Marie Kubátová (8. 8. 1922 – 6. 6. 2013) je dodnes populární spisovatelka pro děti. Když ale psala pro dospělé, vždy se v ní ozývala touha manželky, maminky, sousedky, babičky, ženy, která žila svůj obyčejný život. A velmi ji ovlivnil život lékárenský. Jak sama říká, zákazníci v lékárně byli velmi často ideálním zdrojem příběhů.
Proto jsou náměty k jejím knížkám vždy spojeny s velmi dobře odposlouchanými příběhy lidského života a mezilidských vztahů.
Kniha Jak překročit Rubikon je příběh o tom,
jak je pro některé lidi těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem.
Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché.
V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají.
Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.
Děj se odehrává v podkrkonošské vesnici u zotavovny.
Marie Kubátová má bezesporu čtivý styl. V knize Jak překročit Rubikon dává přednost věcným dialogům, často nedořečených, kde pocit bezmocnosti a zbytečnosti pomalu narůstá do touhy najít něco nového a smysluplného.
Celý příběh je rámován milovaným prostředím Krkonoš kolem Vrchlabí, ze kterého vyrostl nejeden vynikající příběh pro děti.
Viz Krakonošův rok, Krakonošovský špalíček, Pohádky o Krakonošovi aj.
Krkonošské pohádky ji proslavily asi nejvíc, protože se staly námětem pro velmi populární Večerníček s chamtivým Trautenberkem, nemastným Kubou, starostlivou Ančou, hajným a sojkou bonzačkou, kteří neustále naráží na moudrého vládce Krkonoše, Krakonoše.
A tak se stalo, že Krakonoš jednou v noci sestoupil z Obří boudy, vzal svůj kouzelný hůl a šel mezi lidi. Chtěl vidět, jestli ještě mají v srdci trochu spravedlnosti, nebo jestli už všude vítězí Trautenberkova lakota.
Šel tiše, jen jeho kroky duněly jako vzdálené hromy. A kde se dotkl země holí, tam vyrostla bylinka, která léčila, nebo pramen, který občerstvoval unavené poutníky.
Kubátová Marie / Jak překročit Rubikon / Československý spisovatel Praha, 1986, 259 s.
Výpisky:
Seděl na lavičce před domem a díval se na cestu, po které kdysi chodívaly celé zástupy hostů do zotavovny. Teď byla cesta prázdná, jen občas projel nějaký traktor nebo se prošel pes se starou paní z vedlejší chalupy. „No co, Franto,“ řekla jeho žena, když mu přinesla šálek čaje. „Zase tu sedíš a přemýšlíš?“
Usmál se slabě. „Přemýšlím. Celý život jsem běhal, organizoval, staral se, aby všichni byli spokojeni. A teď mám najednou čas… a nevím, co s ním.“ „Vždyť máš zahradu. A vnoučata přijedou o prázdninách.“ „Zahrada…“ mávl rukou. „To je přece jen taková záplata. Člověk potřebuje cítit, že ho někdo potřebuje. Ne jen kvůli tomu, že umí opravit kohoutek nebo posekat trávu.“
Odmlčel se a zadíval se na hory, které se modraly v dálce. Kdysi je bral jako samozřejmost – kulisu k práci. Teď mu připadaly jako něco cizího, co už ho nepotřebuje. Stejně jako on už nepotřeboval ten nekonečný kolotoč objednávek, inventur, stížností a vděčných úsměvů hostů.
„Rubikon,“ zamumlal pro sebe.
„Cože?“ zeptala se žena.
„Nic. Jen taková římská řeka. Když ji člověk překročí, už není cesty zpátky. Ať chce nebo ne.“
…Bylo to jako překročit Rubikon. Člověk ví, že za ním už není cesta zpátky, ale co ho čeká na druhé straně, to netuší.
Roubíček stál u okna svého bytu v podkrkonošské vesnici a díval se na známé kopce, které tolik let sloužily jako kulisa jeho pracovního dne. Teď byly najednou jen kulisou. Bez role. Bez povinnosti.
„Tak co, staroušku,“ řekla jeho žena, když mu přinesla kávu. „Už sis zvykal?“
Usmál se nuceně. Zvykat. To slovo mu znělo jako výsměch. Celý život byl zvyklý vstávat v pět, organizovat, řešit, být potřebný. A teď? Teď měl najednou všechen čas světa a nevěděl, co s ním
…Stála u okna lékárny a dívala se na modravé hřebeny hor. V létě sem přijížděli hosté s kufry a velkými očekáváními, v zimě jen ti, kteří měli dost odvahy na sníh a vítr.
„Paní magistro,“ řekl starý horal, když si přišel pro kapky, „vy jste z Prahy, a přece to tu znáte líp než my, co jsme se tu narodili.“
Usmála se. „To proto, že se dívám jinýma očima. Vy vidíte jen práci a starosti. Já vidím krásu, kterou člověk musí teprve objevit.“
Venku foukal krkonošský vítr a ohýbal smrky. Bylo v tom něco z věčného koloběhu hor – člověk přichází a odchází, ale hory zůstávají.
