Všechno zlo, které na světě prožívá člověk, děla člověk člověku. Stručně řečeno memento celé knihy, která patří k světovým literárním pokladům, nejen svou formou, ale hlavně obsahem.
Láska Nathana a Sophie je osudová, vášnivá, bolestná. Křehká Sophie je zamilovaná, odevzdaná. Jenže vrací se noční můry. Vzpomínky mohou být někdy horší než skutečnost ... "Jen, Bože, tu skutečnost neprožít znovu!" prosí úpěnlivě Sophie. Často říká, že „je toho tolik, co ti nemůžu říct, protože bys to nechápal“.
Vzpomínkové sekvence na německý vyhlazovací tábor Auschwitz patří k nejemotivnějším částem knihy. Tam musela Sophia vyřknout ortel smrti nad jedním ze svých dětí, když ji opilý německý velitel postavil před volbu, které ze dvou dětí pošle na smrt a které zachrání. Rozhodla se pro syna. Byl starší, měl větší šanci přežít. Rozhodnutí, které si nedokáže představit žádná matka na světě, je jedna z nejsilnějších obžalob války a zrůdného násilí.
"Jednou pochopím Osvětim. To bylo odvážné tvrzení, ale byla v něm absurdnost nevědomosti," píše autor knihy. "Osvětim nikdy nikdo nepochopí. Byl bych si však tehdy mohl poznamenat s větší formulační přesností toto: Jednou o Sophiině životě a smrti napíšu a snad se mi tak podaří přispět k poznání, že absolutní zlo se ze světa nedá vyhladit. Osvětim sama zůstane nevysvětlitelná.
Nehlubší prohlášení, jaké kdy někdo o Osvětimi udělal, nebylo žádné prohlášení, ale jen reakce a otázka."
Dotaz: "Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?"
Odpověď: "Kde byl člověk?"
Sophie se za svůj život musí celkem čtyřikrát rozhodnout v situacích, které si žádný čtenář nedovede představit. Teprve poslední rozhodnutí znamená pro ni tolik vytoužený klid duše.
Výpisky:
Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. "Takže ty věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl: 'Nechte maličkých přijíti ke mně'?" Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."
"Bitte?" vyjekla Sophie.
"Smíš si nechat jedno děcko." Opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"
"Chcete říct, že si musím sama zvolit?"
"Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu."
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. "Ich kann nicht wählen!" vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. "Neřvi!" poručil jí. "Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!"
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
"Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."
"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi, "nach links."
"Mami!" a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou!"
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
"Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu," dodala Sophie na závěr. "Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce."
