Problém tří těles. Vynikající Liou Cch'-sinova vize střetu lidstva s mimozemskou civilizací

Jedinečná scifi kniha Problém tří těles Liou Cch'-sin je první částí trilogie Vzpomínka na Zemi (2. díl Temný les a 3. díl Vzpomínka na Zemi). Naprosto fascinujícím stylem popisuje chování lidí na planetě Země, když zjistí, že se k nim blíží cizí civilizace.

Tajný vojenský projekt, odehrávající se na pozadí čínské kulturní revoluce, vysílá signály do vesmíru, aby navázal kontakt s mimozemšťany. Mimozemská civilizace Trisolaranů na pokraji zkázy zachytí signál a plánuje invazi na Zemi.
Mezitím se na Zemi začnou formovat různé tábory, které plánují buď přivítat nadřazené bytosti a pomoci jim ovládnout svět, který je považován za zkorumpovaný, nebo bojovat proti invazi. Lidstvo čeká několik set let, než civilizace Trisolaranů dorazí. Nastává doba příprav a různých projektů jak se s problémem vyrovnat. Střídají se doby chaosů, stability, rozumu i neskonalé stupidity. Zajimavé je, jakým způsobem autor zajisti, aby hlavní hrdinka Liou Cch'-sina přežila rozmezí několika set let, počínaje činskou kulturní revolucí.

Přesto, že je to scifi beletrie, má v sobě hodně historických odkazů a souvislosti.
To vše psáno s mimořádnou dávkou fantazie a skutečných znalostí mnoha vědních oborů.
Výsledkem je sci-fi mistrovské dílo obrovského rozsahu a vize.

Kniha se oprávněně přirovnává k velikánům scifi scény jako Lem, Asimov, Clarke, Jefremov, bri. Strugactí etc.
Kniha oceněná cenou Hugo Award.
Vyšla rovněž audiokniha. A je naprosto vynikající!!
Na Netflixu vychází filmová série The Three-Body Problem.

Výpisky:

Možná jste již obdrželi jiné zprávy z téhož směru. Vyslala je imperialistická velmoc, která bojuje s jinou velmocí o nadvládu nad touto planetou a která táhne lidstvo zpět do minulosti. Doufáme, že jejich lžím nebudete naslouchat. Stůjte na straně spravedlnosti, na straně revoluce!

(Pokyny ústředního vedení) Zbláznili jste se?! Přece nemůžeme do vesmíru hulákat revoluční hesla z plakátů! Vedení Kulturní revoluce by se už do projektu nemělo plést. Tak důležitou zprávu je nutno řádně promyslet. Asi bude nejlepší, když ji sepíše zvláštní komise a pak probere a schválí politbyro.

xxx

„Poslyš, Ta Š’, zamyslel ses někdy… nad nějakou zásadní filozofickou otázkou? Třeba… odkud se vzalo lidstvo? Kam směřuje? Jak vznikl vesmír a kam směřuje? A tak dále.“
„Ne-e.“
„Nikdy?“
„Nikdy.“
„Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“
„Já se v noci na nebe nedívám.“
„Cože? Neříkal jsi, že děláš noční směny?“
„Kamaráde, kdybych já na noční čučel na hvězdy, všichni podezřelí by se mi rozutekli.“
„My si vážně nemáme co říct. No nic, pijeme!“
„Hele, upřímně, i kdybych se někdy na hvězdy podíval, určitě bych nemudroval o filozofii. Copak nemám dost svých vlastních starostí? Musím platit hypotéku, šetřit děckám na univerzitu a vyřizovat nekonečný proud případů… Jsem obyčejný chlap, bez velkých zákrutů a složitostí. Když otevřu hubu, uvidíš mi až do zadku. Jenom nemám ponětí, jak to zaonačit, aby mě nadřízení měli rádi. Už je to pěkná řádka let, co mě vykopli z armády, a moje kariéra pořád trčí na místě. Kdybych neměl čuch na zločin, dávno by mě vykopli i od policie. Myslíš, že po tom všem mám chuť zírat na hvězdy a hloubat nad vesmírem?“

xxx

„Na jednu zásadní poučku jsem ale kápl.“
„Ven s ní.“
„Všechno, co je hodně divné, je automaticky podezřelé.“
„Cože? Co je to za blbou poučku?“
„No zkrátka, kdykoli neumíš něco vysvětlit, má v tom někdo prsty.“

„Jestli máš aspoň základní povědomí o fyzice, pak ti musí být jasné, že nemůže existovat síla, která by dokázala to, co jsem viděl dnes v noci. Manipulovat celým vesmírem… Nejenže na to nestačí současná věda, já si neumím představit ani žádné mimovědecké vysvětlení. To už není ani nadpřirozeno, to je nad… co já vím co…“

xxx

Vědci zjistili, že navzdory nadějím a přáním většinového obyvatelstva by kontakt s mimozemšťany vůbec nebyl pozitivní. Spíše by lidi rozděloval, než spojoval, a stávající mezikulturní konflikty by dále prohloubil. Zkrátka a dobře by vedl k umocnění vnitřních svárů pozemských civilizací a vše by pravděpodobně skončilo katastrofou. Nejstrašidelnější závěr ze všech zněl, že by přitom nehrálo žádnou roli, jak by byla cizí rasa vyspělá nebo zda by šlo o kontakt jednosměrný, či obousměrný.

I kdyby došlo k pouhému potvrzení existence mimozemské inteligence, bez dalších podstatných podrobností (Matthews to nazývá elementárním kontaktem), síly lidské davové psychologie a kultury by takový objev umocnily natolik, že by na náš civilizační pokrok měl nakonec ohromný, zásadní vliv. A kdyby si jej jediná země či politická frakce monopolizovala, stala by se okamžitě ekonomickou a vojenskou mocností.

Obecně ale platí, že kdybychom chtěli mít jistotu, že nás někdo ve vesmíru opravdu uslyší, musel by mít náš signál sílu odpovídající energetickému výkonu středně velké hvězdy.
Sovětský astrofyzik Nikolaj Kardašev kdysi přišel s myšlenkou, že civilizace lze podle toho, jakou energii dokážou využít například pro komunikační účely, rozdělit do tří kategorií.

Civilizace typu 1 dokáže spoutat energii odpovídající celkovému výkonu planety Země. Kardašev jej odhadl zhruba na 1015 až 1016 wattů.
Civilizace typu 2 dokáže pro komunikační účely spoutat energii odpovídající výkonu standardní hvězdy — čili 1026 wattů.
A civilizace typu 3 dokáže spoutat energii 1036 wattů, tedy výkon celé galaxie. Současná pozemská civilizace odpovídá přibližně typu 0,7. A přenosy Rudého pobřeží se pohybovaly na úrovni jedné desetimiliontiny celkového výkonu Země. Naše volání bylo jako bzučení komára na nebi. Nikdo je neslyšel.“

„Pokud ale Kardaševovy civilizace typu 2 a 3 existují, měli bychom slyšet my je.“

xxx

„Byla jste své dceři skvělou učitelkou,“ poznamenal Wang.
„Ne. Selhala jsem. Její svět byl příliš monokulturní, měla pouze své éterické teorie. A když se pak zhroutily, neměla se oč opřít. Ztratila důvod žít.“

„Nikoli, profesorko Jieová, nesouhlasím s vámi. Svět dnes zažívá něco, o čem se nám dřív ani nesnilo. Naše nejelementárnější teorie o fungování vesmíru se otřásají v základech a stejně jako ona se zachovala řada vědců.“

„Jenže ona byla vědkyně. Žena by měla být jako voda, která obteče každou překážku.“

xx

Jak dlouho taková Stabilní éra trvá?“ chtěl vědět Wang.

„Někdy den, někdy celé století. To nikdo předem neví.“ Král Wen si sedl na přesýpací hodiny a vzhlédl k polednímu slunci. „Historické prameny říkají, že za dynastie Západní Čou trvala Stabilní éra dvě stě let. Všichni, kdo se v té době narodili, měli velké štěstí.“

„Jak dlouho pak trvá Chaotická éra?“
„Už jsem vám to říkal. Éra je buď Stabilní, nebo Chaotická. Střídají se zcela náhodně.“
„Takže v tomto světě neexistuje předvídatelnost?“

„Přesně tak. Civilizace postupuje vpřed jen během klidných Stabilních ér. Po zbytek času se lidé většinou kolektivně dehydrují a skladují. A když nastane dlouhá Stabilní éra, společně se zase rehydrují. Pak začnou stavět a vyrábět.“

„Dá se nějak předvídat, kdy která éra nastane a jak dlouho bude trvat?“

„Až donedávna to nikdo nedokázal. Když nadešla Stabilní éra, král na základě své intuice rozhodl, zda dojde k masové rehydrataci. Často se stávalo, že lidé obživli, osadili pole, začali stavět — a Stabilní éra skončila. Extrémní chlad a vedro pak všechno zničily.“ Král Wen ukázal na Wanga. Zajiskřilo mu v očích. „Teď tedy znáte cíl této hry. Musíme zapojit svůj intelekt a důvtip, analyzovat okolí a přijít na to, čím se řídí pohyb slunce. Závisí na tom přežití celé civilizace.“

„Já jsem zatím žádný systém pohybu slunce nevypozoroval.“
„To proto, že zatím nerozumíte fundamentální logice tohoto světa.“

xxx

Profesor pověsil na tabuli dva obrázky, zaprvé slavný obraz z éry dynastie Sung Na břehu řeky během oslav Svátku čistoty a jasu, který přetékal vytříbenými, bohatými detaily, a zadruhé fotografii oblohy za slunného dne, na níž hlubokou, bezednou modř narušoval jen sotva viditelný chomáček vodních par. Profesor se poté třídy zeptal, který objekt obsahuje více informací. Správná odpověď zněla, že informační obsah fotografie oblohy (entropie) překračuje informační obsah slavného obrazu o dva řády!

xxx

„Nedávno dávali v kině jeden film, Javor,“ řekla jednoruká žena. „Nevím, jestli jsi ho viděla. Na konci stojí dospělý s dítětem u hrobu rudého gardisty, který přišel o život v občanské válce. Dítě se ptá: ‚Byli to hrdinové?‘ Dospělý odpoví, že ne. Dítě se zeptá znovu: ‚Takže nepřátelé?‘ Dospělý znovu zavrtí hlavou. Potřetí se dítě zeptá: ‚Tak co byli?‘ A dospělý odpoví: ‚Historie.‘“
xx
Chceme-li na takovou vzdálenost zastavit civilizační rozvoj Pozemšťanů a účinně je odzbrojit, máme jedinou možnost — vyřadit ze hry jejich vědu.“
xx
Sofon
V čínštině č’-c’, doslova „částice vědění“.

xx

„Kolik protonů v dlouhých dějinách vědeckého pokroku rozbili naši fyzici v urychlovačích? Kolik neutronů a elektronů? Přinejmenším sto milionů. Každá srážka pravděpodobně znamenala zánik celých mikrokosmických civilizací. Vesmíry navíc zanikají i přirozenou cestou, například při rozpadu neutronů. Když atmosférou pronikne vysokoenergetický kosmický paprsek, zpustoší tisíce miniaturních vesmírů… Doufám, že z toho na vás nepadá sklíčenost.“
xx

Ting byl teoretický fyzik, který se proslavil výzkumem kulového blesku a následným objevem makroatomu.9 Wang z obálky vyjmul tenký, nepravidelný list, který vydával jemnou vůni — nikoli papíru, nýbrž březové kůry. Stál na něm jediný řádek elegantních znaků:

Všechny důkazy vedou k jedinému možnému závěru — fyzika nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak.

Všechny důkazy vedou čím dál víc k jedinému možnému závěru . Virologie, tak jak se dnes učí, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak.

xxx
Paj vytáhl z batohu knížku s modrým přebalem. Rozhlédl se kolem sebe, jestli se někdo nedívá, a podal ji Wen-ťie. „Vyšla roku 1962 a na Západě je velmi vlivná.“
Wen-ťie se otočila a knížku si vzala. Tiché jaro, přečetla si na přebale, od Rachel Carsonové. „Kdes to vzal?“
„Ta knížka zaujala nadřízené, a tak ji přidělili vybraným kádrům pro účely interní konzultace. Já mám na starost překlad jedné části, která pojednává o lesích.“
Wen-ťie knížku otevřela a text ji okamžitě zaujal. Ve stručné úvodní kapitole autorka líčila ztichlé město, které v důsledku nadužívání pesticidů pomalu umírá. Prosté, krátké věty byly prodchnuté hlubokým znepokojením.
...

Osmatřicet let poté si Jie Wen-ťie krátce před smrtí připomněla, jak zásadní vliv mělo Tiché jaro na její život.

Rachel Carsonová si ve své knize vytkla poměrně omezený cíl — chtěla upozornit na negativní důsledky nadužívání pesticidů na životní prostředí. Ovšem perspektiva, z níž na své téma nahlížela, otřásla Wen-ťie do hloubi duše. Užívání pesticidů vždy považovala za normální a přínosný (či alespoň neutrální) akt, Carsonová jí však ukázala, že z pohledu matky přírody jde o pohromu stejně destruktivní jako Kulturní revoluce. Jaké další lidské excesy, které dosud považovala za normální, nebo dokonce správné, byly ve skutečnosti hluboce nemorální?

Proud těchto úvah ji nakonec dovedl k tak děsivému závěru, až se viditelně zachvěla: Je možné, že vztah mezi lidstvem a zlem se podobá vztahu mezi oceánem a ledovcem, který se pohupuje na hladině? Oceán i ledovec jsou z téže látky a ledovec vnímáme jako samostatný objekt jen proto, že voda, z níž sestává, má jiné skupenství. Ve skutečnosti je nedílnou součástí ohromného oceánu…

Není racionální čekat, že lidé sami o sobě dospějí k mravnímu prozření, stejně jako není racionální doufat, že se člověk sám vytáhne za vlasy až na oběžnou dráhu. Probudit nás může jen někdo zvenčí.

Tato úvaha se stala ústředním orientačním bodem celého Wen-ťieina života.

xx

„Představ si třeba starodávné království. Jejich technologie se taky rozvíjí. Umějí vyrábět stále lepší meče, nože, kopí a podobně. Možná dokonce vynaleznou opakovací kuši, která bude střílet šípy jako kulomet…“

Ta Š’ přikývl. Už rozuměl. „Ale pokud nikdy nezjistí, že hmota sestává z molekul a atomů, nikdy nevynaleznou rakety a satelity. Zůstanou trčet na současné úrovni poznání.“

xxx

„Jenom bych se vás dvou rád na něco zeptal — je technologická propast mezi náma a Trisolaranama větší než mezi náma a těmahle kobylkama?“
...

Jen se na ně podívejte, na ty kobylky. Lidé proti nim nasadili všechno možné — různé jedy, práškování, oheň, vodu, vyšlechtěné přirozené predátory. Hledali a ničili jejich vajíčka, sterilizovali je pomocí genetických modifikací. Každá rodina má doma sprej proti hmyzu, pod každým stolem je plácačka na mouchy. Ale výsledek je stále pochybný. Lidé ten hmyz prostě nevyhubili. Prostor mezi nebem a zemí se jím pořád hemží a od příchodu lidstva na svět jeho řady neprořídly.

Trisolarané, kteří se na lidi dívají jako na hmyz, zřejmě zapomněli na jeden neodbytný fakt — hmyz nikdy nebyl poražen.

xx

Jednou jsem v hodině politických studií prohlásila, že by se Čína měla vzdát samostatnosti a prohlásit se jednou z republik Sovětského svazu. Že bychom tak posílili mezinárodní komunistické hnutí. Jak jsem byla naivní! Ale kdo v mládí nebyl? Co bylo, bylo. Když člověk udělá chybu, měl by ji uznat a napravit. Pak může pokračovat v revolučním úsilí.“
xxx

Všichni v polním štábu spatřili trisolaranskou zprávu přímo v oku, na vlastní sítnici, stejně jako kdysi Wang Miao svůj odpočet. Zpráva jim zůstala viset před očima jenom dvě sekundy a pak zmizela, všichni ji však stačili přečíst. Byla to ostatně jediná krátká věta:
Jste pouhý hmyz!

xx

Jie Wen-ťie přešla k okraji útesu. Tady kdysi připravila vlastní rukou o život dva vojáky. Neklouzala pohledem po oblačném moři jako ostatní, nýbrž se zaměřila na jedno konkrétní místo. Pod mraky se nacházela vesnička Čchi-ťia-tchun.

Srdce jí bušilo slabě, nepravidelně, jako struna hudebního nástroje, která se pomalu loučí. Před očima jí vyvstala černá mlha. Z posledních sil se napřímila. Než se vše propadne do tmy, chtěla se ještě naposledy podívat na západ slunce nad Rudým pobřežím.

Zdálo se jí, jako by se slunce, které se na západním obzoru zvolna nořilo do oceánu mraků, roztékalo. Brunátný kotouč se nakonec v oblacích rozpustil ve velkolepou, krvavě rudou skvrnu.

„Můj soumrak,“ zašeptala . „A soumrak lidstva.“