Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Solaris je originálním pohledem na existenci jiné inteligence, než jakou si člověk dokáže představit a je také jedním z nejpromyšlenějších sci-fi románů Stanislava Lema. Touto knihou šokoval už počátkem 60. let 20. století, kdy jeho román poprvé vychází. S tématem taky souvisí naprosto přesné sondy do omezeného lidského vědomí, rozebírání pocitů osamělosti a malosti lidské bytosti v kontrastu s celým vesmírem.

Revolučnost knihy spočívá hlavně v nastínění možnosti, že ve vesmíru existuje inteligence, které jsou pro nás, díky našim omezeným smyslům, naprosto nepochopitelné.

Zajímavou úvahou je také rozvaha o zhmotnění naši minulosti a schopnosti člověka konfrontovat se s touto skutečností.
Podobných pohledů nabízí Lem více. Dává tím najevo lidskou omezenost v chápání všeho, co je mimo dosah prostředí planety Země, ve kterém existujeme jen jako zoufalý shluk buněk, které vyzařují jakési nedefinované vědomí, jenž nazýváme duchem, inteligenci etc.

Navíc Lem si neklade za úkol něco vysvětlovat, nastiňuje otázky a odpovědi nechává na čtenáři.
V knize nacházíme často jednoduchou, ale významovou přímou řeč anebo hluboké dialogy, které reflektují názory postav na filozofické otázky života. To spolu s odbornou terminologii používanou v knize, činí čtení ne každému přístupné. Ale o to Lemovi nešlo, napsat čtivý sci-fi román pro nejširší dav, tak, jak se tomu dnes podřizuje většina spisovatelů.

Celý příběh se odehrává v mimozemském prostředí, především na planetě Solaris, jež dokáže číst lidské podvědomí, aniž by o tom samo vědělo.. Autor se vrací na zemský povrch pouze v několika kratších vzpomínkách.

Hlavní postavou příběhu je vědec a psycholog Dr. Kris Kelvin, jenž byl povolán na výzkumnou stanici Solaris, aby zjistil situaci na izolované planetě. Kelvin nám vypráví děj i své myšlenky. Z těch lze posoudit, že se jedná o inteligentního, racionálně uvažujícího muže, jehož pronásleduje přízrak jeho dívky Harey, která kdysi spáchala sebevraždu. Její postavu poznáváme přímo pomocí jejího zhmotněného fantóma. Harey si zpočátku neuvědomuje svou situaci a netuší, že není skutečná. Až později v příběhu zjistí, že je pouhá napodobenina poskládaná z Kelvinových vzpomínek. Toto zjištění je pro Harey i Kelvina (jenž k němu došel dříve než ona) velice bolestivé a zpočátku se zdá, že oba zvolí neplnohodnotný život na stanici Solaris, namísto druhého odloučení, jež by nastalo Kelvinovým odletem zpět na Zem. Harey ovšem není schopna žít s vědomím, že je jen imitací, a dobrovolně si volí vlastní destrukci.
Kromě Kelvina a Harey obývají stanici také Dr. Snaut a Dr. Sartorius. Oba jsou vědci, kteří na stanici strávili více času než Kelvin a u kterých se izolace podepsala na jejich psychice. Oba ale konfrontují své fantómy v ústraní.

Jako postavu lze považovat také planetu Solaris. Právě její chování provází postavy po celou knihu a autor neustále zdůrazňuje otázku, zda právě tato planeta se svým plazmatickým oceánem je inteligentní, má-li vědomí, a jestli oné fantómy tvoří za nějakým účelem či ne.

Solaris | Stanislaw Lem
Přeložil: B. Křemenák, Český spisovatel, 1972, vydání 1.
2. vyd. v Knižním klubu, 1994 se stejným překladem; 3. vyd. v Mladé frontě, 2003, přeložil Pavel Weigel

Ukázky z knihy

Odvěká víra zamilovaných a básníků v sílu lásky, která je silnější než smrt, ono finis vitae sed non amoris, která nás pronásleduje už celé věky - je lež. Ale ta lež je jenom zbytečná. Nikoli směšná.

"A třeba je kolébkou tvého božského nemluvněte právě Solaris. Třeba právě oceán je počátkem, zárodkem boha zoufalství - jak ty ho chápeš - třeba jeho dětská vitalita přerůstá ještě o celé hory jeho rozumnost, takže všechno to, co obsahují naše solaristické knihovny, je jenom velký katalog jeho nemluvněcích reflexů ..."
- "Tohle by byl jediný bůh, v něhož bych byl ochoten uvěřit. Bůh, jehož utrpení není vykoupením, nechce nikoho spasit, ničemu neslouží - jenom je.
Mimoid."
xxx

Ani na chvíli jsem nevěřil, že ten obrovský kolos, který stovkám lidi uchystal v sobě smrt, s nímž se celá má rasa desítky let marně pokoušela navázat aspoň nitku porozumění a který mě unáší jako zrnko písku, aniž o tom ví, dojme tragédie dvou lidí.
xxx

„Cožpak není víc takových planet?“
„To se neví. Třeba jsou, ale my známe jenom tuhle jednu. Buď jak buď, je to neobyčejně vzácně se vyskytující planeta, ne tak jako planety typu Země. My, my jsme všední, jsme trávou vesmíru a chlubíme se tou svou všedností, tím, že se tak hromadně vyskytuje, a myslili jsme, že se do ní vejde všechno. Bylo to takové schéma, s kterým jsme směle a vesele vyrazili do dálek: prý jiné světy! Vždyť co to může být, ty jiné světy? Buď je ovládneme my, anebo ony ovládnou nás, nic jiného už v těch nešťastných mozcích nebylo.
xxx

O tom, zda je oceán živou bytostí, mohl by někdo, kdo si libuje v paradoxech a je dost tvrdohlavý, pochybovat dále. Bylo však nemožné popírat nadále existenci jeho psychiky, ať už bychom toto slovo chtěli chápat jakkoli. Zřejmým se stalo i to, že naši přítomnost nad sebou „vnímá“ až příliš dobře… Toto jediné konstatování škrtalo definitivně celé jedno křídlo solaristiky, hlásající, že oceán je „světem v sobě“, „existencí v sobě“, že zánik jeho smyslových orgánů, kdysi existujících, jej zbavil možnosti vědět cokoli o existenci jevů nebo objektů mimo něj, že je uzavřen v kruhu gigantických myšlenkových pochodů, jejichž sídlem, zdrojem i tvůrcem je jeho hlubina převalující se pod dvěma slunci.
xxx

Příliv vědců, věnujících se jednotlivým oborům planetologie, je vlastně jev dosud nikým neprozkoumaný. Lidé s velikými schopnostmi a s nevšední silou charakteru se rodí víceméně stejně často, nestejná však bývá jejich volba. Jejich dostatek anebo nedostatek v některé oblasti vědy se dá vysvětlit snad jen perspektivami, které onen vědní obor skýtá. Ať už hodnotíme klasiky solaristiky jakkoli, nikdo jim nemůže upřít velikost, ba nejednou i genialitu.

Vynikající filmové zpracování Tarkovského
Nelze opomenout i brilantní filmové zpracování ruského režiséra Tarkovského (Solaris, 1972) kde pomalá dynamika jednotlivých obrazů neuvěřitelně koresponduje s filmovou lyrikou tohoto geniálního režiséra. Je to film, který můžete vidět mnohokrát a pokždé k vám promluví jinak. Jeden z mála filmů, který je hoden své literární předlohy.
Byl natočený ještě jeden film (Solaris, 2002, Soderbergh) ale tato verze je jen hollywoodské klasické klišé, stavějící na vnějších efektech než nad skutečnou myšlenkou, kterou sepsal Lem ve své knize..

Solaris, SSSR, 1972 / Režie: Andrej Tarkovskij
Kamera: Vadim Jusof, hudba: Eduard Artěmev aj. S.Bach motivy z chorální předehry f moll, rají: Banionis, Boindarčuková, Jarvet, Solonicyn a další.

Trailer na film Tarkovského - Solaris.
Upozornění: Ta řeč, kterou se ve filmu hovoří je ruština. Mimochodem, také krásný jayzk, zkuste si v originále poslechnout třeba Puškina nebo Lermontova. Jako hudba ...