Jednou ve vlaku si Zeno Kaprál řekl: “Český rozhlas uvádí minutové hry. Nic proti tomu nemám. Naopak. Řekl jsem si, že to také zkusím. Rozsah toho útvaru vyhovuje mé lenosti. Napsat minutovou hru je snadnější než sestrojit básničku. Nemusí vyhovovat intelektuálnímu posluchači, ale může splnit očekávání pozorného čtenáře, a navíc má srozumitelnou pointu. Zabýval jsem se tím v rychlíku z Brna do Prahy a zpět, v Brně a ve Strmilově v únoru a březnu 2013.”
Zeno Kaprál (19.10. 1941 Brno – 26. 10. 2020)
Osobitý český básník prošel řadou profesí. Sám svým básním říká básničky a svému básnictví koníček.
Je autorem esejů a řady básnických sbírek:
Suché roráty, Namol střízliv, Pádlo stálosti, Ploty, Plané palposty a další.
Více: Kaprál Zeno
Ukázky:
Patentní úřad
vynálezce: Chci u vás patentovat vynález.
úředník I: Houpacího koně?
vynálezce: To není obvyklý houpací kůň. Umí létat. Stačí párkrát se na něm zahoupat a pak stisknout nohy.
úředník I: Poslyšte, já tu nejsem pro legraci.
vynálezce: Opravdu. Vy mi nevěříte?
úředník I: Víte, včera mi jeden pán přinesl perpetuum mobile…
vynálezce: Perpetuum mobile je nesmysl. Ale můj houpací kůň funguje.
úředník I: Nezlobte se, ale nemám na vás čas.
vynálezce: Jak myslíte. Obrátím se jinam. Sbohem.
úředník II: Kdo to byl?
úředník I: Blázen. Přinesl sem houpacího koně, o kterém tvrdil, že létá.
úředník II: Nějaké rogalo?
úředník I: Kdepak rogalo. Houpací kůň. Ostatně, mrkni se z okna. Uvidíš ho. Houpá se na chodníku a lidi se mu smějí.
úředník II: No, teď už se jen diví. Letí na tom koni pryč a mává jim.Omyl
Řinkot skla.
Žena (rozespale): Co to bylo?
Muž (rozespale): Zatracený kluci… že nám rozbili skleník?! Pořád lezou do zahrady.
Žena: Prosím tě, teď v noci?
Muž: Rozsviť. Vždyť to je OKNO! Koukni, hodili nám do ložnice kámen, hajzlíci.
Žena: A je k němu přivázanej papírek. Ňákej vzkaz nebo co…
Muž: Přečti to!
Žena: „Poslední výstraha. Zítra se hlasuje.“
Muž: Tak to je pro souseda. Je přece poslanec, ne? Mafiáni si prostě spletli okno.
Žena: Jaký mafiáni?
Muž: Tomu ty nerozumíš. Lobisti, politici, kmotři.
Žena: S tím přece my nemáme nic společnýho.
Muž: No právě. Jen bydlíme na špatným místě. Ale já teď ten šutr vezmu a předám ho adresátovi.
Žena: Blázníš? Je půlnoc. To chceš jít k nim, zazvonit a říct: tady máte něco od svejch kamarádů?
Muž: Hm, máš pravdu, to se nehodí. Udělám to jinak. Dej mi župan!
Žena: Kam deš?
Muž: Uslyšíš.
Řinkot skla.Soukromý pozemek
Exekutor: Dobrý den.
Majitelka: Dobrej. Hledáte něco? Tohle je soukromý pozemek.
Exekutor (s úsměvem, klidně): Oceňuju.
Majitelka (nechápavě): Cože?
Exekutor: A musím uznat, že to tu máte moc hezké.
Majitelka: To ano. Ale to vás neopravňuje sem vstupovat.
Exekutor (s úsměvem): Kdo ví. Cesty osudu jsou křivolaké. Mnohdy bloudíme.
Majitelka: To je možný, ale ne na mojí zahradě.
Exekutor: Mít – co to vlastně je? Tolik věcí kolem nás nemá majitele.
Majitelka: Ale můj pozemek ano! A vůbec, kdo jste, že máte takový úvahy? Na filozofa nevypadáte. Co ste to řikal – že oceňujete???
Exekutor: Oceňuju a taky zabavuju. Nejsem filozof. Jsem exekutor.
Vydala Epika, 2014
