Svatá válka je dílem starého vojáka, dvaatřicetiletého Daumala (1908-1944), který žil v době dvou velkých válek. Báseň v próze je ohnivou výzvou do zbraně, aby se připojil k Mudžahádě , válce proti samolibým zrádcům snů a pohodlných iluzí.
Daumal se sám učil sanskrt a přeložil některé z buddhistického kánonu Tripitaka do francouzštiny, stejně jako přeložil literaturu japonského zenového učence D. T. Suzukiho.
Velký vliv na jeho myšlení mělo učení G. I. Gurdžijeva. Od roku 1931 toto učení poskytlo Daumalovi skutečný bojový plán a jednotku oddaných vojáků, ke kterým se mohl připojit.
„Nestačí vyjadřovat se jasně a zřetelně. Naše mluva musí někam směřovat, mít opodstatnění, jinak se z řeči stane povídání, z povídání blábol a z blábolu zmatek.“
Báseň je volně rozdělena do pěti částí, z nichž každá začíná jednou krátkou větou jako prohlášením o záměru.
Nejprve představuje mýtického „pravého básníka“. Tím je hinduistický kavi – básník/kněz popsaný v Daumalovi esejích, který čelí svým nízkým instinktům, než může alchymisticky přeměnit olovo na zlato, aby se o něj podělil s ostatními.
Později v básni popisuje nepřítele – „přízraky… vytesané z prázdnoty“, veškeré sebestřednosti a sebeklamy. Mluví k nim a dává jim hlas. Válečná strategie boje s nimi je jednoduchá: „Rozsvítím lampu,“ „otevřu oko.“ Jeho ironie se projevuje, když popisuje podmínky navrhovaného příměří nepřítele: zavřít oči před zločiny marnivosti a podrážděnosti, neustále se rozčilovat, přidat trochu lenosti a snění a vždy vinit ostatní za svou slabost.
V poslední části konečně co nejpřesněji vysvětluje podstatu války a představuje statečného bojovníka, jehož vnitřní klid se rozšiřuje na jeho druhy, i když vede svatou válku. Vyzývá také Ardžunu, bojovníka z Baghavadgíty , který se podřizuje své povinnosti a účastní se bitvy bez jakékoli myšlenky na zisk.
Na konci básně Daumal naráží na aktuálnost tématu války. „Svatá válka“ je ve skutečnosti datována na jaro 1940, přesně do okamžiku, kdy se nevyhnutelnost francouzské porážky stávala bolestně jasnou.
Gurdžijev a rodina de Salzmannů evakuovali Paříž. René se také chystal k odjezdu, protože měl velké obavy o bezpečnost své židovské manželky. Němci v červnu napadli Paříž. (Gurdjieff a de Salzmannovi se na podzim vrátili do Paříže. Gurdjieff ocenil, jak válka vytváří zvláštní podmínky příznivé pro sebeuvědomění, stejně jako to zažil během ruské revoluce a dřívějších válek.) V roce 1917, když si P. D. Uspenskij stěžoval Gurdžijevovi, že uprostřed „masového šílenství“ války nelze nic dosáhnout, Gurdžijev odpověděl:
„Teprve nyní je to možné a události vůbec nejsou proti nám.“
Zatímco Daumal hovořil o „zmítající se planetě“, cítil, že člověk žije v éře, kterou si zvolí:
„Ať už žijeme v době Hitlera, Attily nebo Napoleona, vždy existuje současně Zlatý věk, který udržují určití vzácní jedinci. Úkolem je získat moc a schopnost je najít.“
Více: Komentář Kathleen Ferrick Rosenblattové
Svatá válka, René Daumal
Napíšu báseň o válce. Možná to nebude skutečná báseň, ale bude o skutečné válce.
Nebude to skutečná báseň, protože skutečný básník, kdyby tu byl a kdyby se v davu rozšířila zvěst, že se chystá promluvit – pak by nastalo velké ticho, zpočátku těžké ticho, které by se rozhostilo, ticho s tisíci hromy.
Viděli bychom ho, básníka a věštce, viděl by nás; a my bychom zbledli ve svých ubohých stínech, měli bychom mu za zlé, že je tak skutečný, my neohrabaní, my nešikovní, my všelijací.
Byl by tu, plný k prasknutí zástupů nepřátel, které obsahuje – neboť je obsahuje a uspokojuje je, když chce -, rozžhavený bolestí a posvátným klidem jako umělce, ve velkém tichu by otevřel malý kohoutek, úplně malý kohoutek mlýnku na slova, a odtud by na nás vypustil báseň, takovou báseň, že bychom zezelenali.
To, co se chystám udělat, nebude báseň skutečného básníka, protože kdyby slovo “válka” zaznělo ve skutečné básni – pak by válka, skutečná válka, o níž by mluvil skutečný básník, válka bez slitování, válka bez kompromisů, definitivně vzplanula v našich srdcích.
Neboť v pravé básni slova nesou své vlastní věci.
Nebude to však ani filozofická diskuse. Aby byl člověk filosofem, aby miloval pravdu víc než sebe, musí být mrtvý pro omyl, musí zabít zrádné požitky snů a pohodlných iluzí. A to je cíl a konec války, a ta sotva začala, stále jsou tu zrádci, které je třeba odhalit.
A nebude to ani vědecké dílo. Abyste mohli být vědci, vidět věci tak, jak jsou, musíte být sami sebou a rádi se vidět tak, jak jste. Člověk musel rozbít lživá zrcadla, musel nemilosrdným pohledem zabít vtíravé přízraky. A to je cíl a konec války, a ta sotva začala, ještě je třeba strhnout masky.
A nebude to ani nadšená píseň. Vždyť nadšení je stabilní, když bůh povstal, když nepřátelé nejsou víc než beztvaré síly, když válečný hřmot hřmí dál a válka sotva začala, ještě jsme nehodili své ložní prádlo do ohně.
Nebude to ani vzývání kouzelníka, neboť kouzelník žádá svého boha “Udělej, co chci”, a odmítá válčit se svým nejhorším nepřítelem, pokud se mu nepřítel zalíbí, a přesto to nebude ani modlitba věřícího, neboť věřící žádá svého boha “Udělej, co chceš”, a proto musel do útrob svého nejdražšího nepřítele vložit železo a oheň, – což je skutečnost války, a válka sotva začala.
Bude to trochu toho všeho, trochu naděje a snahy o to vše, a bude to také trochu výzva do zbraně. Volání, které se ve hře ozvěn může odrazit zpět ke mně a které možná uslyší i ostatní.
Teď už asi tušíte, kterou válku mám na mysli.
Nebudu mluvit o jiných válkách – o těch, kterými trpíme. Kdybych to udělal, byla by to obyčejná literatura, náhražka, standard, výmluva. Jak jsem použil slovo “strašný”, když jsem neměl husí kůži. Jak jsem používal výraz “hladový”, když jsem ještě nedospěl k tomu, že bych kradl v obchodě. Jak jsem mluvil o šílenství, než jsem se pokusil podívat na nekonečno klíčovou dírkou. Když jsem mluvil o smrti, než jsem ucítil, jak můj jazyk nabral slanou chuť nenapravitelného. Jak někteří mluví o čistotě, která se vždy považovala za nadřazenou domácím prasatům. Jak někteří mluví o svobodě, kteří uctívají a přemalovávají své řetězy. Jako někteří mluví o lásce, kteří milují jen svůj stín. Nebo o oběti, která by si pro nic za nic neusekla ani ten nejmenší prst. Nebo poznání, kteří se maskují ve svých vlastních očích. Jelikož je naší velkou nemocí mluvit, abychom nic neviděli.
Byla by to bezmocná náhražka, stejně jako staří a nemocní lidé rádi mluví o ranách, které dávají nebo dostávají zdraví mladí lidé.
Mám tedy právo mluvit o té druhé válce – o té, kterou jsem nejen protrpěl, ale která se ve mně snad ani nenapravitelně nerozhořela? Dokud jsem ještě v potyčkách? Samozřejmě, že na to mám málokdy právo. Ale “málokdy mám právo” znamená také “někdy musím” a zejména “musím”, protože spojenců není nikdy dost.
Pokusím se tedy mluvit o svaté válce.
Kéž by nenapravitelně praskla Čas od času se rozsvítí, ale nikdy ne na dlouho. Při prvním zdánlivém vítězství se obdivuji, že jsem zvítězil, a hraji si na velkorysého a uzavírám smlouvu s nepřítelem. V domě jsou zrádci, ale vypadají jako přátelé, bylo by tak nepříjemné je odhalit! Mají své místo u krbu, svá křesla a bačkory, a když podřimuju, přijdou za mnou a nabídnou mi kompliment, napínavou nebo veselou historku, květiny a sladkosti a někdy i krásný klobouk s peřím. Mluví v první osobě, je to můj hlas, který si myslím, že slyším, je to můj hlas, který si myslím, že vydávám: “Já jsem …, já vím …. Chci…, křičí na mě: “Nezabíjej nás, jsme stejné krve!”, puchýře kňourají: “Jsme tvůj jediný majetek, tvá jediná ozdoba, tak nás dál živ, to tě tolik nestojí!
A je jich hodně a jsou okouzlující, ubozí, arogantní, vydírají, gangsterují, ale tihle barbaři nemají respekt k ničemu – tedy k ničemu skutečnému, protože před vším ostatním mají z respektu špunt. To díky nim jsem figurka, oni jsou ti, kdo okupují místo a drží klíče od skříně s maskami. Říkají mi: “Oblékáme tě bez nás, jak by ses prezentovala v krásném světě? -Oh raději jít nahý jako larva!
K boji s těmito armádami mám jen malý meč, sotva viditelný pouhým okem, ostrý jako břitva, pravda, a velmi smrtící. Ale opravdu tak malý, že ho každou chvíli ztrácím. Nikdy nevím, kam jsem ho dal. A když ho znovu najdu, zjistím, že je těžký na nošení a těžko se mi s ním manipuluje, s mým malým smrtícím mečem.
Já umím říct sotva pár slov, a i to jsou spíš nářky, zatímco oni umí i psát. Vždycky mám jednu v ústech a hlídá, abych něco řekla, když chci promluvit. Poslouchá je, všechno si nechává pro sebe a mluví místo mě stejnými slovy – ale se svým sprostým přízvukem. A právě díky němu jsem považován za inteligentního (ale ti, kteří vědí, se nemýlí: kéž bych slyšel ty, kteří vědí!).
Ti duchové mi všechno ukradli. Potom nemají problém mě politovat: “Chráníme tě, vyjadřujeme tě, děláme ti dobře. A vy nás chcete zavraždit! Ale jste to vy sami, koho trháte na kusy, když nám nadáváte, když plácáte naše citlivé nosy, své dobré přátele.
A ta špinavá lítost mě svou polovičatostí oslabuje. Proti vám, duchové, všechno světlo! Nech mě rozsvítit lampu a ty budeš mlčet. Nech mě otevřít oko a zmizíš. Jsi totiž vytvarovaná prázdnota, zamaskovaná nicota. Proti tobě, totální válka. Žádný soucit, žádná tolerance. Jen jedno právo: právo být víc.
Ale teď je to jiná píseň. Mají pocit, že byli spatřeni. Proto si hrají na smírčího soudce. “Vskutku, ty jsi mistr. Ale co je pán bez služebníků? Držte nás na našich skromných místech, slibujeme, že vám pomůžeme. Například: předpokládejme, že chcete napsat báseň. Jak byste to bez nás zvládli?
Ano, rebelové, jednoho dne vás postavím na vaše místa. Skloním tě pod své jho, budu tě krmit senem a každé ráno tě budu okřikovat. Ale dokud mi budeš sát krev a krást slovo, ach, raději nebudu psát poezii!
Podívejte se na pokoj, který se mi nabízí. Zavřete oči, abyste neviděli zločin. Neklidný od rána do večera, aby neviděl věčně zející smrt. Věřit si ve vítězství ještě předtím, než bojuješ. Mír lží! Vystačit si se svou zbabělostí, protože všichni ostatní si s ní vystačí. Mír poražených Trocha špíny, trocha opilství, trocha rouhání, pod duchaplnými slovy trocha maškarády, z níž se dělá ctnost, trocha lenosti a snění, a dokonce hodně, je-li člověk umělec, trocha toho všeho, a kolem toho celá cukrárna krásných slov, to je mír, který se mi nabízí. Klidný prodej! A pro zachování tohoto hanebného míru by člověk udělal cokoli, vedl by válku proti svým bližním. Existuje totiž starý a spolehlivý recept na to, jak si v sobě udržet mír: vždycky obviňovat druhé. Mír zrady!
Teď už víte, že mám na mysli svatou válku.
Ten, kdo v sobě vyhlásil tuto válku, je v míru se svými bližními, a i když je celým polem nejprudšího boje, v jeho nitru je mír aktivnější než všechny války. A čím více je uvnitř, v ústředním tichu a samotě, klidu, tím více je války proti vřavě lží a nesčetných iluzí.
V tomto rozlehlém tichu lemovaném válečnými výkřiky, skrytém před okolím neuchopitelným přeludem času, slyší věčný vítěz hlasy jiných tich. Sám, po rozpuštění iluze, že není sám, sám, už není sám v tom, že je sám. Ale oddělují mě od něj armády duchů, které musím zničit. Kéž bych se jednou usadil v této citadele Na hradbách, kéž bych byl rozervaný až na kost, aby do královské komnaty nevnikl rozruch!
“Ale mám zabíjet?” zeptá se bojovník Ardjouna. “Mám platit daň Caesarovi?” ptá se jiný. – “Zabij,” zní odpověď, “pokud jsi vrah. Nemáte na výběr. Ale i kdyby tvé ruce byly zrudlé krví nepřátel, ať ani kapka z ní necáká na královskou komnatu, kde čeká nehybný vítěz. – “Zaplať,” odpověděl, “ale ať se císař do královské pokladny ani nepodívá.
A já, který nemám v Césarově světě jinou zbraň než slova, já, který nemám v Césarově světě jinou měnu než slova, budu mluvit?
Budu mluvit, abych se povolal do svaté války.
Promluvím, abych odsoudil zrádce, které jsem živil.
Budu mluvit, abych svými slovy zahanbil své činy, až do dne, kdy v komnatě věčného vítěze zavládne hromový mír.A protože jsem použil slovo “válka” a protože toto slovo “válka” už není pouhým zvukem, který vzdělaní lidé vydávají svými ústy, protože je to nyní vážné a závažné slovo, bude znát, že mluvím vážně a že to není marný zvuk, který vydávám svými ústy.
René Daumal (16. března 1908 – 21. května 1944) byl francouzský spirituální parasurrealistický spisovatel, kritik a básník, nejvíce známý svým posmrtně vydaným románem Hora analogová (1952) a také jako raný a otevřený praktik patafyziky.
Knihy Daumala v češtině:
René Daumal / Vysoká hra: Mýtus nenávratného / 2018
René Daumal / Dopisy hledajícího probuzení / 2015
René Daumal / Hora analogie / 2013
René Daumal / Vždycky ses mýlil / 2012
René Daumal / A mlčení rozhání temnoty / 2010
René Daumal / Mugle / Mugl / 2007
René Daumal / Černá poesie, bílá poesie / 1996
René Daumal / Velká pitka / 1994
