Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein, 1919–1941) si od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941 vedl tři sešity, které sám nazval podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha.
Nejde o klasický soukromý diář. Orten do nich zapisoval básně, sny, výpisky z četby, úvahy, dopisy i záznamy o lásce a o každodenním strachu a úzkosti za německého protektorátu. Deníky obsahují téměř celé jeho básnické dílo a zároveň nejvěrnější obraz jeho uměleckého a lidského zrání. Výbor vyšel poprvé v roce 1958, úplné vydání až v letech 1992–1994.
Poslední zápis pořídil den předtím, než ho na Rašínově nábřeží srazila německá sanitka. Zemřel 1. září 1941, dva dny po dvaadvacátých narozeninách.
Poslednín zápis:
“Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“
Jiří Orten / Modrá kniha (10. 1. 1938 – 12. 12. 1939)
První sešit je kniha začátku: příchod do Prahy, studia na konzervatoři, první láska k Věře Fingerové, vznik sbírky Čítanka jaro a vstup německých nacistických okupantů do Čech. Není to kronika událostí, ale „mozaika nálad, snů, básní a poznámek“. Orten knihu oslovuje jako důvěrníka a na konci jí říká, že zemře. Součástí jsou i seznamy recenzí a přečtené literatury. Knih v letech 1938–1939 přečetl stovky.
Ukázky:
Těch dní kdy konec bubnuje a já se rozpakuji
jako bych sebou byl
ó ne to jenom on
a noc je potom krásný cíl
když vše je ze záclon Březen 1939, krátce po okupaci ČSR německým vojskem:
„K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí.“Červenec 1939:
„Jsem Žid, slyším to stokrát denně […] Nesmím proto chodit do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit s dívkou, která není Židovka. To jsou tak malé věci a tak hloupé věci […] Ale já si to nesmím říkat.“(12. 12. 1939):
„U tohoto stolečku […] máš mi umřít, Modrá kniho.“
Jiří Orten / Žíhaná kniha (13. 12. 1939 – 9. 12. 1940)
Orten ji hned na začátku zasvěcuje „čistotě“. Vzniká tu Cesta k mrazu, první verše Ohnice a Jeremiášův pláč. Zároveň se zužuje prostor: vyloučení z konzervatoře, zákazy, práce na letišti, krize vztahu s Věrou. Básně jsou už zralé; osobní zápisy jsou ostřejší a častěji moralizující. Zmiňuje se, že v roce 1940 přečetl přes 350 knih.
Ukázky
prosince 1939:
„Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. […] Věřím-li v Boha, věřím-li jenom v sebe, […] nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život.“Říjen 1940
Slavný seznam zákazů. Orten si v noci nemohl usnout, a tak si je vypsal a nechal pod nimi volné místo „pro ty, které se dostaví“. Mimo jiné: zákaz vycházení po osmé, parků, divadel, samostatného bytu, cesty do Kutné Hory, jízdy v přední části tramvaje, studia.Po zkouškách na konzervatoři (červen 1940):
„…poprvé jsem pocítil na vlastní kůži, co je to herectví a jaká úžasná oblast mi uniká tím, že nesmím.“Vystavět na jemnosti
nejzávratnější hrad.
Knihy, maso a kosti
do země zakopat,
aby se všechno ostří
propadlo do temnot.prosinec 1940 o Věře:
“Hořím jasným plamenem, protože dosud miluji. Nejsem milován, dobře, alespoň neshořím.“
Jiří Orten / Červená kniha (9. 12. 1940 – 29. 8. 1941)
Poslední sešit je nejtemnější a nejosobnější. Přibývá denních úvah, ubývá básní. Těch nejlepších. Vznikají Elegie, Ohnice a plánované Scestí. Orten žije v izolaci, pracuje v Židovské náboženské obci, sleduje válku i vlastní depresi z německé okupace. V deníku je silně cítit jeho osamělost. Červená kniha končí večer před smrtelným úrazem.
Ukázky
Z básně Cvičení (4. 5. 1941):
„Lampáře vidím jít. / Rozsvěcet? / Zhasínat!“Hladiny rozptýlil
a položil je na dna,
což značí záplavu,
povodně, břehy sňaté.
[…]
Lampáře vidím jít.
Rozsvěcet?
Zhasínat!Báseň zapsaná k narozeninám, večer před nehodou:
„Ach, kéž ještě chvíli mohu
dívati se na oblohu,
která rudnout počíná […]
ať mi hoře nerozhlodá
to, co jsem chtěl zašíti
lety dvaadvacíti!“Poslední věta deníku (29. 8. 1941):
„Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“
Deníky jsou Ortenovým nejrozsáhlejším dílem o tom jak vzniká poezie.
Orten spojuje intimní lyriku s dokumentem totalitní doby přesně a věcně. Tím se staly jedním z nejdůležitějších českých dokumentů 20. století.
Formálně navazují na „otevřené deníky“ Jakuba Demla, ale deník je u Ortena dílnou i hotovým textem.
Na tento model později navázal např. Jiří Kolář (Roky ve dnech, Očitý svědek), v širším smyslu i tradice české deníkové prózy.
Za zmínku rozhodně stojí i Otevřený deník Jana Vladislava.
Ortenův hlas je zde skutečně hlasem svědka v nesmírně složité válečné době.
