Když Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883) vydal v roce 1852 Lovcovy zápisky, byl za ně vypovězen do vyhnanství na svůj statek a teprve po roce se mohl vrátit a pokračovat veřejně v literární činnosti.
Napsal pak, během svého cestování po Evropě, slavné romány, pro které je považován dodnes za jednoho z největších ruských spisovatelů vedle Dostojevského nebo Tolstého.
Mě ovšem klasické „realistické“ romány příliš nelákají, o to více mám rád prózu, v níž je víc niterného než typového, víc lyrického a metafyzického než analytického.
Proto mám rád Mrtvé duše nebo Dikaňku víc než Zločin a trest nebo Vojnu a mír.
Lovcovy zápisky jsou právě tou zvláštní formou prózy, kterou miluji.
Četl jsem je poprvé na podzim 1997 a teď, téměř přesně po deseti letech, znovu. Tehdy mne uklidňovaly, dnes rozechvěly. Setkal jsem se opět se starými známými, se statkáři, mužiky, se šlechtici a především s konkrétními osudy. Jde vidět, že Turgeněv, pocházející ze statkářské rodiny, znal ruský venkov velmi dobře, že ho miloval – lidi i přírodu. Lovcovy zápisky jsou skutečně něco jako vyznání z intimních zážitků. Mají prostou dějovou linii, v níž se během kratochvilného nimrodova putování (za doprovodu myslivce Jermolaje) váže jeden příběh lidského osudu na druhý.
Nejde o soubor kuriozit, nejde o cestovní zprávu, ačkoli i po stránce faktografické, po stránce vnější tvářnosti je tu mnoho zajímavého. Člověk může zažít během života leccos a de facto žádný lidský osud není fádní, normální.
Musíte se ovšem umět správně podívat, ztišit se, přestat myslet na sebe – a k tomu se výborně hodí zastrčený ruský venkov 19. století.
Zcela mimo centrum dění, jednotvárný ve věkovitých zvyklostech, smířený se životem, neaktivní a skloněný pod jho osudu neposkytuje právě on prostor pro těkavé rozptýlení, pro novoty a pro běh za velkým štěstím a velkými sny. Lovec se tu potkává s lidmi, pro něž čas téměř neplyne, jejichž život je pohřbený v jednotvárnosti, ale kteří nejsou nějakou otupělou součástí banální reality, nýbrž jsou jí zraňováni, cítí ji, mají živé srdce, a tak i svůj osud. Veškerá bizarnost pak odpadá, vnějšek ustupuje vnitřku. Stačí zakopnutí, aby si člověk přivodil zranění, které jej na vrcholu životních sil promění v živou mumii (tak je tomu v povídce Živé ostatky), ale právě to je banální, tupá realita – podstatné je to, co takový člověk potom, stranou všech, prožívá. Co může prožívat než zoufalství?
A v tom je Turgeněvovo mistrovství, že nelíčí věci ještě syrové a nevytříbené, že v konkrétních setkáních nahlíží do časové hloubky, do složitého života srdcí vydaných své vlastní deformitě a deformitě okolí.
Stává se, že se člověk probouzející se sám sebe s bezděčným strachem ptá: opravdu je mi už třicet… čtyřicet… padesát let? Jak ten život tak rychle utekl? Jak se smrt dostala tak blízko? Smrt je jako rybář, který chytí rybu do sítě a nechá ji chvíli ve vodě: ryba stále plave, ale síť je na ní a rybář ji chňapne, kdy chce.
Ivan Turgeněv / Den předem
Ivan Sergejevič Turgeněv na plátně od Ivana Repina (Tretjakovská galerie v Moskvě)
Lovcovy zápisky jsou napsány stručně, prostě, ze srdci k srdci, dle spisovatelovy nátury. Jejich umění i příběhy jsou ruské i všelidské, jsou prostě Turgeněvovy, neboť právě v autenticitě jednotlivce se spojuje jeho vrženost, jedinečnost s lidstvím vůbec.
Reflexe života tu nemá ani stín racionálního nadhledu nebo tendenčnosti, nehlásá názory, výklad – staví nás spíše před nevyložitelné. Ačkoli potkáváme mnoho trpících lidí (každý tu nakonec nějak trpí), boj za zmenšení utrpení není smyslem knihy. Naopak cítíme jeho neodstranitelnost z osudu konkrétních jednotlivců, jimž by ani ta nejlepší budoucnost nemohla vymazat ze srdce to, co už prožili.
Bolest je v Lovcových zápiscích dokonce něčím hluboce pozitivním, díky čemuž člověk získává svůj osud, svou šanci prohloubit se a dozrát.
To, že jsme cítící bytosti, že tak či onak jsme zraňováni, deformováni, že sami zraňujeme, čili že nejsme jen prázdno, kterým se každý podnět prožene bez hlubší odezvy, to je zvláštním zdrojem identity a autenticity. Jsme bolestí voláni k sobě, díky ní můžeme pocítit dobrotu druhého, sami dobrotu prokázat a také odpustit, vcítit se.
V téměř dětské prostotě Turgeněvova textu je hluboká utišenost a usebranost, je tu ostych před tajemstvím člověka. Zlo je jakoby vykoupeno a překonáno odpouštějícím tichem, krásou přírody a jednotvárností venkova, v níž desítky let pomalu přetavují bolest v skromnou moudrost.
Všechno vzájemně harmonuje, snoubí se. Turgeněvův svět není raněn prázdnotou a křečí, nevyrovnává se s nihilismem nebo s novými moderními proudy, je naopak uzavřený do sebe, svými kořeny je spíše tradiční, neproblematický a poněkud idealizovaný. Člověk už jen stěží pochopí, že Rusko v té době bylo na složité cestě od Svaté aliance k Leninovi a že líčení venkova v Lovcových zápiscích mohlo být konzervativními Rusy vnímáno jako neukázněný, starobylý řád znevažující čin.
Lidé jsou si totiž u Turgeněva bytostně rovni – ale to je pouze jakýsi vedlejší důsledek celé té hlubiny lidského osudu, do níž se noří.
Čili lidé nejsou stejní, jejich podstata je jedinečná, nekolektivní a nekolektivizovaná, jsou si však rovni v tom, že žádné společenské postavení nedělá z někoho lepšího člověka, než je ten druhý, ponížený.
Zvláštní součástí Lovcových zápisků je romantický příběh šlechtice Čertopchanova, v němž tragika a zanícení převažují nad smiřující moudrostí.
Je to jakési hluboké adagio, snad na způsob Beethovenova Měsíčního svitu. Působí na mne jako připomínka (umístěná skoro na samém konci knihy), že ani ostatní příběhy nejsou vůbec šťastné, nýbrž spíše tragické, že ten smiřující kontext a nadhled, to prohloubení, není zbavením se tragiky, nýbrž jejím přijetím. Ale ani v tomto příběhu nejde o konfrontaci se zlem, s tvrdým popřením vší smysluplnosti. I zde nakonec krása a šlechetnost, byť pozemsky prohrály, byť uvízly v deformitě, zraněních a zraňováních, vítězí… protože je prostě tak krásná a šlechetná.
Autor: Boris Cvek / Téma
