Román Andrewa Millera Čistý (Pure) je nepochybně brilantní historický román a pro náročnějšího čtenáře lahůdka. Děj je situován do Francie 18. století, v době Velké francouzské revoluce. Silným příběhem popisuje Miller jednu z nejrevolučnějších epoch lidstva.
Už po prvních stránkách oceníte Millerův lyrický a precizní jazyk, který dokáže živě vykreslit Paříž 18. století, včetně zápachu stok, špíny ulic a společenského napětí před blížící se revolucí. Obsahově se jedná o jedinečnou kombinaci historického realismu propojenou s velmi výraznou poetickou atmosférou.
Velmi zajímavé a neobvyklé dílo pro náročnějšího čtenáře, i když je třeba říct, s poměrně jednoduchým dějem.
Paříž, rok 1786. Země na prahu revoluce (cca. 1789 – 1799)
Vzduch je jako elektrizovaný. Ale v oblasti hřbitova Nevinných panuje úplně jiná atmosféra – rozklad, hnijící těla. Hřbitov je podmáčen podzemními vodami, nečistoty se dostávají do sklepů obytných domů. Zdá se, že i oblečení a jídlo jsou nasáklé zápachem mrtvol, kterého se nelze zbavit. Jean-Baptiste Baratte dostává úkol přímo od ministra – vyčistit hřbitov a přemístit ostatky těch, kdo zde našli poslední odpočinek.
Baratte je inženýr, ale učili ho stavět mosty, ne vykopávat hroby. Přesto souhlasí, protože je přesvědčen, že jeho mise je ušlechtilá: pomůže Pařížanům zbavit se nečistoty. Mnozí však věří, že rušit klid mrtvých je hřích, a Baratte bude muset za tento hřích nést odpovědnost.
Paříž roku 1785.
Je to doba, kdy zfanatizovaný dav i jednotlivci vytvářeli neuvěřitelné tragédie a to jak ve jménu církve, tak rozumu. Silný příběh, je svým bolestně krutým popisem absurdity lidského chování. Jako by byl literárním zrcadlem obrazu Jacques-Louise Davida: Smrt Marata.
Rok kostí, špinavých hrobů, úmorné práce.
Rok mumifikovaných mrtvol a zpívajících kněží. Rok znásilnění, sebevražd, náhlých úmrtí. A přátelství. A touhy. A lásky… Rok tolik odlišný od všech ostatních, které dosud prožil.
Přeplněný starý hřbitov zamořuje vzduch zápachem a znepříjemňuje život lidem v jeho okolí.
Do tohoto prostředí přichází mladý venkovský inženýr Jean-Baptiste Baratte s královským pověřením k demolici hřbitova i sousedního kostela. Ale hřbitov má už od nepaměti své místo v srdcích místních obyvatel. Někteří si proto život bez kulis kostela a hřbitovních zdí nedokážou představit. Baratte svou práci zpočátku chápe jako příležitost přispět vlastním dílem k historickému pokroku a coby muž vyznávající osvícenské ideály se pouští do odstraňování historického břemene, které sužuje celou Paříž. Zanedlouho však vytuší, že zkáza hřbitova by mohla být předzvěstí jeho vlastní zkázy.
Kniha „Čistý“ od Andrewa Millera je široce uznávána pro svou literární kvalitu, historickou přesnost a hluboké zkoumání lidských a společenských témat. Kritici i čtenáři ji chválí za atmosféru, styl a schopnost propojit osobní příběh s historickým kontextem. Negativních ohlasů téměř není.
Čistý | Andrew Miller | Host, 2013
Kniha byla oceněna britskou literární cenu Costa za knihu roku 2011.
Francouzská revoluce trvala přibližně 10 let, od roku 1789 do 1799. Obvykle se za její počátek považuje 14. červenec 1789, kdy došlo k útoku na Bastilu, a za konec 9. listopad 1799 (18. brumaire roku VIII podle revolučního kalendáře), kdy Napoleon Bonaparte provedl státní převrat a nastolil Konzulát.
Někdy se do Francouzské revoluce zahrňuje i následující období až do Napoleonova korunování v roce 1804, ale standardně se uvádí období 1789–1799.
Co napsali o knize:
Jeho přetvoření předrevoluční Paříže je mimořádně živé a nápadité a jeho příběh je tak poutavý, že odložíte vlastní život, abyste román dočetli.
– The TimesObčas se objeví historický román, který je tak přirozený, osobitý a současný, že rozechvěje a rozšíří mysl. Čistý takovým románem je.
– Seven Magazine, The TelegraphEvokace hřbitova a jeho okolí v knize Čistý je živá a strhující a vyprávění jako by občas hrálo vedlejší roli ve srovnání s tajuplnou atmosférou místa, kde se prolínají racionální myšlení a snům podobné zážitky.
– Times Literary Supplement
Výpisky z knihy:
„Paříž v létě 1785 byla městem stínů a pachů. Ulice kolem hřbitova Neviňátek se zdály být nasáklé čímsi temným, co nebylo možné umýt. Jean-Baptiste stál před hromadou kamení, které kdysi tvořily zdi kostela, a cítil, jak se mu pod tíhou úkolu zvedá žaludek. Lidé kolem něj špitali modlitby nebo kletby – těžko rozeznat, co přesně. ‚Tohle místo je prokleté,‘ zašeptal starý muž s tváří zjizvenou vředy, ‚a vy ho chcete rozrýt.‘ Jean-Baptiste neodpověděl. Věděl, že pokrok má svou cenu, ale v tu chvíli si nebyl jistý, zda ji chce platit.“
…
„Vzduch je těžký, nasycený zápachem hniloby, který se šíří z hřbitova Neviňátek. Jean-Baptiste stojí na okraji pařížské ulice, jeho kabát je pokryt prachem cesty, a přemýšlí, jaký úkol na něj čeká. Hřbitov, starý jako samo město, je přeplněný kostmi, jež jako by se vzpíraly tomu, aby byly zapomenuty. Přesto ví, že musí začít – nejen kvůli ministrovi, ale kvůli ideálům rozumu, které ho vedou.“
