Esej Henry Davida Thoreaua z roku 1849 je ve své přímosti zajímavým a inspiratívním pohledem na podstatu demokracie jako takové. Henry David Thoreau (1817-1862) ji napsal pod názvem Občanská neposlušnost.

Během svého pobytu u Waldenu v červenci 1846 byl při jedné ze svých cest do města zatčen a vsazen do vězení pro daňový dluh. Thoreau totiž vědomě odmítl finančně podporovat stát, který vedl bezdůvodnou válku (tč. s Mexikem) a toleruje otrokářství, a neplatil tzv. daň z hlavy.
Daň za něj sice kdosi zaplatil - pravděpodobně jeho teta Maria Thoreauová -, takže ve vězení strávil pouze jednu noc a jeho čin tehdy nevzbudil žádný větší společenský ohlas.
Na jeho základě sepsal Thoreau významný esej "Odpor vůči vládě" (Resistance to Civil Government), jenž teprve po jeho smrti získal název Občanská neposlušnost" (Civil Disobedience). Tento esej později významně ovlivnil bojovníky za lidská práva, jako byli např. Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King.

Později se občanská neposlušnost stala nástrojem protestních hnutí, např. mírové hnutí proti válce ve Vietnamu v 60. letech v USA ale i v dnešní době narůstající hnutí proti Wall Street, které se na podzim 2011 během několika týdnů rozšířilo z New Yorku do několika set měst USA, Kanady i světa.

Thoreau v eseji vysvětluje svůj pohled na chování jednotlivce ve společnosti. Chápe lidské svědomí jako nejvyšší mravní sílu a moc, která, když je v rozporu s vládnoucí výkonnou mocí, se musí ozvat hlasitě a zřetelně. "Mou povinností je v každém případě dbát na to, abych se nepropůjčil bezpráví, které odsuzuji." říká ve své eseji. Své úvahy začíná větou hodnou liberála: "Ta vláda je nejlepší, která vládne nejméně." Následuje výčet argumentů proti silnému státu, který není zárukou toho, že zákony budou moudré a budou respektovat právo občanů na spokojený život. V kontexu je třeba také připomenout, že esej je ovlivněná kritikou otrokářství a války s Mexikem, dvou velkých společenských problémů v době, kdy Thoreau žil a se kterými bytostně nesouhlasil. Proto také vyzývá, že nejrozumnější věc, kterou člověk může udělat, je neodvést státu ani dolar. Thoreau ale zdaleka nebyl prvním, kdo z politických a morálních důvodů odmítl platit daně - už o dvě stě let dříve bojkotoval svou vládu Angličan John Fountaine.

Thoreau jde ale dál a poukazuje na své vlastní příklady občanské neposlušnosti.
Odmítl například zaplatit daň z hlavy, kvůli nesouhlasům s politikou vlády a dokonce šel za to do vězení. Zastával názor, že člověk nemůže být nucený být členem žádné státní ani náboženské společnosti, do které se sám nepřihlásil. Pokud občan si nepřeje, aby peníze z jeho daní byly používány na šíření zla a válek, mělo by to být respektováno, jinak je jeho povinností daně státu nedávat. Svoje názory rozvíjí především v knize Walden, ve které popisuje jak sám a bez cizí pomoci žil v lese u rybníka, na okraji města Concord v Massachusetts, aniž by po někom něco chtěl. V knize vyslovuje na svou dobu revoluční názor, aby příroda byla vždy vlastněna kolektivně a chráněna.

Thoreau uznává pokrok, jako hybnou sílu, která pozitivně mění společnost a která je postavena nad jedince.
Přesto samotnou demokracii, ke které došla americká společnost, nepovažuje za ideální řešení a hledá jiný model neboť jak sám říká: "Skutečně svobodný a osvícený stát nebude nikdy existovat, dokud stát neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním nebude jednat.“

Přesto Thoreau uznává jedinečnost Americké vlády i ústavy, ale zároveň tvrdí, že by lidé s nimi neměli souhlasit jak slovy tak činy, pokud jejich naplňování v praxi jsou proti kvalitě života většiny. Je třeba také říct, že se distancuje od anarchistů, nepřeje si konec vlády, ale okamžité nastolení lepší vlády. Tím posouvá svoje názory poněkud do oblastu utopie, protože si neuvědomil, že nemůže být nastolena lepší vláda, pokud není lepší společnost.

Dnes chápeme občanskou neposlušnost jako systematické vyhýbání se nařízením vládnoucí garnitury, která nenaplňuje občanské představy o chodu společnosti.
Právo na občanskou neposlušnost (resp. právo na odpor) upravuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky - konkrétně článek 23 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotven občanský princip ochrany práv a svobod proti jejich porušování ze strany státní moci. Tento článek listiny ustanovuje, že občané se svých základních práv mohou dovolat přímo, pokud tato jsou bezprostředně ohrožena, a není možno se jich dovolat zákonnou cestou.

Legitimní postředky občanské neposlušnosti jsou například: účast (či naopak neúčast) na určitých shromážděních, vyjadřování (či nevyjadřování) se k určitým tématům, odmítnutí emigrace, odmítnutí amnestie (tedy trvání na řádném dokončení trestního řízení), odmítnutí pracovat (např. prostřednictvím stávky), paralyzování řízení lpěním na byrokratických detailech, zesměšňování různých symbolů, neuposlechnutí výzvy orgánu statní moci (např. policisty), provokativní (z pohledu autorit) chování či
vyjádření neloajality.

Další česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995

Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/  život, dílo

Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně.

Vláda je přinejlepším jenom účelovým opatřením, přičemž se u mnohých vlád těžko hledá jejich účel a všem vládám se stane, že jsou bezúčelnými alespoň někdy.

Trvalá armáda je jenom prodlouženou rukou trvalé vlády. A vláda sama o sobě pouhý to způsob, který si lid zvolil k uplatňování své vůle, je stejně jako armáda ohrožena korupcí a zneužitím ještě před tím, než dostane lid možnost jejím prostřednictvím cokoli ovlivnit.- odkaz na válku v Mexiku- dílo hrstky lidí, kteří použili vládu jako nástroje svých zájmů, jelikož lid by k válečnému řešení nedal souhlas.

Vlády jsou důkazem toho, jak úspěšně může být člověk podveden nebo donucen podvádět své bližní ku prospěchu těchto vlád.

Vláda není zárukou svobody v této zemi (USA). Vláda neosídluje západ, vláda nedává vzdělání. Všeho bylo dosaženo jenom díky povaze, která je vlastní americkému lidu, a bylo by dosaženo ještě více, kdyby vláda nekladla překážky, protože vláda je jenom účelové opatřeníkteré by mělo lidem umožnit jeden druhého být…ale jak už jsem řekl, když jde o skutečný prospěch, vlády nejčastěji zapomínají na ty, ku prospěchu kterých byly vytvořeny.

Obchod a řemesla si musely vytvořit vlastnosti indické gumy, jinak by nikdy nemohly uspět, i přes překážky, které jim zákonodárci neustále kladou pod nohy.

Praktický důvod pro to, že je to vždycky většina, která vládne, není v tom, že by mohla být většina blíže pravdě, ani že by to bylo nejspravedlivější vůči menšinám, ale v tom, že většina je fyzicky nejsilnější. Vláda, ve které za všech okolností vládne většina, není založena na spravedlnosti, jak ji chápou lidé. Cožpak nemůže být vytvořena vláda, ve které o dobru a zlu nerozhoduje většina, ale svědomí?

Myslím, že nejprve musíme býti lidmi, potom teprve občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné. Bylo řečeno, že kolektiv nemá svědomí, ale kolektiv uvědomělých lidí je kolektiv se svědomím.

Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásobně to platí o úctě k zákonu.

Mnoho mužů slouží státu ne jako lidé, ale jako stroje. Oni tvoří armádu, zálohy…ve většině případů nevládnou vlastním úsudkem, nebo morálním smyslem, jsou jako stromy a půda a kameny….Takoví lidé si nezaslouží více respektu než slamění strašáci. Mají stejnou cenu jako poslušní psi, nebo koně. A přece jsou právě tito lidé považováni za dobré občany.

Nemnoho hrdinů, vlastenců…a lidí v pravém smyslu slouží státu také svým svědomím, takže mu nevyhnutelně v mnohém oponují a jsou jím často považováni za nepřátele. Modrý člověk může být užitečný jenom jako člověk, ne jako kus hlíny, který chrání noru před průvanem, takovou službu zvládne i jeho prach.

Ani na okamžik nemohu uznat svoji vládu, která také vládne otrokům.

Když se z vady stane samotný mechanismus, když se útlak a loupení mění v instituci, říkám, takového útlaku je nutno se zbavit.

Tisíce lidí jsou svým názorem proti otroctví a proti válce, a přece neudělají prakticky nic pro to, aby byl těmto zločinům učiněn konec.

Na jediného mravného člověka připadne devět set devadesát devět patronů mravnosti, je ale lepší mít co do činění se skutečným vlastníkem mravnosti, než s jejím dočasným strážcem.

Volby jsou vždycky tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrchcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky po morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovázíPovaha voličů není v sázce. Odevzdávám svůj hlas, jak považuji za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zda li moje pravda převáží. Závaznost rozhodnosti většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená pro tuto pravdu něco udělat…Moudrý člověk ale nemůže
ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti…Urychlit zrušení otroctví mohou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.

Není samozřejmou povinností zasvětit svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se ucházejí o naši pozornost, je ale povinností každého nestat se součástí zla, nepodporovat zlo svými činy.

Po počátečním studu z prvního zločinu přichází lhostejnost a z nemorálnosti se stane jenom cosi, stojící „mimo morálku“

Jenom ten největší nezájem může zabezpečit přetrvávání nejvážnějších a nejčastějších chyb. Ti, kteří nesouhlasí s povahou a politikou naší vlády a přece jí propůjčují svoji loajalitu a podporu, jsou bezpochyby jejími nejuvědomělejšími podpůrci, a proto nejvážnější překážkou reforem.

Když vás soused ošidí o jediný dolar, nespokojíte se s tímto vědomím…podniknete účinné kroky k tomu, abyste své peníze dostali zpět a už nikdy nebyli podvedeni. Činy založené na principu – na smyslu pro pravdu a konání pravdy, mění stav věcí i naše vztahy, a jsou proto nezbytně revoluční, odporují tomu, co bylo…tvoří hranici mezi ďábelským a božským.

Ať je váš život protitřením, které mašinérii definitivně zastaví. Povinností každého je ujistit se, že se ničím nepropůjčuje zlu, které sám odmítá.

Nepřišel jsem na tento svět, abych ho učinil tm nejlepším místem pro život, ale abych v něm žil v dobrém nebo špatném. Každému je souzeno dělat jenom něco, protože nikdo nemůže dělat všechno. Důležité je, aby nikdo nedělal nic zlého.

Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?

Konfucius řekl: „Je-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, chudoba a bída jsou hodny hanby. Není-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, jsou hodny hanby bohatství a pocty.“

Z plna hrdla přijímám heslo: „Nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně“, a rád bych viděl, aby se podle toho jednalo rychleji a soustavněji. Jsouc provedeno, značí nakonec heslo, ve které taky já věřím: „Nejlepší je ta vláda, která nevládne vůbec“, a až budou lidé na ni připraveni, budou takovou vládu také skutečně mít.

Koneckonců skutečný důvod, proč, když už je jednou moc v rukou lidu, smí vládnout a také po dlouhou dobu vládne většina, není to, že by měla nejspíše pravdu, ani že by se zdála být menšině nejvhodnější, leč poněvadž je fyzicky nejsilnější.

Bylo správně řečeno, že shromáždění nemá svědomí. Ovšem shromáždění mužů se svědomím je shromáždění, v němž je svědomí přítomno.

Ten, kdo se odevzdává úplně svým bližním, zdá se jim být zbytečný a sobecký. Ale toho, kdo se jim odevzdává částečně, vyhlašují za dobrodince a lidumila.

Po šest let jsem neplatil daň z hlavy. Byl jsem proto jednou vsazen do vězení na jednu noc. A když jsem tam stál, pozoruje zdi z pevného kamene, dvě až tři stopy silné, dveře ze dřeva a ze železa, stopu silné, a železnou mříž, která překážela světlu, nezbývalo mi než žasnout nad pošetilostí tohoto zařízení, které se mnou jednalo jako bych byl pouhé maso, krev a kosti, jež se mohou uvěznit. Divil jsem se, jak mohli dojít k rozhodnutí, že tohle je ten nejlepší způsob, jak se mnou naložit, a že nikdy nepomyslili na to, nějakým způsobem využít mé služby.

Všichni lidé uznávají právo na revoluci, to jest právo odmítnout poslušnost vládě, když je její tyranie nebo neschopnost veliká a nesnesitelná. Ale téměř všichni říkají, že nyní tomu tak není. Ale myslí si, že tomu tak bylo za revoluce 1775.

Jinými slovy, je-li šestina obyvatelstva státu, který sám sebe prohlašuje za svobodné útočiště, držena v otroctví, je-li jedna celá země nespravedlivě zaplavena a podmaněna cizím vojskem a podrobena vojenskému stannému právu, myslím, že není příliš brzy pro čestného muže, aby se vzepřel a vzbouřil.

Kdyby tu tak byl muž, který by byl skutečně mužem, a jak můj soused říká, měl v těle páteř, kterou jen tak nezlomíte! Naše statistiky jsou chybné. Obyvatelstva bylo napočítáno příliš mnoho. Kolik mužů je v této zemi na tisíc čtverečních mil? Sotva jeden

Obyčejně se lidé za vlády, jaká je tato, domnívají, že musí počkat, až přesvědčí většinu, aby je změnila. Domnívají se, že kdyby se protivili, lék by byl horší než zlo.

Pokrok od absolutní monarchie k omezené, od omezené monarchie k demokracii, je pokrokem k pravé úctě vůči jednotlivci. I čínský filosof byl tak moudrý, že pokládal jednotlivce za základ říše.

Je demokracie, jak ji známe, posledním možným zlepšením systému vlády? Není možné učinit další krok k poznání a organizování lidských práv?

V Americe se neobjevil žádný zákonodárný génius. Ti jsou vzácní i ve světových dějinách. Je zde na tisíce řečníků, politiků a výmluvných mužů, ale ještě neotevřel ústa řečník, který by byl schopen rozřešit trapné otázky přítomnosti. Milujeme výmluvnost pro ni samu, a ne pro pravdu, kterou snad pronáší, anebo pro hrdinství, k němuž snad nadchne.

Stát nebude nikdy skutečně svobodný a osvícený, dokud neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž všechna jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním bude jednat. Stát, spravedlivý ke všem lidem, který zachází s jednotlivcem s vážností jako s bližním. Stát, který toleruje, aby několik málo lidí žilo stranou něho, nezasahovali do jeho chodu, ani se jím necítili svázáni, a přesto by vykonávali všechny své povinnosti sousedů a bližních.