Albert Camus napsal svůj román Cizinec (L’Étranger) roku 1942. V té době byl svět ponořený do temnoty Druhé světové války. Děsivá atmosféra ovlivňovala myšlení všech lidí. Camus zkoumá, jak společnost reaguje na člověka, který se odmítá přetvařovat a hrát podle očekávaných pravidel.
Román je psán velmi strohým, jasným stylem – krátké věty, minimální popisy emocí, Právě styl dělá knihu jedinečnou.
Camus se dotýká témat jako smysl života, který nemá přirozený vyšší smysl. Pocitu odcizení, emociální prázdnoty jednotlivce a reakce společnosti. V románu Camus vytváří svět plný absurdity a klade si otázku, zda je možné v takovém světě žít svobodně. Velmi často naráží na zavedené společenské konvence a jak je jedinec společností trestán, když s nimi nesouzní.
Jde o jedno z nejvýznamnějších děl existencialismu a filozofie absurdna a často se řadí mezi klíčové texty 20. století.
Camus za ni (a za své dílo celkově) dostal v roce 1957 Nobelovu cenu za literaturu.
Příběh je vyprávěn v ich-formě hlavní postavou Meursaultem, mladým Francouzem žijícím v Alžírsku.
Meursault je apatický, emocionálně odtažitý muž, který přijímá život takový, jaký je, bez hledání hlubšího smyslu. Román začíná slavnou větou: „Dnes zemřela matka. Nebo možná včera, nevím přesně.“ a sleduje Meursaultovy všední dny, vztahy a jednu zásadní událost, která ho nakonec přivede před soud.
„Slunce bylo stejné jako v den, kdy jsem pohřbíval matku, a stejně jako tehdy mi především čelo a celá hlava hořely nesnesitelným žárem.“
Meursault je postavou, která žije bez iluzí, bez přetvářky. A absurdita ho nakonec ve vězení osvobozuje.
„Poprvé jsem otevřel bránu do lhostejného vesmíru a pocítil jsem se šťastný. Aby vše bylo dovršeno a abych se necítil tak sám, přeji si jen, aby v den mé popravy bylo mnoho diváků a aby mě přivítali výkřiky nenávisti.“
Na konci románu prochází stejným uvědoměním jako Camusův Sisyfos: revoltou a přijetím.
„Existuje jen jediný skutečně vážný filozofický problém: sebevražda.“„Člověk je jediná bytost, která odmítá být tím, čím je.“„Je třeba si představit Sisyfa šťastného.“
Sisyfos (esej z roku 1942)
Výpisky:
Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. “Proč by sis mě tedy měl brát?” řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl.
Řekla, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není.
Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala.
Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní.
Řekl jsem: “Přirozeně.” Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy.
Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce.
Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne.
Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by ráda Paříž poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tam kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá.
Řekl jsem: “Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.”Pak jsme se vydali do ulic a po hlavních třídách jsme prošli celé město. Ženy byly hezké a já se Marie zeptal, jestli si toho všímá. Řekla, že ano a že mě chápe. Potom jsme se na delší dobu odmlčeli, ale já jsem chtěl, aby ještě ode mě neodcházela, a řekl jsem jí, jestli by se mnou nešla na večeři k Célestovi. Byla by šla hrozně ráda, ale musela něco zařídit.
Byli jsme blízko mého bytu a já jí řekl: “Na shledanou.” Podívala se na mě: “Ty nechceš vědět, co mám zařizovat?”
xxxOdpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem.
Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl:
„Je pravda, zabil jsem.“
A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal „já“.
Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá.
Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: „To dělá každý advokát.“
Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo.
Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor.
„I já jsem se sklonil nad touto duší,“ řekl, „avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize.“
