Jak je známo, o knihu Týden na řekách Concord a Merrimack (1849) se zasloužil (relativně bohatý) Ralph Waldo Emerson (1803-1882), a to tak, že nechal o čtrnáct let mladšího (a chudšího) přítele (který mu byl zahradníkem, údržbářem i domácím učitelem dětí) Henryho Davida Thoreaua (1817-1862) žít po dva roky (1845-1847) v chatičce na svém pozemku u rybníku Walden.
Přičemž jej umírněně podporoval. Ano, výsledná kniha by možná nakonec vznikla i bez toho; kdo však ví?
A vypadala by nepochybně odlišně.
Byl to právě R. W. Emerson, kdo vnukl Thoreauovi tu dodnes diskutabilní myšlenku, podle které objevíme vše k životu potřebné v přírodě.
Je to ale skutečně pravda?
Odtažitý Emerson by rozhodně u Waldenu stěží přežil - a zjednodušeně povězme, že udělal kamaráda de facto svým náhradníkem.
Ten ovšem čas využil, ač u Waldenu samozřejmě nepsal nějakou definitivní verzi Waldenu (1854) alias své pozdější, nejslavnější knihy, nýbrž zde „jen“ beletrizoval záznam z jednoho čtrnáctidenního výletu po vodě. Výpravu podnikl roku 1836 s o dva roky starším bratrem (nedlouho nato zesnulým na tyfus) a ve výsledku zhustil děj do týdne.
Po absolvování Harvardu, kde studoval v podstatě vše (a také bezpočet jazyků), Thoreau učil. Čtrnáct dní. Dál se živil různě – a byl i podporován. Na existenci otrokářských Spojených států včetně vlády se ve skutečnosti snažil myslet co možná nejméně.
Autor známého textu o pasivní rezistenci Občanská neposlušnost (1849) podlehl, tak jako mnozí jeho časů, tuberkulóze - v necelých pětačtyřiceti letech.
Jeho prvotina Týden na řekách Concord a Merrimack není zdaleka jen cestopisem a obsahuje mnohé úvahy, například o přátelství či poezii.
Vyprávění vtlačené jako otisk do přírody, tedy nebylo-li to obráceně, prostě rozdělil na sedm kapitol nazvaných dle dní týdne a namísto nedělí, jak je v anglosaských zemích zvykem, začíná už sobotou, aby po čtyřech stech stránkách skončil následující památnou větou: A my s radostí vyskočili, vytáhli člun na břeh a přivázali ho k divoké jabloni, jejíž kmen stále nesl stopu řetězu vyrytou tam, kde kmen poznačily oděrky způsobené jarními záplavami.
Překladatelka Marie Vlachová doplnila své dílo o rozsáhlý poznámkový aparát, ke kterému mám jen jedinou výtku: Informace o (píšícím) knězi Jeremy Belknapovi je zde omylem uvedena dvakrát: jak na straně 433, tak i na straně 442.
Občanská neposlušnost česky naposled vyšla roku 2014, a to hned dvakrát. Nakladatelství Broken Books – Mgr. Petr Černoch vyslalo tehdy do oběhu soubor Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě v překladu Jaroslavy Kočové - a Paseka téhož roku uvedla Občanskou neposlušnost a jiné eseje v převodu Jana Hokeše, který texty (i Ráj znovu (ne)nabytý, Otroctví v Massachusetts, Obhajobu kapitána Johna Browna, Poslední dny Johna Browna a Život bez zásad) vybral a doprovodil doslovem i poznámkami. Zmíněná kniha z Broken Books ovšem navíc obsahuje esej Reforma a reformátoři.
Zajímavé bylo také kolibří vydání Občanské neposlušnosti (1995) z nakladatelství Zvláštní vydání (Brno). Sice je starým (a v mém případě kafem politým) překladem Zdeňka Franty (1925), jazykově je však upraveno Andreou Poláčkovou, která tuto kapesní knížečku doplnila doslovem.
Jinak ovšem patří nová vydání Pasece: Roku 2010 to byl Hokešův komentovaný a doslovem doplněný výběr Toulky přírodou (obsahuje Chůzi, Výpravu na horu Wachusett, Zimní procházku, Přírodopis státu Massachusetts, Sukcesi lesních stromů, Divoká jablka a Podzimní barvy) a roku 2012 pak - obdobně vypravený - Hokešův překlad Mainské lesy, obsahující Thoreauovy práce Ktaadn, Chesuncook a Řeka Allegash a východní rameno Penobscotu.
Henry David Thoreau: Týden na řekách Concord a Merrimack. Překlad Marie Vlachová. Básně upravil Tomáš Vondrovic. Doslov Richard Olehla. Malvern 2017. 472 stran. ISBN 978-80-7530-105-5
Ukázka:
Všichni lidé sní o přátelství a jeho drama, které je vždy tragédií, je na repertoáru každý den. To ono je tajemstvím světa. Můžete chodit po městě, můžete kráčet venkovem a nikdo o něm mluvit nebude, přesto však všude naplňuje naše myšlenky a představa o tom, co je v tomto ohledu možné, ovlivňuje naše chování vůči všem mužům a ženám, s nimiž se setkáváme poprvé, a také vůči mnohým, které známe již dlouho. Přesto si v celé literatuře vzpomínám pouze na dva či tři eseje na toto téma. Není divu, že nás baví mytologie, Pohádky tisíce a jedné noci, Shakespeare a Scottovy romány – my sami jsme básníci, bajkaři, dramatikové a romanopisci. Neustále hrajeme roli v dramatu, které je zajímavější než všechna již napsaná...
Bázlivé srdce nikdy opravdového Přítele nezíská. Ó, můj Příteli, nechť se jednou stane, že když ty budeš mým Přítelem, mohu i já být tvým.
K čemu jsou přísliby i toho největšího Přátelství, když nemáme čas, jenž bychom Přátelství věnovali, když ho neustále odsouváme kvůli nedůležitým povinnostem a vztahům? Přátelství je na prvním místě, Přátelství na posledním. Stejně jako je nemožné na Přátele zapomenout, je i nemožné přimět je, aby odpovídali našemu ideálu. Když řeknou sbohem, teprve pak nám začnou dělat společnost. Velmi často zjistíme, že se ke skutečným Přátelům obracíme zády, abychom mohli jít a setkat se s jejich ideálními bratranci. Já bych to udělal, abych byl hoden být přítelem kterémukoli člověku.
