Kniha naší renomované spisovatelky pro děti Ivony Březinové: Řvi potichu, brácho, vypráví tolik potřebný příběh autistického chlapce a jeho okolí, které se svou poruchou musí denodenně vyrovnávat.
Navíc se nakladatelství Pasparta tentokrát spojilo s profesně lepším Albatrosem a už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.
O čem vypráví Ivona Březinová...
Jeremiáš žije ve světě, který má svá přísná pravidla, ve světě, kde každý den v týdnu má jinou barvu a kde jsou krajíce chleba kulaté. Se světem, v němž žije maminka se sestrou, si příliš nerozumí, nevyzná se v něm. Ale nevadí mu to, má přece ten svůj. Ostatním sice občas připraví horkou chvilku, ale ani milující maminka, ani dvouvaječné dvojče na něj nedají dopustit. Hlavně aby jim Jeremyho nedali do ústavu, to by nepřežily.
Na této knížce a nejen na ní, je vidět, že se klima v české společnosti přece jen posunulo a že téma autismu není tabu, tak jak tomu bylo např. v roce 2000, kdy detektivní příběh pro starší děti britské autorky Celie Reesové – Truth of Dare, byl již dokonce přeložený, ale nakonec pro jeho vydání nakladatelství Olympia nenašlo odvahu. Přitom si dodnes myslím, že je to takový Rainman pro starší děti. Nezbývá než jen pogratulovat autorce, že napsala rovněž působivý a svůj příběh s touto problematikou a že našla nakladatele pro vydání této závažné knížky.
Řvi potichu, brácho / Ivona Březinová / ilustrace Tomáš Kučerovský / Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o., 2016 /
Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o. je sociální podnik zaměstnávají lidi s poruchou autistického spektra, jehož zřizovatelem je Národní ústav pro autismus, z. ú. (NAUTIS) http://www.pasparta.cz
Ukázka...
..Další!" oznámil Jeremiáš a vmžiku se vrhl na velikého poddubáka, jako by honil zajíce.
Po jeho bleskovém zásahu bohužel z houby zbyla jen kašovitá drt. Jeremiáš ji očichával a nedal si vymluvit, že rozblemcanou hmotu do košíku seškrabovat nebudou. Po půlhodině kvílení, které z lesa vyhnalo veškerou zvěř, ale možná i zbylé houbaře, se dal přesvědčit k tomu, že vstane a zkusí najít novou houbu.
Našel štíhlonohou růžolící muchomůrku s bělostnými puntíky. Ješte loni takovými nálezy zdobil květináče. Teď houbě neurvale utrhl nohu, kterou zahodil, a než mu v tom máma s Pamelou mohly zabránit, nadšeně se zakousl do puntíkatého klobouku.
..Jeremy, ne!" vykřikla Pamela varovně.
Máma byla skokem u něj, zbytek muchomůrky mu vyrazila z ruky a pokoušela se Jeremiáše přesvědčit, že to, co má v puse, má urychleně vyplivnout.
Moc se mu nechtělo. Chvílemi dokonce vypadal, že usilovně polyká.
„Já se zblázním!" rozčilovala se máma. ,.On to snad sní! Co budeme dělat? Neměla bych mu strčit prst do krku?"
Jeremy nakonec sousto se zhnuseným výrazem vyplivl sám.
„No konečně," vydechla si máma. ,.Smrtelně jedovatá houba to není, ale vyvolává halucinace. To by v jeho stavu ješte scházelo. Na, vypláchni si pusu, Remí. Tak. A houby už ne!"
,.Už ne," zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě i přikývl.
Snažily se mít Jeremiáše pořád na očích, ale houbařská vášeň byla silnější, maminka čas od času nadšeně zaklekla a zálibně sklízela.
..Jako kosou, jako kosou," blábolila nadšeně.
Její sběratelství nakazilo i Pamelu. Houština mladých smrčků se ukázala jako úrodné naleziště a košík se plnil.
„Mami!" ukázala najednou Pamela vytřešteně na výjev, kdy Jeremiáš seděl v mechu, olizoval obvod kulatého červeného klobouku a kolem něj se válelo několik osiřelých bílých nožicek.
