Cervantes sepsal dílo Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha do sedmdesát čtyř kapitol. Vystupuje v něm velké množství osob, děje jsou proloženy ději, tak jak se psaly renesanční romány.
Proč se Jaromír John vlastně podjal tak odpovědného, těžkého úkolu převypravovat tak objemný a slavný román?
Jaromír John ve svém převyprávění shrnul všechen podstatný děj, aniž vynechal cokoli důležitého, do čtyřiceti čtyř kapitol. Dona Quijota měl od svého mládí rád; byla to kniha, k níž se neustále vracel. Domníval se, že mládež se dnes sotva dostane k přečtení originálu pro jeho obsáhlost, ale neznat tak významné dílo, tak významnou postavu, považoval za velké ochuzení pro mladé lidi. Rozhodl se tedy převést román ve velmi hutné zkratce.
Než se pustil do práce, prostudoval nejznámější práce o donu Quijotovi, které byly napsány.
Ponořil se do obou postav dona Quijota a Sancho Panzy, aby se s nimi ztotožnil jako jejich autor. Protože byl Jaromír John spisovatel osobitý, neuvaroval se ve svém převyprávění leckde vlastního přínosu. Někde dopoví jen naznačený děj. Někde rozvine Cervantesovu myšlenku naším českým příslovím. Tím velmi přiblížil ty dvě slavné postavy našemu čtenáři. Skoro se zdá, že don Quijote a Sancho Panza se toulají po našem českém venkově a nikoli po vzdálené, cizí zemi…
Ilustrace František Tichý
To vše v doslovu Heleny Šmahelové v prvním vydání v SNDK v roce 1962 a dále:
Jaromír John se domníval, že převypravovat dílo jiného spisovatele, byť tak slavného, vpravit do cizího díla vlastní myšlenky, to že je zahozená hřivna. Mrzíval se, kolik času ztratil, a měl své „Příběhy dona Quijota“ za nešťastný nápad. Helena Šmahelová s ním zde ale nesouhlasí.
V roce 2016 uběhlo čtyři sta let let od smrti autora světově proslulé knihy Důmyslný (též vyšlo pod Duchaplný) rytíř Don Quijote de la Mancha.
Slavný příběh španělského prozaika, dramatika a básníka Miquela de Cervantes Saavedry spatřil světlo světa poprvé v roce 1605. Už tehdy zaznamenal okamžitý úspěch u čtenářů, dokonce jakýsi smělý falzifikátor vydal údajný druhý díl této knihy. A tím vlastně autora donutil k jeho vlastnímu pokračování.
V češtině vyšel poprvé v roce 1866 v překladu J. B. Pichly. Toto proslulé dílo Miguela de Cervantes y Saavedra (1547-1616) se dosud dočkalo 14 vydání ( do r. 2016), nejvíce s překladem Václava Černého, ještě vznikly 4 adaptace, z nichž stojí za zmínku pouze úprava pro děti od 11 let od Jaromíra Johna s použitím španělského překladu Hugo Kosterky a myšlenek z díla Miguela de Unamuno. Johnovy Příběhy Dona Quijota vyšly poprvé v roce 1941, od té doby celkem 11x, z toho 10x s mimořádnými ilustracemi Františka Tichého.
Ilustrace František Tichý
Na závěr stručný výtah děje pro ty, kteří netuší…
Chudého zemana dona Quijana pobláznila četba rytířských románů. Pod jménem Don Quijote de la Mancha se proto vydává na pouť za ideály bludného rytířství a za vysněnou dámou svého srdce Dulcineou. Se vznešeným posláním ale ostře kontrastuje jeho vytáhlá postava stárnoucího muže, improvizované rezavé brnění, ubohá herka Rosinanta i jeho přízemní, ale upřímný panoš, sedlák Sancho Panza. Během cesty překonávají oba hrdinové množství překážek a protivenství, jimž se srdečně zasmějeme, zároveň však pocítíme smutek nad jejich marností a uvědomíme si rozpor mezi šlechetnými ideály a mnohdy nelítostnou realitou.
Výpisky:
Když se don Quijote dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto:
„Šťastná to doba a blažené časy, které nazvali staří zlatým věkem, a nikoli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zázračné. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vniknout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neužívaly také dnešních ozdob, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břečťanu a lopuchu. Tehdy se ještě milostné zanícení a něha krášlily slovem upřímným a prostým, jako byla duše, z níž se zrodily; a ta opět nemusela promlouvat nepřirozeně a oklikou, aby jejich cenu zvýšila. Podvod, lest a klam nesmísily se ještě s pravdou a upřímností. Spravedlnost byla dosud neomezenou vládkyní, na jejíž hranice se neodvažovala zaútočit zištnost, ani je nepřekračovalo prospěchářství, které jí nyní těžce ubližují, maří ji a na ni dorážejí. Zákon svévole nevstoupil dosud do mysli soudcovy, neboť nebylo tehdy ještě zač a koho soudit. Nevinnost a počestnost mohly se zatoulat docela samy a bez doprovodu, kam se jim zachtělo, a nemusily se bát, že jim ublíží cizí prostopášnost a vilný úmysl, vždyť k jejich zmarnění docházelo jen z vlastní vůle a touhy. Ale dnes, v našich zkažených dobách, není bezpečná žádná žena, i kdyby byla ukryta a uzavřena v nějakém novém labyrintu krétském, neboť i tam k nim skulinami nebo přímo z ovzduší proniká se zběsilostí proklatého chtíče milostný mor a veta je po jejich zdrženlivosti.“
„Jako nelze klást zmiji za vinu její jed, třebaže jím usmrcuje, neboť jej má od přírody, tak by mi nemělo být zlořečeno za to, že jsem krásná. Čest a ctnost jsou ozdobou duše a tělo bez nich, skvěj se jakkoli, nemůže být doopravdy krásné. Narodila jsem se svobodná, a abych mohla žít na svobodě, zvolila jsem si nakonec samotu širých plání. Stromy těchto hor jsou mými druhy a mým zrcadlem je jasná voda těchto potoků. A jenom těm stromům, jen těm vodám svěřuji své myšlenky a svou krásu. Pomýšlím jen na to, abych žila navždy v samotě a jen matka země aby se jednou kochala tím, co zrálo v zdrženlivém ústraní, i pozůstatky mé krásy. Kdo mě nazývá dravou zvěří a baziliškem7, ať se mne, když jsem zlá a nebezpečná, vždy jen straní; kdo mě prohlašuje za nevděčnici, ať se mi nedvoří, kdo za neuznalou, ať mě jen vypustí z hlavy, a kdo o mně tvrdí, že jsem ukrutná, ať se neubírá v mých šlépějích. Ta dravá zvěř, ten bazilišek, ta nevděčnice a žena neuznalá a krutá nebude věru nikdy nikoho vyhledávat, nikomu nebude nadbíhat, nikomu se podvolovat a nikomu nebude v patách. Mám ráda volnost a nemíním se nikomu podrobit. Mé touhy nezalétají dále než k těm horám, a povznesou-li se nad ně, pak tonou jen v kráse širé oblohy a unášejí s sebou duši v její kolébku.“
Marcela domluvila a nečekajíc už, zda na to kdokoli odpoví, obrátila se a zmizela v nejhlubších houštinách blízkého vrchu, zatímco všichni přítomní mlčeli v údivu nad její spanilostí a důvtipem.
xxx
Když se don Quijote octl v širém poli, opět již volný a mimo dosah zamilovaných řečí, zazdálo se mu, že nalezl svou hlubinu bezpečnosti a že na duchu okřívá.
„Svoboda, toť jeden z nejvzácnějších darů, které lidem uštědřila nebesa, a nemohou se jí vyrovnat veškeré poklady, jež země v svém lůně chová a moře v svých hlubinách ukrývá. Za svobodu je třeba, ba nezbytně nutné i život nasadit; a naopak, otroctví je nejhorší pohroma, která může člověka postihnout. Povinná vděčnost za prokázanou přízeň a velká dobrodiní je poutem, které brání duchu volně se rozletět. Šťasten je ten, komu dalo nebe aspoň kus chleba, za který nemusí nikomu děkovat!“
