Fazil Iskander. Povídka Dům v uličce. O první lásce, o touze být tam, kde nemáš být

Fazil Iskander napsal povídku Povídka Dům v uličce jako svědectví o zkušenosti mladého muže s první láskou, předtuše, ženském pragmatizmu a nesmyslnosti snahy dostat se tam, kam nepatříš.
Poprvé byla zveřejněna ve třetím čísle časopisu Junosť v roce 1966.

“Lidé nemohou a nemají žít vzdáleným cílem, protože vzdálený cíl vždy slouží jako ospravedlnění nejbližšího podvodu.”

“Myslím, že opravdoví lidé jsou ti, kteří s léty neztrácejí dětskou víru v rozumnost světa, protože tato víra podporuje pravou vášeň v boji proti šílenství krutosti a hlouposti”

“Když bude opravdu špatně a budeš chtít odejít ze života, odejdi… Jen ne ze svého. Ve tvém životě bude ještě mnoho šťastných chvil… Odejdi ze života těch lidí, se kterými se cítíš špatně.”

Fazil Iskander

Fazil Abdulovič Iskander (6.3.1929 — 31.7.2016)
Populární sovětský, abcházský a ruský prozaik, mistr slova, novinář, básník a scénárista, veřejný činitel.
Jako většina literárních tvůrců začínal i on nejdříve jako básník a ve zralém věku přešel k próze.
Iskanderovo dílo proniklo brzy do zahraničí a od šedesátých let vycházejí překlady jeho prací i u nás

V češtině mu vyšly tyto knihy:
Ztracená žena / První vydání 1964
Patálie s kozloturem / 1968
Strom dětství / 1974
Zakázané ovoce / 1976
Strejček Sandro z Čegemu / První vydání 1977
Králíci a hroznýši / První vydání 1982

Fazil Iskander. Povídka Dům v uličce o první lásce
/ Vychutnejte si mistrovské psaní Fazila Iskandera.

Byl to velmi starý dům s vyžilým, zpustlým sadem. Kdysi tu žil skvělý chirurg, ale bůhvíproč se upil k smrti.
…K telefonu obvykle chodila babička.
„Hned“, říkala a šourajíc nazouváky odcházela z pokoje.
„Aljo, pro tebe“, slyšel vzdáleně.

Zaposlouchával se do sluchátka a napjatě se snažil zachytit něco, co by před ním mohli skrývat. Ale slyšet nebylo nic, jenom občas bití hodin v pokoji jejího otce. Sám se divil tomu, že do té prázdnoty napíná sluch a snaží se zaslechnout něco, co ve skutečnosti není. A přesto to pokaždé s rozechvěním dělal.
Následovalo bouchání dveří, štěkot psa a zvuk rychlých kroků. První ke sluchátku přiběhl vždycky pes. Štěkal radostně a spěšně, jakoby se mu snažil něco říct chlapským psím jazykem.
Potom vzala sluchátko ona a povídali si na říznou pochodovou muziku psí radosti. Slyšel ji, jak psa odhání, ale on se znovu a znovu vrhá do hovoru. Někdy se mu zdálo, že pes v něčem paničce odporuje, upřesňuje její slova a dokonce ji opravuje, ale ta ho se smíchem vyhnala a všechno se uklidnilo. Po večerech se líbali v sadu, snili a mluvili o budoucnosti. Pes se ztrácel v bambusovém křoví, dlouho hledal nějaké stopy a potom se náhle objevoval, jakoby si najednou uvědomil, že je příliš dlouho nechal samotné. Se smíchem zvládali přerušit obětí, ale v prohnaném psím výrazu bylo vidět, že něco tuší.

Dům, zarostlý révou a šeříkem, spokojeně prosvítal skrz převis mladého listí. Upřímně řečeno, už dávno potřeboval opravu, ale o tom nikdo nepřemýšlel. Bída byla hrdá a všudypřítomná. Nepřekážela ani se nestyděla opřít o dřevěné trámy. Aspoň to tak vypadalo. Žili z maličké penze a k tomu si maminka ještě trochu přivydělávala. Věčně seděla a šila, což nebylo považováno za práci, ale za zábavu.

Dům připomínal starou usedlost spojenou s přítomností jenom telefonním drátem, protože tu kdysi žil skvělý chirurg.
… Nocí vyhladovělí trhali studené střapce révy, a když po špičkách přinesla z kuchyně chléb, nebylo krásnější večeře. Chléb a víno, to je prastaré jídlo zamilovaných.
I pes žral hrozny a zuby mu přitom legračně cvakaly. Říkali mu Vlk. Byl to dobře stavěný ovčák, asi ne čistokrevný, ale s překvapivě vlídnou duší. Možná se rozhodl, že opravdová síla je se zlostí neslučitelná a štěkal jen radostí a na přivítanou. Někdy mu hubovali za jeho lenivou vlídnost, za to, že všechny bez rozdílu pouští domů. Časem se ho snažili poštvat proti toulavým kočkám, které se kdoví odkud objevily v sadu. V takových případech se pes snažil vydat z hrdla několik bojovných zvuků, ale buď zapomněl, jak se to dělá, nebo to nikdy nevěděl. Znělo to tak nepřesvědčivě, až se všichni začali smát a on stydlivým klusem utekl do boudy.

Bledla nočním chladem, a když odhrnovala mokré šedavé listí při opouštění sadu, třásla se a těsněji se k němu přitiskla. V tu chvíli mu připadalo, že na světě není takový mráz, před kterým by ji nedokázal ochránit.

Odcházel domů a ještě dlouho cítil vlahou dětskou vůni jejích rtů. Nemohl usnout. Pokoj se houpal a z pološera letní noci se objevovaly tu její bledá tvář plná očekávání, tu velká, moudrá hlava psa.
V dětství bydlel v této ulici kousek od jejího domu. Občas se k nim do sadu tajně vkrádal pro fíky nebo hrušky, nebo pro dlouhý, pružný bambusový prut na udici. Ona, ještě úplně malá, běhala po sadu celá červená, bystrá, stále něčím znepokojená a její hlásek se ozýval ze všech koutů.
Jednou, když si hrála s kamarádkami na schovávanou, zaběhla do křoví a přikrčila se hned vedle. Málem na něj šlápla. Strnul a díval se na její téměř průzračnou tvářičku a jako stébélko štíhlý krček. Viděl její upřené tmavé oči, plné nadšeného strachu. V mžiku s dupotem vyběhla ven a schovala se. Jindy se zase hodiny houpala na houpačce a on ji sledoval nenávistnýma očima s nadějí, že se provázek utrhne a ona bude nucena tak či tak jít domů. Ale provázek se netrhal, houpání ji bavit nepřestávalo a on ležel nehybně v porostu bambusu nebo ostružiny tak, aby si ho nikdo nevšiml.
Tenkrát mu bylo divné, že v doktorově sadu ovoce nikdy nesklízeli.

Na jaře dozrávala třešeň, nalévala se šťávou, a potom postupně vyschla. Lampičky mišpulí se začátkem léta zapálily žlutými ohýnky, následně zoranžověly a dlouho se pak neměnily v naději, že si jich někdo všimne. Nakonec hasly a zemdlely jako neopětovaná láska.

Tehdy často vídal samotného doktora. Vysoký, štíhlý člověk nasedal do přistaveného automobilu. Jeho žena mu pokaždé z okna něco vykládala, ale on mrzutě mával rukou a odjížděl. Bylo udivující, že mu pokaždé něco nedokázala doříct doma. A možná, že při vyhlížení z okna s ním mluvila proto, aby čas při nasedání do auta neubíhal nadarmo. Pokud auto nenaskočilo hned, mluvila dál a to už doktor nevěděl, kam zmizet.
Ulice sledovala odjíždějícího doktora s úctou.
Doktora mohli zavolat kdykoliv a on nikdy nikoho neodmítl. Říkají, že měl pevnou a přesnou ruku, která se třásla jenom v jednom případě: když držela sklenici vodky.
Jednou v dětství viděl doktora stojícího u kiosku vodku pít. Zdálo se, že když do sebe obrací sklenici, snaží se co možná nejrychleji zalít něco, co v něm hořelo. Když do sebe vodku narychlo lil , ruka se mu silně třásla a vypadalo to, že se třese vzrušením. Když vypil a rázem se uklidnil, zaplatil a přímým rychlým krokem odešel směrem k nemocnici. Usoudil, že proud vodky se dostal právě tam, kam doktor mířil, a uklidnil se také.

Jedenkrát, když dívenka zaběhla do nejpustšího kouta v sadu, přistihla ho na větvi fíkovníku. Dlouze se na sebe dívali, on shora dolů, ona zdola nahoru. Vzpamatoval se jako první a hrozivě přiložil prst ke rtům. Pak rychle slezl ze stromu, ponořil se do křoví, prolezl mezerou chatrného plotu a vyskočil na ulici.
Den uběhl ve smutném očekávání a přemýšlení nad tím, jestli si k nim přijdou stěžovat. Ale nepřišel nikdo.
Za několik dní ji potkal na ulici s kamarádkou. Zasmála se mu, kamarádce začala něco šeptat a šibalsky na něj pokukovala. Pokaždé, když ji potkal, cítil z jejího úsměvu připomínku jejich tajemství, které se nechystá zapomenout.
Potom se s rodiči odstěhoval do jiné části města. Vídal ji teď velmi zřídka, všechno ustoupilo a bylo téměř zapomenuto.

Naposledy ji viděl na jaro vedle školy, do které sám dříve chodil. Protáhla se kolem něj s kamarádkami a radostně mu pokývla hlavou. Dívky prošly, zalily ho vánkem mládí a předtuchou tajemství. Za okamžik za sebou slyšel společný smích a rudnouc se pokoušel vytušit, co jim o události v sadu řekla.
Celý den na ni myslel a dlouho do noci nespal. Slyšel její svižný hlas, viděl žádostivý, zvídavý pohled a radostný úsměv, jakoby přicházející z dětství. Ráno vstal s pocitem, že se něco stalo a několik dní pak úmyslně kolem její školy chodil.
Už dva roky po průmyslovce dělal kontrolního technika městské elektrárny. Cítil se dospělý zejména potom, co si pořídil motocykl. Motorka mu poskytovala jakousi jistotu, dokonce i když chodil pěšky.

Jednou se potkali a rozpovídali. Věděl, že před několika lety její otec zemřel. Jeho zahynul už dřív, na frontě a ona to věděla. Kdysi se jejich otcové přátelili. Řekla, že máti ho ráda uvidí a pozvala ho domů.
A tak se znovu objevil na ulici, kde bydlel dřív. Z nějakého důvodu se styděl po ní projít. Možná proto, že si ho mnozí pamatovali, zastavovali ho, zarmouceně se podivovali, že už tak vyrostl a hlavně věděli, proč se tu znovu objevil.
Myslel si, že ta stísněnost brzy přejde, ale pořád tu byla a on byl před starými známými v rozpacích.
Ženy, jako tehdy v dětství, seděli u vrat a pozorně si ho prohlížely. V jejich pohledech cítil odsudek i lítost, jakoby dělal něco trapného, nepřirozeného a ubohého. Zdálo se, že mu říkají: ‚Jednou ses přestěhoval jinam, tak si tam taky hledej děvče! Vracet se sem je hloupé a zbytečné.ʻ
Takový pocit měl téměř pokaždé, když k ní přišel. Časem se naučil ho nevnímat, ale přece jen tu byl. Přesněji, přišel vždycky potom, co za sebou zavřel branku a Vlk, který ho pokaždé rád viděl, se mu vrhal naproti.

Její matka za ty roky trochu zestárla, ale pořád měla pěknou, vzpřímenou postavu. Babička mu připadala stejná jako dřív, jen hůř slyšela. Byla to veselá, život milující stařenka. Brzy si na něj zvykla a začala ho nazývat svým ženichem. Často vzpomínala, jak ho v dětství zachraňovala před nějakou nemocí, ale vůbec si nemohla vzpomenout, co byla ta nemoc zač. Svého času byla také lékařkou, ale teď už byla moc stará. Říkali, že se po smrti syna zbláznila, a možná to tak i bylo.

Časem mu připadalo zvláštní, že zrovna on teď chodí do sadu brankou. Ale ještě divnější byl pocit, že ne tenkrát, ale teď dělá něco nezákonného. Sem tam ho máti poprosila, aby posbíral ovoce a on chodíval do sadu s Aljou nebo babičkou. Lozit na staré známé stromy bylo taky divné. Vypadaly, jako by byly úplně jiné.
Stařenka se k němu často přidávala, zvlášť když trhal fíky. Stála pod stromem a pořád prosila, ať hodí fík. A když hodil, vyděšeně strnula s roztaženou zástěrou. Někdy se fík rozplácl vedle, ale ona ho stejně sebrala a strčila do pusy. Jedla fíky rychleji, než je stačil trhat, a jedla je tak, jak dřív on.
Když přijížděl na motorce, ona vybíhala na ulici v chlapeckých kalhotách se zářícíma očima a rychle si za něj sedala. Máti se objevovala v okně jako v dobách, kdy ještě žil doktor a pořád něco říkala. Asi ho chtěla před něčím varovat, ale on ji přes rachot motoru stejně neslyšel. Prudce vyrazil, a když najeli na dálnici, uháněli za město.
V jakési nehybnosti křečovitého vytržení z rychlosti proráželi protivítr.

„Rychleji, rychleji!“, křičela mu do zad. Ještě nikdy nespadla a neznala strach. Občas se z takových vyjížděk vraceli pozdě večer a on, opilý štěstím, kreslil kolem jejího domu rachotící kruhy neschopný odtrhnout se od své šťastné oběžné dráhy, dokud se někdo neobjevil v okně a nehodil po něm neslyšnou nadávku.
Scházeli se téměř každý den, všude bývali spolu, nejčastěji u ní doma. Máti ho vítala s upřímnou srdečností a on nevěděl, jestli tuší, že se líbají. Svým chováním jakoby pořád říkala: nic se nestalo. Nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně. Byl vděčný za její taktnost, ale stejně ho to znervózňovalo.
Od té doby, co se začali scházet si všiml, že myslet na ni je pro něj stejně přirozené jako myslet na cokoli jiného. Někdy se mu zdálo, že je pro něj bližší a pochopitelnější, když není nablízku. To ale nebývalo často.

Přes všechny drobné obavy cítil jakousi opilou lehkost, každý den se mu zdál být tajným svátkem a každé ráno se probouzel s pocitem, který zažíval ve škole na začátku prázdnin, kdy volno už začalo, ale celé bylo ještě před námi. Někdy se při usínání bál, že se jednou probudí a všechno bude pryč. Ale ráno, ještě před probuzením, cítil, že se nic nezměnilo.

Na podzim nastal čas nastoupit do armády a on se přišel rozloučit s jejími blízkými. Její máti ho také klidně a vlídně vyslechla a požádala, aby se hned po návratu zastavil.
„Samozřejmě“, řekl a zároveň pocítil, že ho to pozvání znervóznilo, ale nepochopil, proč mu to bylo nepříjemné. Nebyl čas. Když se o jeho odjezdu dozvěděla babka, vzala si ho a poprosila, aby jí naposled natrhal fíky. Vylezl na strom a začal jí házet poslední podzimní plody. Byly už přezrálé, trčely na větvích a ukazovaly krvavě rudou dužinu, rozklovanou od ptáků. Kroužil kolem nich hmyz a předtím, než je utrhl, musel odehnat zlé pruhované vosy. Babka jako dřív chytala fíky do zástěry a lačně je cpala do úst rychleji, než stačil utrhnout další.
„A dávej pozor!“, volala a hleděla nahoru v očekávání dalšího fíku. „Nebo tě zabijí, jako mého Pavlíka“
Tak se jmenoval její syn. ‚Úplně se pomátlaʻ, pomyslel si. ‚Vždyť doktor zemřel doma, nikdo ho nezabil.ʻ
„Jsem hotová“, řekla Alja a vešla do sadu ve svátečním, nastrojená a uhlazená. Takto přicházela, když se chystali do kina nebo na návštěvu a on na ni tam čekal. Rychle slezl ze stromu.
Doprovázela ho na nádraží spolu se psem a byla plná energie. Možná jí připadalo, že rozluka je také pokračováním lásky. Pokračování neznámé, a proto zajímavé.
Vlk vypadal smutně a nejistě. Dav neznámých na nádraží, hudba, zpěv, výkřiky… Všechno ho to mátlo a on se jim vyděšeně tiskl k nohám.

Těsně před odjezdem vlaku se hodně chlapců líbalo se svými dívkami. I oni se měli líbat na rozloučenou, ale nemohli překonat stud, protože to na veřejnosti nikdy nedělali.
Takže si s úlevou oddechl, když se vlak rozjel. Sebral svůj batoh a vyskočil na schůdky. Někdo mu batoh vzal a hodil ho do uličky. Stál na stupačce, chytil se madla a díval se jejím směrem. Přitom se snažil splynout s hromadnou rozvířeností ostatních a byl rozmrzelý z toho, že mu to nešlo.
Vlak nabíral rychlost a on ji naposled zahlédl v davu. Zdálo se mu, že její tvář se obrací a ona ho pořád ještě vidí. Na okamžik se dav okolo ní rozestoupil a on zahlédl psa. Seděl jí u nohou a slepě hleděl za odjíždějícím vlakem. Pomyslel si, že když se psi snaží rozpoznat něco nerozeznatelného, vždycky tak tupě hledí do daleka. Z nějakého důvodu zalitoval, že už ho Vlk nevidí.

Psala mu dlouhé a něžné dopisy. Psala, že s Vlkem hrozně teskní. Psala, že ve městě je hrozná nuda, není co dělat, a ona se tak nějak připravuje nastoupit na vysokou.
Příští léto odjela do jiného města, aby nastoupila do školy. Čekal, jak to dopadlo, ale ona nepsala a dopis dostal, až když se vrátila domů. Psala mu, že se pokoušela dostat na medicínu, kam ji to nikdy netáhlo, ale máti ji přemluvila, protože medicína je jejich rodinné poslání. Pohořela v chemii a teď se vrátila domů, ztratila další rok, přitom mohla nastoupit tady na pedagogickou fakultu, i když učitelka bude asi mizerná. Vypadá to, že je smolař, nic z ní nebude a jemu zbývají ještě dva roky vojny.

Potom začala psát méně, až přestala úplně. Za pár měsíců mu napsali, že se vdala za mladého lékaře, který k nim do města přijel pracovat.
Přes den bylo ještě dobře. Ale po nocích se znovu a znovu užíral mučivou otázkou: proč? Proč se to stalo?
Po zbytek vojny na ni dál myslel, bolest neustupovala, zlobil se na ni za to, a přesto ji pořád nosil v hlavě. Někdy bolest vytryskla s takovou fyzickou silou, že se mu z toho chtělo zvracet.
Stávalo se to, když slyšel známou hudbu, kterou spolu občas poslouchali a ta teď zněla jako tenkrát. Nebo viděl na ulici dívku, která si v poryvech větru držela jednou rukou vlasy a druhou šaty tak, jak to dělávala ona nebo kolem projela motorka, na které seděl chlapec s dívkou jako dřív oni. Takových malých, opakujících se mučivých připomínek bylo hodně.
Jednou v lese, k smrti unavení z pochodu, když s klukama odpočívali ve stínu velké lípy, uslyšel, jak strom zašuměl ve větru přesně tak, jako při jejich procházce za městem, kdy odpočívali ve stínu buku a nestačil se divit té mučivé podobnosti, když vylekaně hvízdl pták, zavadil křídly o listy v koruně a uletěl úplně stejně jako tehdy. Okamžitě si pomyslel, že to není možné, že přichází o rozum.
Tu podobnost přerušil četařův hlas. Pomalu přišel k sobě a byl mu za to vděčný.

Vojna skončila. Se škodolibou radostí myslel na to, až se potkají, s jakou lítostí se mu bude omlouvat a jak ji rozdrtí chladnou, nemilosrdnou přezíravostí. Zároveň se bál, že to nevydrží a projeví před ní všechnu bolest. Otřásl se studem ve strachu z této nežádoucí, potupné otevřenosti. Nejvíc se obával neočekávaného setkání.
První dny v rodném městě proběhly ve zmatku vítání, poznávání, rozhovorů a flámů s kamarády. Naštěstí všichni zapomněli na jeho dívku nebo ji aspoň nikdo nepřipomínal. Den začínal vzrušující nadějí na setkání, strachem z něj a končil smutnou prázdnotou úlevy.

Jednou na ulici potkal její máti. Trochu zestárla, ale s pěknou, vzpřímenou postavou vypadala pořád dobře. Vlídně se zeptala, jak se má, a že musí rozhodně přijít na návštěvu, že budou všichni moc rádi. Podivil se, že se podřizuje způsobu rozhovoru, který mu jemně a slušně vnucovala, slíbil, že přijde, i když si v duchu říkal, že se to nikdy nestane.
Poprvé pocítil něco hluboce falešného v jejím stárnoucím půvabu. Znovu s ním mluvila tak, jakoby se nic nestalo a byla v tom nějaká tichá, správně ošetřená krutost. Vypadalo to, že v něm chce vzbudit dojem, že mezi nimi nic nebylo, není a být nemůže.

A není to tak? Najednou se ji, kdoví proč, snažil omlouvat. Možná se podle ní opravdu nic nestalo a nic nepochopila. No, znali se, tak chodil na návštěvu…
Věděl, že to tak není a docházelo mu, že ji chce omluvit kvůli dalšímu setkání. Na druhý den uviděl na ulici dívku se psem a měl pocit, že v něm všechno zdřevěnělo. A i když vědomí s okamžitou radostí zaznamenalo, že to není ona, svaly se jen pomalu, se zpožděním, vraceli z tělesných mrákot.

Když přišel k sobě, zašel do telefonní budky a zavolal. Telefon vzala babička a potom se pomalu, šourajíc nazouváky, ztratila ve vedlejším pokoji.
„Aljo, pro tebe“, zaslechl v dáli. Potom ticho a jen slabý tikot starých hodin z otcovy pracovny. Náhle si vzpomněl, jak se dřív do toho ticha zaposlouchával, snažil se zaslechnout něco, co před ním mohli skrývat a vzpomněl na dávný neklid, kterého se vůbec nemohl zbavit a v tu chvíli nezvykle zřetelně pochopil, že všechno, co se stalo, bylo už tehdy uzavřeno v jeho obavách. To odhalení ho tak ohromilo, že zapomněl na telefon a když uslyšel její hlas, otřásl se.
„Určitě dnes večer přijď“, řekla, „bude tu hodně starých známých“.
Zdálo se mu, že ty staré známé vystrkuje proto, aby se za nimi schovala. Hovor byl trapný, bylo cítit, že ona se bojí toho hlavního, o čem on stejně není schopen mluvit, tím méně po telefonu.
Když se dočkal tmy, přišel k nim. Dveře mu otevřela máti a se stejným, laskavým úsměvem ho doprovodila do pokoje, kde seděla babička. Dlouho ho nemohla poznat, a když ho poznala, začala vyprávět, jak ho v dětství léčila z tropické horečky. Nakonec si vzpomněla.
„Chvála Bohu, že se vrátil živý“, řekla s takovou úlevou, jako by byl na frontě, a ne na vojně.
Vešla Alja. Napjatě očekával její příchod, a proto nebyl rozpačitý a úplně v klidu se s ní pozdravil.
„Zmužněls“, řekla, když mu podávala ruku. Podle hlasu pochopil, že se snaží převzít matčin tón, dost možná ji napodobovala nevědomky.
„Musel jsem něco dělat“, odpověděl a pocítil trapnost, protože v jeho slovech zazněla nechtěná výčitka, ve skutečnosti teď mělo následovat: ‚… když ty jsi mě zrazovala…ʻ Nebo něco takového. Stalo se to neúmyslně, a přesto mu výčitka přišla hanebná. Konečně pochopil, že nikdy nebude moct říct ta škodolibá a urážlivá slova, která si tak dlouho připravoval, protože ublížit jí by ho bolelo víc než utržená rána.
Když zůstali sami, zeptal se jí:
„A kde je Vlk?“
„Zestárl a přestal nás poznávat“, řekla zachmuřeně, „zastřelili ho“
Víc se na nic neptal. Mluvili o všem možném a pozorně se vyhýbali tomu, co oba tajili.
Vzpomínal, že pes nejvíc ze všeho nesnášel koupání. Stávalo se, že jen co uslyšel ono slovo, začal být podezíravý a ostražitý, a když došlo na přípravy, zašil se někam do sklepa nebo do houští. Tahali ho za obojek, on se bránil a předstírajíc zuřivost se po nich oháněl, ale doopravdy nikdy nekousl.
Koupali ho ve škopku, ten se přitom pohupoval a Vlk si před mýdlem zakrýval oči jako dítě. Někdy se schválně otřepal a ona si se smíchem utírala obličej vyhrnutým rukávem…
Díval se na ni a chvílemi se její tvář stávala natolik cizí a neznámou, až ho to děsilo. Jako když ve snu vidíš blízkého člověka a najednou ve známých rysech poznáváš úplně někoho jiného – mrtvé nebo zlé, nebo odsouzené k smrti. Přicházelo to ve vlnách a jakmile vlna opadla, poznával její milou, dávno známou tvář a zároveň chápal, že každou chvíli se přihrne něco jako záchvat nemoci a její tvář se zase stane cizí a strašlivá.
Řekla, že muž má službu a přijde později. To mu přišlo vhod a doufal, že se ztratí mezi hosty.

Přišli hosté, mezi nimi mnoho starých známých. Bavili se, tancovali, pili domácí víno a zajídali ho domácími pirohy. Máti seděla u šití a vlídně rozdávala úsměvy všem stejným dílem. Pomyslel si, že za tou vlídností je něco, kvůli čemu se můžete oběsit.
S potěšením popíjel a horlivě vtipkoval. Prostě se bavil a svou radostí dával najevo, že pochopil ten starý plán, který znamená, že se nic nestalo a stát nemohlo. Možná to dokonce přeháněl, protože po jednom z jeho vtípků se na něj máti podívala vyčítavě, i když jako předtím, vlídně. Lehce kývla hlavou a došlo mu, že není možné dávat příliš zřetelně najevo, že se nic nestalo, protože to může vyvolat podezření, že se přece jen něco stalo.

Ztišil se, ona se znovu sklonila k šití a dál rozdávala laskavé úsměvy.
Celou dobu tancoval s jednou z jejích nových přítelkyň a držel se jí, jako záchranného kruhu. Dívka s ním ochotně koketovala. Alja jim žertovně hrozila prstem. Smáli se, ale on cítil, že ve skutečnosti je jí to nepříjemné, což bylo divné po tom všem, co se stalo.
Vtom si vzpomněl jak jednou, když se znali teprve krátce, na večírku, při tanci zničehonic zhaslo světlo.
Zpočátku očekával, že světlo se hned rozsvítí a oni budou dál tancovat. Ale nerozsvítilo se a on pochopil, že ani ona nechce pustit jeho ruku, a to jim navždy nahradilo vyznání.
Pak se světlo rozsvítilo a všichni viděli, že pořád stojí v předchozí póze. Společně se rozesmáli nejbezstarostnějším a nejšťastnějším smíchem jeho života. Tenkrát si myslel, že jejich života.
Při tanci s její přítelkyní se usmíval a jakoby vzdáleně ji slyšel. Zároveň poslouchal, jak mu uvnitř stále zní to, co řekla o psovi. Ta slova nějak splývala s melodií každé gramodesky, tu se roztahovala do rytmu, tu se zmáčkla, aby se vlezla do hudební fráze, ale pokaždé se s děsivou dotěrností pletla do melodie a zněla, dokud nekončila: ‚Přestal nás poznávat, tak ho zastřelili, přestal nás poznávat, tak ho zastřelili, pře-stal nás poz-ná-vat…ʻ
Po jednom z tanců náhle nahlas řekl:
„Přestal nás poznávat, tak ho zastřelili…“
Dívka nic nepochopila, ale rozzlobila se a odmítla s ním dál tančit. Pomyslel si, že má pravdu.
Zanedlouho přišel Aljin muž, vysoký chlapík sportovního typu v brýlích. Pevně a významně mu podal ruku, jakoby říkal: ‚Všechno chápu, drž se brácho.ʻ Bylo to zbytečné! Trochu se naštval, stáhl se do sebe, ale žádnou zášť k němu necítil.
Bylo vidět, že její muž je zvyklý na hlučná shromáždění a všechen ten zmatek se mu líbí.
Vyprávěl asi něco vtipného, protože všichni kolem se smáli a nejhlasitěji Alja. Možná vděčně, možná proto, aby v sobě něco potlačila. Oči se jí leskly.
Jeho vyprávění neslyšel, ale zamyšleně sledoval jeho ruce. V jeden okamžik se mu zazdálo, že hlas a ruce mladého pána patří různým lidem.
Hlas bavil, ruce krájely piroh, posouvaly cukřenku, zkrátka dělaly svoji práci a vtipkovat se nechystaly. Ruka nabrala nožem plátek citrónu a šikovně, jako palačinku, ho šoupla do poháru s čajem. Potom ruka obrátila lžičku s cukrem, ale ne jednoduše do čaje, ale na citron. Pod tíhou cukru šel citron ke dnu, ale v půli cesty se převrátil a vyplaval.

‚Chce ho utopitʻ, pomyslel si a pozoroval, co bude dál. Ruka vysypala ještě jednu lžičku na citron a přitom se snažila, aby se kupka cukru dostala na střed a tím dosáhla cíle, ale umíněný plátek ani nedopadl na dno, shodil svůj sladký náklad a vesele se vynořil. Zdálo se mu, že hlas vypravěče se zatřásl. Třetí lžička cukru se začala sypat na citron a snažila se zaplnit celý povrch plátku. Ale ani nový způsob nepomohl. Část cukru se rozpustila hned, zbylá při ponoření. Tentokrát se citron vynořil, aniž by se převrhnul.
V tu chvíli pán domu citron propíchl a obsah poháru zamíchal.
‚K čemu mi to všechno jeʻ, pomyslel si. Přitom se zapomněl a podíval se na ni s takovým steskem, že její muž vrhnul zpod brýlí bystrý a nervózní pohled, který byl jako ledový blesk a zdálo se, jakoby něco přeřízl.

Vraceli se sadem. Byla jasná podzimní noc a měsíc ozařoval prořídlé listí. Vedle fíkovníku trčely štafle. Psí bouda zůstala na místě. Byla podobná hracímu domku, jaký bývá na dětských hřištích a jenom černý lem okolo vchodu upozorňoval na její skutečný účel.
Mladí manželé doprovázeli hosty k brance. Při loučení slibovali, že se zase uvidí, ale on věděl, že teď už se to nestane.
Prokřehla, posmutněla a jako vždy v takových případech lehce zašilhala. Muž se jí pokusil přehodit přes ramena sako, ale ona odmítla a on pocítil, že to udělala kvůli němu, i když už mu to k ničemu nebylo.

Poté, co za nimi zapadla branka si pomyslel, že se na tu ulici neměl ani vracet, ani vejít do sadu brankou, když do něj už tenkrát, v dětství, lezl tajnou dírou v plotě. Rozloučil se s celou společností a odešel sám.

Poprvé přemýšlel o sobě bez ní. Bylo to jako vracet se do prázdné místnosti po posledním rozloučení. Zbývalo jen něco si posbírat a začít žít znovu. Zapálil si a šel domů. A protože si ta místa ještě dobře pamatoval, zkrátil si při tom cestu přes průchozí dvůr.

Přeložil (c) Richard Struha (2020/25)