František Hrubín a Jiří Trnka se prostě našli. Nejen profesně, ale i lidsky. Dva dospělí, kteří dokázali vidět svět očima dítěte, aniž by z něj dělali obyčejnou hračku. To, co nám vytvořili pro radost dětí i rodičů je prostě geniální. Jednoduše proto, že to nadčasové.
František Hrubín (1910 – 1971) psal slova, která měl potřebu říkat nahlas.
Jiří Trnka (1912–1969) kreslil tvary, které z jeho slov vyrůstaly.
Jeden dával rytmus, druhý barvu a gesto.
Ani jeden druhému nediktoval. Jen se potkávali v tom, co oba znali: v říkadle, v pohádce, v zimním lese, v řepě, která je tak velká, že ji nikdo sám neutáhne.
Spolupráce začala po druhé nesmyslné válce, v době, kdy lidé se konečně nadechli mírem, po letech německé nacistické zvůle.
Trnka točil kreslené filmy Zvířátka a Petrovští a Zasadil dědek řepu, Hrubín k nim psal verše.
Z filmu pak vznikly knížky. Slovo a obraz se tu nelepily k sobě dodatečně. Rodily se spolu.
Pak přišly knížky, které zná ze svého dětství skoro každý:
Říkejte si se mnou.
Říkejte si pohádky.
Dvakrát sedm pohádek.
Špalíček pohádek.
Pohádky z Tisíce a jedné noci.
Pohádka o Květušce.
Zimní pohádka o Smolíčkovi.
Dvě veselé pohádky.
Pomyslným vrcholem je Špalíček veršů a pohádek z konce padesátých let.
Říkadla, hádanky, veršované i prozaické pohádky, všechno v jedné knize, kterou Trnka oblékl do své nezaměnitelné kresby.
Hrubín v ní přebásnil lidové pohádky, které zjemnil, zkrátil a ponechal v nich prostor pro dětskou fantazii.
Jeníček a Mařenka zamknou ježibabu v chaloupce. Smolíček zachrání jelena. Květuška přivolá jaro.
Je to milá a laskavá hra, ze které se děti poznávají velký a tajemný svět.
Trnka prokreslil prostor, v němž slovo může bydlet i létat. Jeho děti mají velké oči z údivu, jeho lesy jsou tiché, jeho zvířata mají důstojnost a moudrost. Není to sladké, je to laskavé a hladí po duši.
Spolupráce trvala až do Trnkovy smrti v prosinci 1969.
Poslední společnou knihou měl být Hrubínův poém Lešanské jesličky. Trnka už ilustrace nestihl. Hrubín ho přežil jen o málo víc než rok.
V jejich korespondenci a ve vzpomínkách přátel je cítit, že to nebylo jen „autor a ilustrátor“. Byli si blízcí. Vážili si práce druhého. Věděli, že jedno bez druhého by bylo chudší.
Když dnes otevřete Špalíček, vidíte, jak se dva lidé dohodli, že žádnému dítěti nebudou lhát. Že jim darují krásu i fantazii, která vydrží.
Verš, který si zapamatují. Obrázek, který se jim vrátí do snů.
František Hrubín a Jiří Trnka je neobyčejné setkání dvou krásných lidských duší, aby inspirovali další generace.
