Překvapivé čtivá kniha o posledních dinosaurech, jejich náhlého zániku a neuvěřitelného zmrtvýchvstání v posledních sto třiceti letech. Je až neuvěřitelné, kolik podrobností o životě dinosaurů i jejich současníků dokázali vědci zjistit. Dnes již nemusí používat jen krumpáče a kladívka – při zkoumání dinosauřích fosílií se uplatňují také počítače a laboratorní chemikálie. Paleontologové již odhalili takové anatomické detaily dinosaurů, se až tají dech.
Dobrodružná cesta do prehistorie
Kdo by se alespoň jednou v životě nechtěl podívat do prehistorie jako hrdinové filmu Cesta do pravěku? Kdo by nezatoužil, podobně jako hrdinové Jurského parku, setkat se majestátními dinosaury? Sáhnout si na jejich hrubou kůži, cítit jejich horký dech, poslouchat dusot jejich masivních nohou...
Nic takového bohužel zatím není možné, a na tom se zřejmě nic nezmění ani v budoucnu. Přesto se podobně smělé vizi můžeme alespoň částečně přiblížit.
Na naší planetě jsou totiž stále místa, na která jako by čas zapomněl. Jedním z nich jsou vyprahlé liduprázdné pustiny východní Montany na severu Spojených států amerických.
Právě odtud byla v uplynulých třinácti desetiletích popsána celá plejáda posledních dinosaurů z konce období křídy. Populární a fantastičtí tvorové jako Tyrannosaurus, Triceratops nebo Ankylosaurus obývali před více než 65 miliony let zdejší ekosystémy a zanechali po sobě miliony roztroušených fosilizovaných kostí nebo koster v různém stadiu kompletnosti. Tato kniha přináší poutavý a detailní pohled na poslední dinosaury z geologického souvrství Hell Creek, tedy od Pekelného potoka.
Autor knihy, který se v létě roku 2009 sám aktivně podílel na vykopávkách v Montaně, vám představí historii místních výzkumů i samotné dinosaury, jejichž zkameněliny patří dodnes k nejúžasnějším odkazům druhohorní éry.
Dinosauři od Pekelného potoka / Vladimír Socha / ilustrace Vladimíra Rimbaly + obrazová příloha, 200 stran / Motto, 2009
Vladimír Socha je absolventem Pedagogické Fakulty Univerzity Hradec Králové. Od září roku 2007 pracuje jako pedagog, od roku 2013 pak také jako odborný pracovník na královéhradecké Hvězdárně a planetáriu. Zároveň se věnuje četným aktivitám zaměřeným na popularizační, přednáškovou a literární činnost. V současnosti je autorem osmi vlastních knih o dinosaurech (viz níže), tří brožurek s tematikou pravěku a přispěvatelem několika populárně-naučných periodik.
„Dotýkat se pozůstatků živočicha, proti jehož stáří například ani celá doba existence egyptských pyramid nepředstavuje víc než mrknutí oka (z pohledu dinosaurů nehraje doba několika tisíciletí vůbec žádnou roli) je prostě fantazie. Samozřejmě však asi jen pro toho, kdo umí takovou nevšední situaci ocenit. Účast v roli dobrovolníka na vykopávkách v americké Montaně byla pro všechny z nás nepochybně poctou a trochu i splněním dětského snu.“
Vladimír Socha
Ukázky z knihy: Jak rychle tyranosauři běhali?
Velmi zajímavou problematikou je také rychlost pohybu těchto velkých teropodů.
Problematika lokomoce velkých dravých dinosaurů patří k nejoblíbenějším tématům celé dinosauří biomechaniky. Kdo by si ostatně při vzpomínce na film Jurský park nevybavil scénu, kdy obří dravec pronásleduje ujíždějící džíp až do rychlosti kolem 50 km/h? Na druhou stranu však známe také rekonstrukce kolosálního dvounohého dinosaura coby pomalého, rozvážně kráčejícího tvora neschopného rychlých reakcí a pohybů.
Kde se tedy skrývá pravda?
Byl Tyrannosaurus rozeným sprinterem nebo spíše zásadovým chodcem? Můžeme tyto informace z pouhých fosilních kostí nějakým způsobem vydedukovat? Stroj času zatím nemáme, proto nemůžeme nikdy vyslovit definitivní verdikt. Jedno je však při současném stavu znalostí téměř jisté. Skutečnost leží nejspíš někde uprostřed mezi oběma zmíněnými extrémy.Americký paleontolog Henry Fairfield Osborn, který druh Tyrannosaurus rex v roce 1905 popsal, byl ohromen tím, jak dlouhé a relativně štíhlé končetiny tento teropod měl.
Sám dokonce napsal, že v případě tohoto dravce šlo o „kombinaci ničivé síly a rychlosti“. Rozhodně tedy neplatí, že čím blíže současnosti, tím výše se pohybovaly odhady rychlosti a pohybových dovedností tyranosaura. Vůbec nejodvážnější byl v tomto ohledu známý paleontologický rebel Robert T. Bakker (nar. 1945), který již v 80. letech navrhl pro populárního dinosaura maximální rychlost přes 65 nebo dokonce 80 km/h! Takový silně nadsazený údaj můžeme pochopitelně smést ihned ze stolu.
Suverénně nejrychlejšími dinosaury byli ornitomimosauři, tedy "pštrosí dinosauři", velmi lehce stavění běžci s nápadně štíhlýma a dlouhýma nohama. Rychlost byla jedinou jejich ochranou před velkými tyranosauridy, žijícími ve stejných ekosystémech. Je pravděpodobné, že při běhu dosahovali rychlosti v rozmezí 50-80 km/h. Ornitomimosauři byli ovšem (až na výjimky) elegantní a štíhlí tvorové s hmotností maximálně několika set kilogramů, nikoliv šestitunoví obři! Vezmeme-li tedy v úvahu základní fyzikální a biomechanické zákonitosti, musíme odhady pro takto těžkého tvora výrazně snížit.Tyrannosaurus vážil zhruba tolik, co dospělý slon africký (Loxodonta africana), není tedy od věci vzít v úvahu lokomoční schopnosti tohoto recentního chobotnatce.
Ostatně žádné jiné zvíře daných rozměrů se již po souších naší planety nepohybuje, snad s výjimkou o trochu menšího slona indického (Elephas maximus). Na základě toho, co víme o fyzikálních limitech sloního pohybu, můžeme směle konstatovat, že jakýkoliv údaj nad 50 km/h je pro dospělého jedince tyranosaura prakticky nemyslitelný. Sloni dokážou vyvinout maximální rychlost hbité chůze kolem 25 km/h (opravdu chůze, protože chobotnatci v pravém smyslu běhat nemohou, stále mají alespoň dvě končetiny v kontaktu s podložkou).
Vědecky nepotvrzené pozorování lovců a zoologů v terénu hovoří dokonce o rychlostech kolem 40 km/h, což už se rovná špičkovým lidským sprinterům. Při srovnání slonů s vyhynulým teropodem je však nutná kritičnost a je třeba nedopouštět se vytváření přehnaných paralel. Tyrannosaurus byl bezpochyby bipední (dvounohý) živočich, jehož tělesný tvar, proporce nohou i umístění těžiště těla se od sloních proporcí výrazně liší.
