Po titulech pro dospělé – Vita brevis, Principálova dcera, Hrad v Pyrenejích a Loutkař vyšla další v češtině opět v překladu Jarky Vrbové s názvem Tak akorát. Ani jeho poslední knížka nezapře, že vystudoval teologii a zajímá se o dějiny filosofie.
Kniha má podtitul Krátké vyprávění téměř o všem.
Však je také zápisem do kroniky, kdy se hrdina rozhoduje, jak naloží s informací o nepříznivé zdravotní diagnóze. Vzpomíná a zvažuje, jak se rozhodne. Nebyl by to Gaarder, aby toto zvažování nebylo i v obecné rovině, o vesmíru, životu vůbec, o rodině, o práci… Dochází někdy s humorem, jindy vážně k vyznání, že je nejlepší mít všeho … tak akorát.
Víc neprozradím, doporučuji k přečtení.
Ukázka:
Eirin vesluje. Vtom uprostřed jezera opatrně položí vesla do člunu, zhluboka se nadechne a rozhlédne se po věnci listnatých stromů, které obklopují jezero svými planoucími barvami. Především bříza, ale i osiky, jívy, střemchy a jeřabiny. Jako by celé okolí nasávala do sebe, nejen vnější okolí, ale i čas, tyto vteřiny, tento okamžik.
Připomene mi to i dávný okamžik, kdy jsme se na jezeře projížděli poprvé. I tehdy jako by se Eirin náhle zahalila do vážnosti chvíle.
Že by těžkomyslnost?
Tuhle její stránku jsem mnohokrát nezažil.
Vtom se zajíkne a vyhrkne: Tohle je věčnost, Alberte!
Zahledí se mi do očí. A řekne. Žádná jiná věčnost neexistuje!
Pak se rozpláče, přímo bolestně se rozeštká. Nakloním se k ní, pokusím se ji obejmout, ale skoro se mi povede převrátit loďku, a tak se musím vrátit na lavičku, ze které jsem vstal. Vezmu vesla a zamířím ke břehu.
