Císařovy nové šaty. Andersen napsal pohádku o pokrytectví, strachu a totalitě

Na základě čeho napsal Hans Christian Andersen pohádku Císařovy nové šaty („Keiserens nye Klæder, 1837“), se asi nedovíme. Je ale zřejmé, že je to Andersenova reakce na lidskou ješitnost, strach z pravdy, konformitu a společenskou pokryteckost. Lidské chování, které je staré jako lidstvo samo.

Pohádka je ale mimořádně vypečená ukázka o totalitním prosazování jediné pravdy.
Lidé většinou říkají to, co říká většina. Totalitní ideologie jediné pravdy.

Šokující pravdu o tomto rčení nám dokonce dodává Nejvyšší soud.
Ten v kauze učitelky Bednářové (obhajoba J. Rajchl) v roce 2025 úplně vážně napsal, že obžalovaná (pí. Bednářová) si musela být vědoma toho, že lže, protože se ve svých názorech a tvrzeních se odchýlila od většinového názoru demokratické společnosti.
Zdůraznění spojení “demokratické společnosti” je v tomto případě jen odvádění pozornosti od pojmu totalitní společnost.
Nejvyšší soud svým prohlášením veřejně deklaruje společenskou pokryteckost většiny, jako garanta jediné pravdy.
Podpora pokryteckosti ale není součást práva, jak většina lidí správně tuší, ale politického aktivismu jednotlivců v justici.

O čem je pohádka: Andersen H.Ch. / Císařovy nové šaty

Dva podvodníci, údajně tkalci, nabídnou ješitnému císaři nejkrásnější šaty na světě. Látku tak jemnou a kouzelnou, že ji uvidí jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu.
Kdo je hloupý nebo neschopný, ten ji neuvidí.
Císař souhlasí a platí jim za práci zlatem. Odváděnou práci kontrolují úředníci. Stále nic nevidí, ale ze strachu, že by byli považováni za hlupáky, tvrdí císaři, že šaty jsou nádherné.
Do stadia ad absurdum pohádka rezonuje v okamžiku, kdy i císař předstírá, že šaty, které nevidí, jsou nádherné a projde se v nich na veřejnosti.
Dav jásá! Po delší mediální manipulaci davová psychóza funguje!
A pak malé dítě zvolá:
„Ale on je úplně nahý!“
Nastává bod zlomu. V davu se objevují jedinci, kteří přestanou mít strach a říkají pravdu nahlas. Přidávají se další. Ideologie o nových kouzelných šatech se rozpadá.
Císař ale kráčí dál, protože přiznat pravdu by bylo pro jeho majestát ponižující.

Titulní ilustrace: Cyril Bouda

Andersen Hans Christian  (*2. 4. 1805, Odense – †4. 8. 1875, Kodaň)
Byl dánský spisovatel, který proslul svými jedinečnými pohádkami.
Andersen miloval humoristický, sentimentální způsob vypravování. Jeho pohádky se vyznačují poetičností a bohatým jazykem, umožňujícím výstižnou charakteristiku postav i prostředí.
Pohádky vyšly v mnoha českých vydáních, jednotlivě i souborně. Pohádky a povídky vycházely do začátku 70. let; napsal jich celkem 156.

Hans Christian Andersen / Císařovy nové šaty

Před mnoha a mnoha lety žil jeden císař, kterému na krásném oblečení záleželo víc než na čemkoli jiném na světě. Na říši mu nezáleželo, divadlo ho nezajímalo, jízda na koni ho netěšila – ledaže by se mohl pochlubit novými šaty. Každou hodinu dne měl jiné šaty a jako se o králích říká:
„Je na poradě,“ tak se o něm říkávalo: „Císař je ve šatníku.“
Ve velkém městě, kde bydlel, byl život velmi veselý. Každý den přicházelo mnoho cizinců, a jednou přišli i dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat nejkrásnější látku, jakou si člověk může představit. Barvy a vzorek prý nejsou jen neobyčejně krásné, ale šaty z té látky mají ještě zvláštní vlastnost: jsou neviditelné pro každého člověka, který se nehodí do svého úřadu nebo je nevyléčitelně hloupý.

„To by byly skvělé šaty!“ pomyslel si císař. „Kdybych takové měl, hned bych poznal, kteří lidé v mé říši se nehodí do svého úřadu, a hned bych rozlišil moudré od hloupých! Ano, tu látku mi musejí hned utkat!“

A dal oběma podvodníkům hodně peněz předem, aby mohli začít s prací.
Oni postavili dva tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, a přitom na stavech neměli ani jedinou nit. Hned si vyžádali nejjemnější hedvábí a nejskvostnější zlato, to všechno strčili do svých vlastních batůžků a pracovali na prázdných stavech až do pozdní noci.

„Rád bych věděl, jak pokračují s tou látkou,“ pomyslel si císař. Ale v srdci mu bylo trochu úzko, když si vzpomněl, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí do svého úřadu, ji nebude moci vidět. Ne že by se bál sám sebe – to rozhodně ne! – ale přece jen bylo lépe, když pošle nejdřív někoho jiného. Všichni lidé ve městě věděli o té podivuhodné vlastnosti látky a všichni byli zvědaví, jak hloupý nebo neschopný je jejich bližní.

„Pošlu k nim svého starého poctivého ministra,“ pomyslel si císař. „Ten to posoudí nejlépe, vždyť je tak rozumný a nikdo se nehodí lépe do svého úřadu než on.“
A tak šel starý poctivý ministr do síně, kde na prázdných stavech pracovali oba podvodníci.

„Proboha živého!“ pomyslel si starý ministr a oči mu šly do sloup. „Nic nevidím!“ Ale to neřekl nahlas.

Oba podvodníci ho zdvořile pozvali blíž a ptali se, není-li vzorek nádherný a barvy překrásné. Ukazovali na prázdné stavy a chudý ministr koukal a koukal, ale nemohl nic vidět, protože tam nic nebylo.

„Pane na nebi!“ pomyslel si. „Copak jsem hlupák? To bych byl nikdy nevěřil. A copak se nehodím do svého úřadu? Ne, to nesmí nikdo vědět!“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je o svém nadšení z krásných barev a překrásného vzorku. „Ano, je to opravdu nádherné,“ řekl císaři, když se vrátil.

Celé město mluvilo jen o té skvostné látce.

Teď šel císař sám, doprovázen celým svým dvorem. Oba podvodníci zvedali ruce, jako by něco drželi, a říkali: „Hle, tady jsou kalhoty, tady kabát, tady je plášť!“ a tak dále. „Jsou lehké jako pavučina, člověk má pocit, že na sobě nic nemá, ale právě v tom je ta veliká přednost!“

„Ano!“ říkali všichni dvořané, ale nemohli nic vidět, protože tam nic nebylo.
„Račte-li, Vaše císařské Veličenstvo, svléknout své šaty,“ řekli podvodníci, „oblékneme vám nové tady před velkým zrcadlem.“

Císař se svlékl a podvodníci dělali, jako by mu podávali jednotlivé kusy nových šatů, pak ho chytili kolem pasu, jako by mu něco přivazovali – to prý byla vlečka – a císař se otáčel a točil před zrcadlem.

„Bože, jak to sluší! Jak to padne!“ říkali všichni. „Jaký vzorek! Jaké barvy! To je přepychový oděv!“
Venku hlásili, že baldachýn, pod nímž má jít císař v průvodu, už čeká.
„Jsem připraven,“ řekl císař. „Dobře mi to sedí, viďte?“ A ještě jednou se podíval do zrcadla, jako by si svůj oděv obdivoval.

Panošové, kteří měli nést vlečku, se shýbli k zemi a dělali, jako by ji zvedali, pak šli a drželi ruce ve vzduchu – nechtěli, aby někdo poznal, že nic nevidí.
A tak šel císař v průvodu pod nádherným baldachýnem a všichni lidé na ulici i v oknech říkali: „Bože, jak jsou císařovy nové šaty nádherné! Jakou má krásnou vlečku! Jak všechno dokonale sedí!“ Nikdo nechtěl, aby druzí poznali, že nic nevidí, protože by to znamenalo, že se nehodí do svého úřadu nebo že je nevyléčitelně hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch jako tyto.

„Ale vždyť on nemá nic na sobě!“ zavolalo najednou jedno malé dítě.
„Panebože, slyšte ten nevinný hlásek!“ řekl jeho otec. A co dítě řeklo, si lidé šeptali jeden druhému.
„On nemá nic na sobě! Tamhle je malé dítě, které říká, že nemá nic na sobě!“
„Vždyť on opravdu nemá nic na sobě!“ křičelo nakonec celé město.

Císaři se zamrazilo v zádech, protože se mu zdálo, že mají pravdu, ale pomyslel si: „Teď musím vydržet až do konce průvodu.“ A tak šel ještě hrději, a komoří šli za ním a nesli vlečku, která tam nebyla.