Představa, že svět funguje v jakési všeobsažné harmonii a planety vytvářejí vesmírnou hudbu, pochází již z dob starého Řecka, přinejmenším z dob života Pythagora (v 6. století př. Kr.) a jeho žáků.
Slovo harmonie pochází z řečtiny, ale znamenalo něco trochu jiného než dnes. U Homéra vyjadřovalo správné propojení, správnou práci, např. tesaře. Později se začal tento termín používat v hudbě a měl by spíše znít jako "ladění". Správně naladěná harfa má harmonii, nesprávně naladěná harfa ji nemá. Nebe je tedy přirozeně naladěno nejlépe ze všeho.
Keplerovy představy o pohybu planet byly založeny na Koperníkově předpokladu, že středem planetárního systém u je Slunce (viz ilustrace z jeho knihy De revolutionibus orbium coelestium, vydané roku 1534).
Kepler objevil, že planety obíhají kolem Slunce ne po kruhových, ale eliptických drahách.
Tvrdí se, že ho tato myšlenky napadla v době, kdy pobýval v Praze, jako host a přítel Tychona de Brahe.
Dnes samozřejmě netušíme, zda Pythagoras mínil svá slova o vyladěnosti planet v termínech matematických, zda Řekové počítali i Měsíc a přiřadili mu nejnižší notu, protože obíhá nejníže, atd. Pozorovány z naší nedokonalé Země, planety se skutečně pohybují vzhledem k relativně fixním hvězdám v relativně fixních kruzích. Později se ukázalo, že kruhové dráhy jsou spíše eliptické, nepravidelné, ale i tyto jejich nepravidelnosti jsou pravidelné. Po hypotézách a teoriích Aristarcha (3. století př. Kr.), Hipparcha (2. stol. př. Kr.), Ptolemaia (2. stol) a nakonec Koperníka (15. stol), který uvažoval o kruzích, přišel Kepler.
Pohyby nebeských těles nejsou ničím jiným než nepřetržitou písní pro několik hlasů, která se však dá vnímat jen intelektem, nikoli sluchem ...
Johannes Kepler
Johannes Kepler (27.12. 1571 – 15.11. 1630) všechny předchozí teorie zdědil.
I on věřil, že planety se pohybují v kruzích kolem Slunce, a protože měl v té době nejlepší dalekohledy (po Tychonovi de Brahe), rozhodl se, že to dokáže. Jenže čím více údajů nashromáždil, tím obtížněji pasovaly do kruhové hypotézy. Když konečně vyzkoušel eliptické dráhy, vše zapadlo do sebe. Z nějakých důvodů nechal Bůh planety obíhat ne v kruzích, ale v elipsách. Šok z tohoto objevu si dnes těžko můžeme představit. Proč Bůh nepoužil dokonalý kruh a nechal planety pohybovat se tak nedokonale?
Kepler byl přesvědčen, že nějaký důvod musí existovat, a rozhodl se ho najít. Pomohla mu prastará myšlenka vesmírné harmonie. Kepler byl také hudebník a byl dobře obeznámen s vokálními skladbami, např. G. P. da Palestriny a T. di Vittoria. Vyslovil proto hypotézu, že stejně, jako se mění hlasy v polyfonních písních, nechal Bůh planety obíhat po měnících se drahách proto, aby vytvořil vesmírný akord o šesti hlasech, které tvoří Země plus pět tehdy okem viditelných planet. Při výpočtech s lineárními vzdálenostmi Kepler ale dospěl k disonantním veličinám. Teprve když zkusil úhlové vzdálenosti, jako by byly planety pozorovány ze Slunce, zdálo se mu, že nalezl důvod, proč Bůh stvořil planety obíhající po eliptických drahách: harmonie světa je neustále se vyvíjející motet pro šest měnících se hlasů.
Takto si Kepler představoval, že by planety zněly", vyjádřeno v notách. Samozřejmě věděl, že by "nezněly tak, jak je to naznačeno, protože je jejich pohyb nepřetržitý a proměnlivý, od jednoho extrému ke druhému, a neustále by tak měnily výšku tónu - což nedokážu nijak znázornit, a zvláště ne v notách."
Moderní notace si se změnou výšky pomyslných tóml planet sluneční soustavy ví rady a znázorňuje její proměnlivost pomocí glissand, stoupajících a klesajících tónů.
Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Keplerovu hypotézu o vesmírné hudbě.
Jako výchozí datum postavení planet zvolili situaci, jak by se jevila 27. 12. 1571, tedy v den Keplerova narození. Pokud se týče převodu číselných údajů do oblasti slyšitelné lidskému uchu, např. výšky tónu, Kepler sám již některé převody spočítal.
Saturn.
Pro tuto planetu vybral nízké G2.
Merkur.
Nejvyšší nota Merkuru tedy bude pětičárkové E a rozsah asi osm oktáv. To vše je ještě v oblasti slyšitelnosti lidského ucha. Merkur je nejrychleji obíhající planetou s velmi excentrickou oběžnou dráhou a jeho zvuk se podobá píšťalce.
Venuše a Země.
Tyto planety mají téměř stejné dráhy a dohromady znějí v sextě (poblíž noty E a Gis) s neustálou půltónovou změnou.
Pro Keplera to byly tři tóny řady do-re-mi-fasol-la-si, tedy pro jeho dobu symbolicky mi-fa-mi (misery, famine, misery - bída, hladomor, bída).
Mars.
Ten zpívá velmi harmonicky a jeho alt kolísá mezi horním a dolním C.
Jupiter.
Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je větší než mezi předchozími planetami a Jupiterova píseň je v basech a mnohem pomalejší. Jeho zmenšená tercie kolísá od D do H. Ještě dále a ještě hlouběji zní Saturn, téměř na hranici slyšitelnosti.
Další planety Kepler v té době neznal.
Autoři zvukové rekonstrukce jim přiřadili ne tóny, ale rytmus.
Uran tepe devět až desetkrát za vteřinu.
Neptun v tempu pěti tepů za vteřinu.
Basový buben Pluta je základem celé struktury. Jeho oběžná dráha je velmi excentrická, a tak jeho zrychlování a zpomalování dává vzniknout zajímavým vztahům s ostatními planetami.
Znovu je nutno zdůraznit, že podle Keplera by se tato harmonie vesmíru měla poslouchat jakoby ze Slunce. Kepler byl oddán Koperníkovým ideám a pohrdal každým, kdo uvažoval geocentricky.
Přivrženci nové teorie tvrdí, že veškerou energii a hmotu si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Noty, jichž lze zahrát nekonečné množství, nejsou nejdůležitější. Rozhodujícíje sama struna. Budeme-li studovat její vibrace, odvodíme, že existuje nekonečný počet kmitočtú, jimiž struna může vzduch rozechvět. "Strunové rovnice jsou definovány,"
dodává prof. Michio Kaku z City College v New Yorku, "ale matematika 21. století ještě nebyla objevena."
Americké družice Voyager objevily počátkem osmdesátých let podivné radiové signály, jejichž zdroj se nepodařilo zjistit.
Po měsících analýz vznikla domněnka, že signál může vznikat podobně, jako by někdo občas drnknul na gigantickou kytaru a že tedy jde o "hudbu kosmu".
W. Kurt z univerzity v Iowě a F. Scarf z kalifornské univerzity spekulují, že ve vzdálenosti deseti milionů kilometrů od Země jsou elektricky nabuzené pásy plazmy vybuzovány vlivem jiných hvězd a šokem elektronů dochází k plazmové oscilaci.
V rámci hledání "teorie všeho" dnešní fyzikové a matematici stále častěji hovoří jazykem šamanů a především hudebníků.
Lidské tělo chápou jako akord, který vzniká souzvukem miliard strun. Tzv. superstrunová teorie tvrdí, že veškerou hmotu a energii si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Jsou-li subatomové částice notami, představují harmonie produkované superstrunami fyzikální zákon'y a vesmír lze chápat jako velkolepou symfonii vibrujících vláken energie ...
Pythagoras i Kepler by měli radost.
Ukázka z knihy svolením autora.
Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby - zvuk, ticho jako stav vědomí
Tajné dějiny hudby, zvuk a ticho jako stav vědomí podle Vlastimila Marka
Galileo odstranil Zemi z centra vesmíru a nechal ji obíhat kolem Slunce, zatímco Keplerův planetární model obsahuje elipsy.
Hroutí se nejen představa Země jako středu Vesmíru, ale i starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.
A hlavně mění se svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.
