Dědeček automobil napsal talentovaný Adolf Branald (4. října 1910 – 28.9. 2008) jako úsměvný román o pionýrských dobách motorek a podivných automobilů. Je o nekonečném nadšení věčných kluků k motorům, k závodům, vůni benzínu, ale především je o šikovnosti lidí s umem chtít něco dokázat. Je to knížka pro kluky, kteří chtějí vědět víc o krásných veteránech v době, kdy Laurin and Klement byla světová jednička a kdy jedině Češi diktovali světu, jak má auto vypadat.
Adolf Branald byl skutečný mistr pera a tudíž i jeho román je mistrovský.
Nevím sice, do jaké míry osloví dnešní digitalizovanou mládež, ale věřím, že si své čtenáře najde nejen dnes, ale i za dalších sto let, protože dobře napsaná knížka se neřídí časem.
Hlavní linie knihy není napínavý milostný příběh (ten přidal až film), ale je čistě o autech, motorech, závodech a lidech, kteří je milovali.
Příběh sleduje vznik a první velké úspěchy továrny Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. Začíná u jízdních kol, přechází k motocyklům („motocykletám“) a postupně k prvním automobilům.
Autor vycházel z reálných vzpomínek montéra Františka Krutského a dalších pamětníků – proto kniha působí jako živá kronika, ne jako vymyšlená fikce.
Ústřední postavou je obyčejný, šikovný mechanik Franta Projsa (inspirovaný právě Krutským).
Spolu s ním prožíváme: nadšení „věčných kluků“ z vůně benzínu, z oprav motorů a z neustálého vylepšování strojů.
Prožijeme dramatické mezinárodní závody ve Francii – zejména motocyklové okruhy u Dourdanu (1904 a 1905). Tam Václav Vondřich na Laurince nakonec slavně zvítězil, protože už v roce 1905 si vezl na zádech brašnu s náhradními díly a tím si zajistil výhru.
Pozdější “vyhrál” automobilový závod do vrchu u Gaillonu, kde ve své třídě vyhrál hrabě Alexander Kolowrat s Frantou jako mechanikem.
Kniha mistrně mísí technické detaily (karburátory, zapalování, průměrné rychlosti 17 km/h u prvních českých aut) s humorem a obdivem k lidské vynalézavosti.
Ukazuje, jak Češi v té době diktovali světu, jak má pořádný stroj vypadat, a jak z dílny v Mladé Boleslavi vyrůstala budoucí legenda (dnešní Škoda).
Ilustrace od Kamila Lhotáka
Adolf Branald (4. října 1910 Praha – 28. září 2008 Praha)
byl český spisovatel, který prožil téměř celé 20. století a část století 21. Dožil se úctyhodných 97 let.
Narodil se do herecké a divadelní rodiny. Otec Richard František Branald byl režisér, herec a překladatel, matka Marie Branaldová herečka. Už jako dítě doslova vyrůstal na jevišti a v němém filmu si dokonce zahrál (mj. ve snímku Venoušek a Stázička). Později vystřídal spoustu povolání – od obchodního zástupce motorových olejů až po redaktora – a právě z těchto zkušeností čerpal ve svých knihách.
Do literatury vstoupil až po válce románem Stříbrná paruka (1947), kronikou kočovných herců. Pak přišly desítky dalších děl – reportážně laděné romány, knihy pro mládež i vzpomínky. Nejslavnější se staly Dědeček automobil (1955) o začátcích českého motorismu a Vizita (1967), která se dočkala filmového zpracování (Pozor, vizita! a Sestřičky).
Celkem napsal přes třicet knih, v nichž mistrně propojoval fakta se živými příběhy obyčejných lidí.
Za svou práci získal titul zasloužilý umělec (1965), Cenu PEN klubu za celoživotní dílo (1996) a in memoriam Medaili Za zásluhy.
Dodnes patří k nejoblíbenějším českým vypravěčům, kteří dokázali z každodenního života udělat literární dobrodružství.
Kniha ve filmu i na CD
Podle knihy byl natočen zajímavý stejnojmenný film, který režíroval Alfred Radok a hrají tam jak čeští herci, tak francouzští. Což na svou dobu (1956) byl vyjímečný počin.
Kniha byla mnohokrát namluvená. Například Radovanem Lukavským a nejnověji Borisem Rösnerem.
Bylo také vydáno velmi zajímavé multimedieální CD s ilustracemi Kamila Lhotáka, určeného dokonce dětem od 5 let.
Dědeček automobil / Adolf Branald / Ilustrace Kamil Lhoták
Kamil Lhoták, l. vydání Československý spisovatel, 1955, k nedožitým 100. narozeninám vydalo nakladatelství Fortuna Libri, 2010
Večer po prohraném závodu přišel do kavárny Á la motocyclette rozzuřený Demeester. Přišel v proslulém rudém tričku s bílým pruhem a v ruce třímal hůl s kostěnou hlavou Napoleona Bonaparta. Postavil se na pozoruhodné místo, pod plakát, na němž uháněli cyklisté s řetězy Simpson, zamával holí a prohlásil: „Slyšte všichni! Francouzi neodpouštějí tomu, kdo se odváží přijít k nám triumfovat na dvou kolech. Mějte strpení, přátelé. Do roka a do dne budeme zde popíjet z Benettova poháru pravé burgundské!“
Provolali Demeestrovi slávu a vznětlivý de Dion se nabídl, že vyzve Vondřicha na souboj. Naštěstí Češi už odjeli a de Dion se uklidnil.Dědeček českých automobilů urazil cestu z Kopřivnice do Vídně za čtrnáct a půl hodiny, průměrnou rychlostí sedmnácti kilometrů za hodinu. Bylo to přesně v onom roce, kdy Francouzi jeli slavný závod Paříž-Bordeaux na trati dlouhé pět set osmdesát kilometrů. Vyhrál René de Knyff na panhardu – a jel průměrnou rychlostí padesát kilometrů, tedy třikrát rychleji než kopřivničtí.
Nastala doba zázraků.
O pouhé tři roky později postavili v Kopřivnici vozidlo docilující na rovné silnici rychlost kolem sta kilometrů za hodinu.
V témž roce jela se už Tour de France průměrem sedmdesát za hodinu. Roku 1903 jezdil Gabriel na voze značky Mors takové dlouhé tratě, jakou byla například Paříž-Madrid, závratnou rychlostí sto a dva za hodinu… Nikoliv na asfaltových silnicích, ale na drkotavém kamenném mlatu, roztřásajícím těla vozů i jezdců. Součásti motoru vesele praskaly, křehké převodové ústrojí bylo poseto trhlinami, do pneumatik se zařezával ostrý kámen. Každá dálková jízda byla velkým dobrodružstvím. V sázce byla čest i život.Jednoho dne – psal se rok 1905 – stál na dvoře továrny lehký čtyřkolový automobil. Otevřený, s dvouválcovým motorem tvaru V, chlazený vodou, pouhých osm koňských sil – ale na tehdejší dobu velice levný. Tři a půl tisíce korun.
Tomu vozu se říkalo voatyreta a byl to vlastně první český lidový automobil.Uplynulo jenom sedm let od zrušení šprýmovského zákona zvaného zákon praporkový. Byl vydán anglickými lordy ve stříbrných parukách a přikazoval, aby před každým automobilem jedoucím ulicemi Londýna šel muž nesoucí ve dne červený praporek a v noci červenou lucernu. Nejvyšší přípustná rychlost byla stanovena na čtyři anglické míle. Patrně proto, aby automobil nepřejel praporečníka.
Vyprávěla se historka o pyšném automobilistovi, který se domníval, že jeho vůz je mimořádně rychlý. Našel si mladého zdatného běžce a těšil se, jak se rychle projede. Ujel jenom dvě stě metrů. Chlapec s praporkem byl rychlejší než automobil a utekl tak daleko, že automobilista za ním zoufale volal: „Ne tak rychle – nestačím!“Frantík dvakrát polkl a třikrát zamrkal. Tak byl překvapen. Klement klidně pokračoval: „Chci dobýt Anglii, rozumíte? Kolébku motorismu! Už jednou jsem jim ukázal, jaké se u nás vyrábějí stroje. Pokusíme se o rekord na brooklandské závodní dráze. Pojede inženýr Hieronymus.“
Francouzi záviděli Rakušákům proslulé horské soutěže. Alpskou jízdu, Katschberg – ale nejvíce Semmering.
Uspořádali s rámusem mezinárodní soutěž o titul krále vrchařů. Dějištěm bude kopcovitá krajina u města Gaillon nedaleko Paříže.
„Kam se hrabou s jejich Gaillonem na Semmering!“ prohlásil Tuta.MAMUTÍ AUTOMOBILOVÁ SOUTĚŽ!
Praha 14. září 1911
Před uzávěrkou listu se dozvídáme další zajímavé podrobností o mamutí soutěži Napříč Ruskem.
Trať vede z Petrohradu do Sevastopolu a měří dva tisíce čtyři sta kilometrů. To je vzdálenost z Prahy do Afriky nebo z Prahy za polární kruh. Tisíc šest set kilometrů vede po silnicích, které nejsou právě v nejlepším stavu. Trať je rozdělena do devíti dálkových úseků, přibližně po třech stech kilometrech.
V seznamu nejlepších evropských závodníků setkáváme se s potěšením i s Čechy. Do Petrohradu odjela v těchto dnech první část výpravy. Jsou to mechanici, kteří doprovázejí devět automobilů značky Laurin a Klement i bedny s náhradními součástkami a cennou výzbrojí, potřebnou k této nejobtížnější soutěži cestovních vozů, jaká kdy byla uspořádána.
