Uznávaný španělský spisovatel a nositel Cervantesovy ceny 2008 Juan Marsé se mistrovskou knihou Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině.
Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.
Autor nevypráví jen příběh jako takový, nýbrž líčí i dojmy, nálady a prožitky dospívajícího Davida, jehož svět je zabydlen přítomnými i nepřítomnými postavami. Ať už je to jeho ještě nenarozený bratr, uprchlý otec nebo pilot RAF, jehož rodiče kdysi schovávali a který se sblížil s matkou. Největší Davidovou starostí jsou časté návštěvy nenáviděného inspektora Galvána, který nejenže pátrá po Davidově otci, ale bezpochyby se i jemu líbí jeho maminka.
Z útržků Davidova snění a rozhovorů se pak jako mozaika skládá skutečnost. Magické, volně navazující motivy, které si do ní pozorný čtenář zasazuje, se tu opakují stejně, jako se Davidovi zjevují a stále vracejí hlasy v rokli, kde tráví spoustu času. Tady s kamarádem uřezávají ještěrkám ocásky s dětsky pitoreskním záměrem, z něhož dospělé mrazí.
Román Ještěrčí ocásky představuje hluboký, smutný, mistrovsky napsaný příběh, zachycující intimní prožitky a traumatické životní situace. Navzdory hořkosti a tragičnosti osudu působí děj až nadpozemsky, jakoby z jiného světa, kde sice skrytě, ale nepochybně stále existuje láska.
Ještěrčí ocásky / Juan Marsé / přeložila: Marie Jungmannová / Euromedia Group – Odeon, 2006
UKÁZKA Z KNIHY
Cizrna, čočka, sladké brambory, kaše. Mohu tato jídla vyjmenovat a cítit je ve vzpomínkách se stejnou vděčností a úctou, jako by to udělala maminka, hladit je maminčinýma rukama i jejím hlasem. Namočená treska. Starý mlýnek na kávu. Vepřové sádlo rozpouštějící se na pánvi a tolik dalších věcí s podivným sklonem k maskování, se zarputilou zálibou být tam, kde nemají: kostky cukru v otlučené misce na omáčku, čočka v krabici od sušenek, brambory v zinkovém žejdlíku, česnek v plechovce od kakaa. Chudoba, vzpomeň si, bráško, naše věrná družka těch let, kterou na sebe rusovláska s takovou odvahou vzala a nikdy na ni nehubovala, chudoba má tisíc tváří a projevuje se tisíci způsoby, znamená i tohle. Vzpomeň si, že navzdory čistotě a pořádku, kterou rusovláska kolem sebe velmi obratně a energicky šíří, zdá se, že věci nikdy nejsou na svém místě, vždycky se tu potloukají a tvrdošíjně a záludně zabírají místo, které kdysi patřilo jiným.
Avšak uprostřed zjevné neuspořádanosti žádný z těchto předmětů, rozesetých ve světě nejistého zdání, nebyl zbaven své identity, naopak, věci se zdají bližší a potřebnější a zacházení s nimi je srdečnější, stejně jako spálený a zašlý obrázek pilota, který se jednoho dne ocitl tam, kam patřil, spolu s možná nejdůvěrnějšími a nejstřeženějšími maminčinými vzpomínkami, a který dnes, dlouho poté, co jeho impertinentní úsměv prošel titulními stránkami německého časopisu vydávaného španělsky, přátelsky shlíží na ložnici dospívajícího snílka ve vzdálených končinách čtvrti Guinardó.
