Kniha z předminulého století je svou zpovědí o tomto světě a lidském bytí natolik aktuální, že si na světě získává přízeň každé generace. Potvrzuje jen starý fakt, známý už Řekům, že člověk myslící a přemýšlivý nachází nejen odpovědi na své hledání, ale klade si otázky, jenž většině zůstává skryta. A to i přes to, že obojí není o složitosti, ale je o odvaze a trpělivosti hledat v sobě samém, ve společnosti a vzájemných vztazích s přírodou na tété planetě.
Thoreau (1817 – 1864) sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“.
Bylo v Thoreauově přirozenosti, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný.
Nejlépe se cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout. Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali. První kniha Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám.
Zemřel na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „Indián“.
Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány".
Ukázka z knihy:
Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života…
Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.
Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu – ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti –, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje.
Staří filozofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?
Měj vždy na paměti, abys chudým poskytoval takovou pomoc, jakou nejvíc potřebují, i když je tvůj příklad zdaleka nespasí. Dáváš-li peníze, vydej s nimi i něco ze sebe, a ne abys jim je pouze předhazoval. Někdy se dopouštíme prapodivných omylů. Často takový chuďas netrpí ani tak zimou a hladem – je spíš jen špinavý, otrhaný a otupělý. Ale do jisté míry si v tom i libuje, nepociťuje to jen jako svůj nešťastný úděl.
Když mu dáte peníze, patrně si za ně koupí další hadry. Bývalo mi líto nemotorných irských nádeníků, kteří na rybníce sekali led v takových nuzných, rozedraných svršcích, zatímco jsem se já v poněkud úhlednějším, módnějším úboru třásl zimou. Ale pak se jeden z nich, když za třeskutého mrazu sklouzl do vody, přišel ke mně ohřát, a než se dostal až na kůži, stáhl ze sebe troje kalhoty a dva páry punčoch, to všechno sice značně špinavé a rozdrbané, ale stejně si mohl dovolit odmítnout svrchní šatstvo, které jsem mu nabídl – vždyť měl tolik ošacení spodního! Ta koupel byla přesně to, co potřeboval. Potom jsem se začal litovat a napadlo mě, že by bylo větší dobrodiní, kdyby mě někdo obdaroval třeba flanelovou košilí, než jeho celým skladem levné konfekce.
Člověk oseká tisíc větví zla, než udeří na jeho kořen, a možná že ten, kdo vynakládá nejvíc času i peněz na chudobné, přispívá svým způsobem života nejvíc k té mizérii, kterou se marně snaží zmírnit."
Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, ‚přijímání‘ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.
Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného?
Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem, tu si musím vzpomenout na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem.
Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami.
Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.
Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen.
