnost výrazná a výrazně sebejistá.
Ovšem vzdor tomu všemu ani Jan Vrba nepatřil ve svých devětatřiceti letech k takovým literárním tvůrcům, kteří by ani jedinkrát nepodlehli uměleckému vlivu jiného autora.
Již jako dvaadvacetiletému začátečníkovi mu zkusil poradit Otokar Březina, a Vrba si dal říci. (Srovnej: Celoživotní žeň básníka par excellence Otokara Březiny čítá pět básnických sbírek a dvě eseje. Nedopsané torzo šesté sbírky mu vydali posmrtně.) Březina literárního benjamínka Vrbu přesvědčil, že je epik, nikoli poeta. A tak s „kompromisní“ tvorbou básní v próze došel Vrba nejen na meziválečný literární Olymp, ale také do literární historie.
Na konci dvacátých let pak oslovila expanzivního tvůrce Vrbu sociální tematika balad Wolkerových a Bezručových. Dokonce tak intenzivně, že v roce 1928 se sám o baladu pokusil. Ne docela informovaný čtenář se jen stěží rozhodne: zapůsobil více Jiří Wolker, nebo naopak Petr Bezruč?
Jiří Wolker (1900 -- 1924) napsal "Baladu o očích topičových". "V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, - nevidím! / ... Neslyší slepec, - do tmy se propadá / a tma jej objímá a tma jej opřádá, / raněné srdce už z hrudi mu odchází ..."
Devětatřicetiletý Jan Vrba (1889 -- 1961) přidal do meziválečné sociální poezie patnáctistránkovou "Baladu o srdci". I odtud ukázka:
"Když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily -- snad prasklo cosi v nich, / snad povolily tlaku niter ohnivých ... / Dělová rána -- a žhoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí ... // Teď chvíle nadešla! // Měl věru štěstí ... // Směšný skok Klvaňův -- srazil ho pěstí ... // Však běda! Sám, on sám -- Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivý tyč ..."
Sotva zapochybujeme o tom, že Jan Vrba musil Wolkerovu tvorbu znát. Byl básníkovým čtenářem. Jenže musil znát i buřičské dílo slezského "ještěra". Bezruč (1867 -- 1958):
"Já kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu, / široké kladivo do štoly vrážím, / na Salmovci kopu, / já v Rychvaldě kopu a v Pětvaldě kopu."(Kovkop; dops. 1899)
Věru. Koho byl chodský objevitel žánru obrázků z přírody epigonem, a on v osmadvacátém do epigonství upadl v každém případě! - byl to snad Jiří Wolker, nebo spíše Petr Bezruč? A ... nemohli to být oba dva? Jako se nelze nedomýšlet, nelze ani nehledat. Ovšem v publicistickém díle kulturního regionalisty a trpělivého badatele Podčerchoví Jana Prokopa Holého zaujme informace, že rozsáhlejší korespondenci s básníkem Petrem Bezručem "vedl zejména Jan Vrba, který jej i dvakrát navštívil v Kostelci na Hané".
Záhada objasněna? Zdá se tím spíš, že buď jak buď epigonská "Balada o srdci" vyšla v Polské Ostravě - a bez pompy: z iniciativy Antonína Vojtěcha, výtisků jedno sto. Bylo to v roce 1932; a vícekrát už ne! (Fakt historický: Polská Ostrava byla už v roce 1919 úředně přejmenována na Slezskou Ostravu, ale obyvatelstvo změnu hned nepřijalo. Proto v tiráži Vrbova dílka stojí Polská Ostrava, ačkoli fakticky již neexistovala.)
A tak zbývá konstatovat, že Vrbův "statný a dobrý hoch" Jindřich Klvaňa, kterého každý den "volala továrna, milenka neživá, / kde žhnuly výhně a duněla kladiva" a kde on nebyl spokojen, "protože oči měl - / často je obracel do pece plamenné, / často je přivíral, jen aby neviděl / postavy druhů svých sešlé a shrbené", je tím typem literárního hrdiny, který nuzuje, v huti otročinou ničen, po úrazech zohaven, nebouří se, smysl svého údělu vidí a realizuje v sebeobětování pro druhého. Vrbu pak poznáváme jako člověka s nesmiřitelným postojem k zlořádu devastujícímu lidství.
K poezii veršového členění se umělec dal zlákat ještě jednou:
v letech čtyřicátých (1942-43, 1946). Už naposledy, a bylo to tentokrát neokoukané. V tomto druhém případě inspirativního ovlivnění Jana Vrby sehrála hlavní úlohu na prvním místě věda, astronomie, a po ní ... po ní kniha. Ta kniha byla sbírka básní a byla to kniha solitérní bezmála už tři čtvrti století. Byly to Nerudovy "Písně kosmické".
Vrba pojmenoval svůj cyklus, vymezený (a právem!) přívlastkem "darebné verše", na "Kosmické". Jde o básně a říkanky, na kterých nezaujme nijak zvláštní umělecká hodnota. Ale způsob, jakým se sedmdesát let po Nerudově excelentní poetice vypořádal s tematikou kosmu Vrba, ten zaujme.
Ostatně čím to, že "Písní kosmických" a jejich nenapodobitelného tvůrce si považují už ve třetím století? Třetím století! V čem tkví ona nezapomenutelnost? Je to značná myšlenková šíře a je to do hloubky sahající pronikavost vizí. (Povšimněme si jen častých "až" -- "jak" -- "jako".) Vrchu ve sbírce nabyly tužba (jako "chtěl bych za cenu života / procítit slunečnou píseň!") a také víra (jako "až na světě tom zas vypučí / tvor se srdcem, se zpěvnou tísní: / pak snad zase drobounký atom můj / tam zazvoní kosmickou písní!")
Tedy Jan Neruda -- Jan Vrba. "Písně kosmické" -- "Kosmické".
Nerudův umělecko-filozofický potenciál výstižně pojmenoval Jiří Šotola, když o básníkovi napsal, že "stáhne na zem a obleče do lidské podoby celý vesmír -- a vzápětí krutě zironizuje žabí rub takového snažení. Dovede neúprosně do konce depresivní motiv marnosti -- a hned ho zas přebíjí vzpurnou a jistotnou myšlenkou, že člověk dobude i hvězd".
Nicméně Jan Vrba s Nerudou v uměleckém kumštu nesoupeří. Ani mu to nelze.
("Tatíčku Nerudo není to konkurence.") I on je kontemplativní a s Nerudou nejprve polemizuje ("Tatíčku Nerudo, tohle přec / nesedí jaksi Tobě."), využívá nových poznatků astronomie, o nichž je dobře spraven ("Víra se ve mně zřítila, / duší mi proudem šly ledy -- / a tu v přetěžké úzkosti / chtěl jsem se zachytit vědy."), ty poznatky vrství, eskaluje střízlivost v pesimismus, pesimismus v bezvýchodnost, tu do marnosti a nihilismu. To vše podle partitury Ironie. Vrba je ironikem na všechny strany. Ironizuje Nerudův emocionální optimismus. Ironizuje vědění i domněnky astronomů a astrofyziků. Také vesmír. Societu a historii. Jedince lidského rodu. (Přičemž s vervou mentoruje.)
Ale tu - !! - , jako když s jarem taje ledový krunýř země. Do básníkových strof vnikají iluze a zbožná přání, protože láska ("Ach, ne! To slunce zářící, / ať žluté nebo rudé, / předobré je a ze všech sil / nám věčně svítit bude!") a s láskou ještě něha ("I naše Země je předobrá / jak každá lidská matka, / je požehnaný její klín / a její náruč sladká."). Toť. Jinak ani není možno: Což snad pro člověkův způsob najdeš jinou ... předurčenost?
V tomto je Jan Vrba zajedno s "tatíčkem" Nerudou -- oba polidšťují kosmos. Nato kosmos činí jich sebedůvěru expanzivnější.
Není známkou cynismu místní parodie na existenciální nejistoty. Ani satira na světobol ne. Vrba zkrátka nezapřel, že je z kmene Buláků. Proto i žertéřství na bulácký způsob, proto i nikoli ojedinělá klopýtnutí, když snaha o nadhled za každou cenu nadiktuje příliš prostinký, neduchaplný rým.
Avšak chybil by každý, kdo by po epigonské "Baladě o srdci" viděl za "Kosmickými" lacinou snahu parazitovat na Nerudově historické popularitě. To Vrbův filozoficko-etický potenciál nekončí celoživotním naturae convenienter vive. Jeho duchovní svět není nijakým manstvím. V kosmu přec nenajdeš konce Existence, a konce nemá ani Vědění. Básníkovo na Zemi tím spíš ne.
"Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul."
Po drahných desetiletích zbylo jen v málokterých knihovnách svědectví o netuctovém činu Jana Vrby: implantoval dobově nejmodernější vědecké poznatky do poezie a samé poezii jako filozoficko-estetické informaci snesl nepřeberně námětů a možností .
Knihu především polemizujících básní a žertovážných říkanek vytiskla autorovi Česká grafická Unie, a.s. na jeho vlastní náklady. 1947. V počtu pěti set výtisků a jako neprodejný soukromý tisk pro autorovy přátele.
Jan Vrba, milenec přírody objevitelského zaujetí, samorostlý básník a hloubavý přírodní filozof (Marie Vodičková) z těch nejpovolanějších, jaké kdy česká literatura měla, spatřil světlo světa v Klenčí pod Čerchovem. Letos tomu sto dvacet pět let.
(Postscriptum. V naší rešerši, u příležitosti Vrbova jubilea napsané, jsme usilovali vyhnout se okleštěnostem slovníkových hesel, časové účelovosti medailonů a opiskům ze studií a statí. Neb v lidském životě není jednoznačností. Jako v umění není vždycky dokonalosti.)
Všechny ilustrace v článku: Mirko Hanák
Mirko Hanák, jeden ze světových velikánů české ilustrace
