Když Robinson Jeffers obdržel koncem května roku 1957 první dopis Kamila Bednáře, musel být překvapen i hluboce dojat. Jeffers, kterému bylo 72 let, už dlouhou dobu nepsal, až na pár krátkých básní převážně autobiografického významu a kromě několika ojedinělých útržků veršů, které se již nerozvinuly do básní. Jeho pověst v rodné zemi byla na samém dně – a to jak v průběhu jeho života, tak v době po jeho smrti.
Bylo to z několika důvodů.
Američtí čtenáři mu neodpustili jeho tvrdé odmítnutí americké účasti ve 2. světové válce – a Jeffers byl tvrdošíjně nekajícný. Usiloval také o návrat básnického vyprávění jako zcela nezbytné formy soudobé poesie, ale bylo patrné, že mladší básníci poloviny století jeho příkladu následovat nechtěli. Kromě toho stála americká literární kritika vůči Jeffersovu směřování v opozici. Kde Jeffers usiloval o jasnost myšlení a vyjadřovaní, které by měly pro čtenáře smysl i za tisíc let, tehdejší kritikové oceňovali dvojsmyslnost a poesii, která vyžadovala intenzivní textovou analýzu.
Jeffers nebyl pouze překonaný; byl zatvrzelý a celé jeho dílo nebylo hodno vážné diskuse. Padesát let po jeho smrti, je jeho pověst poněkud napravena, ale újma, kterou utrpěl během 40. a 50. let dvacátého století, přetrvává.
Jeffers již dříve příležitostně jednal s překladateli – ve dvacátých a třicátých letech 20. století ve Francii především s Eugènem Jolasem, v Německu s Evou Hesseovou a v Itálii v padesátých letech s Mary de Rachewiltzovou. Bednářovy dopisy, plné upřímného obdivu, byly ale docela jiné.
„Nedovedl jsem uvěřit“, začal svůj první dopis „že Vám někdy budu opravdu psát dopis, i když jsem po tom toužil.“
Vysvětloval, že překládal Jefferse posledních osm let, a to nejen básně, ale celé tři příběhy, Tamar, Maru a Hungerfielda. Bylo zřejmé, že Bednář je básníkem a překladatelem hluboce oddaným Jeffersovu dílu; roky pracoval, aniž by o sobě dal vědět, a nyní žádá o povolení publikovat značnou část Jeffersova díla v českém vydání.
Jeffersova první odpověď se pravděpodobně nezachovala, ale zjevně rychle souhlasil s Bednářovým překladem Mary, který se objevil následující rok – v nákladu 7000 kusů!
Třebaže Jeffers mohl být někdy odměřený a formální vůči obdivovatelům, jejichž nadšení se zdálo být chvilkové a povrchní, vůči těm, jejichž úsilí a porozumění bylo skutečné, pociťoval opravdovou srdečnost.
Hned poté, co obdržel výtisk Mary, Jeffers napsal:
„Cením si Vašeho zájmu o mé dílo a jsem upřímně vděčný za Vámi projevené přátelství. Snad Vás některý den uvidím – kdož ví? – navzdor nynější vzdálenosti mezi námi“.
Bednářovo odhodlání vyšlo najevo v následujících letech, v nichž se objevilo společné vydání přeložených příběhů Hřebec grošák a Silák Hungerfield.
V r. 1960 vyšel jeho překlad Jeffersovy adaptace Medei, stejně jako sbírka básní.
Pastýřka putující k dubnu vyšla v r. 1961. Medea byla uvedena na scénu v Praze v lednu r. 1962, v měsíci Jeffersovy smrti, a tentýž rok se objevilo i její druhé vydání.
A pak se stalo něco pozoruhodného.
Američtí jeffersovští badatelé dál povzbuzovali Bednáře a ten s mnohými z nich navázal korespondenci. Vyměnil si již dopisy s Melbou Bennettovou, ale teď obdržel dopisy také od Clarka Powella, autora první kritické knihy o Jeffersovi; od Herba Kleina, jehož tezi objasňující Jeffersovu prozódii Jeffers v r. 1930 ocenil, neboť „odhalila“ jeho metrický záměr; od Williama Eversona, básníka a samozvaného Jeffersova „žáka“ (Jeffers jeho následovnictví odmítl) a od dalších.
Malá skupina Jeffersovců podnikla cestu do Prahy, aby navštívila Jeffersova nejproduktivnějšího překladatele: šlo o Melbu Bennettovou a jejího manžela Franka, básníkova syna Donnana a snachu Lee a Herba Kleina a jeho ženu Minu. Tyto osobní styky vytvořily důvěrná přátelství, trvající až do Bednářovy smrti o deset let později.
Mezitím ale překlady pokračovaly.
Rok 1964 zažil vydání bohatě ilustrovaného svazku Básní z Jestřábí věže, které obsahovaly Hřebce grošáka. Obšírný Bednářův úvod byl doprovázen citacemi z Langstona Hughese, Melby Bennettové, Radcliffa Squirese a dalších, jakož i gramofonovou mikrodeskou z divadelního představení Medea a několika básněmi, česky předčítanými českými herci.
Následující rok vyšel Bednářův překlad Žen od mysu Sur – první (a stále jediný) překlad Jeffersova nesnadného mistrovského díla do cizího jazyka. V roce 1968 vyšel tiskem Bednářův překlad básní Sbohem moře: (Poslední básně). Šlo o posmrtný svazek „posledních básní“, vydaných ve Spojených státech jeho životopiskyní Melbou Bennettovou.
A v roce 1971 vyšel svazek tří znovu vydaných Bednářových překladů příběhů – Mara, Hřebec grošák a I po Bednářově smrti v r. 1972 jeho jeffersovské překlady stále vycházely. V roce 1976 vyšlo další vydání tří básní v próze – tentokrát Mary, Hřebce grošáka a Pastýřky putující k dubnu. V roce 1979 dohlížela jeho vdova Emilie na vydání jeho překladu ještě dalšího příběhu, Cawdora. V r. 1986 uvedla Československá televize drama založené na Bednářově překladu.
V evidenci vybraných a publikovaných překladů je několik zajímavostí.
Bednář přeložil Jeffersův průlomový příběh Tamar – ale zdá se, že ten ještě nebyl publikován. Jeffers poskytl Bednářovi výslovné povolení k překladu a vydání The Love and the Hate – první části dvoudílného příběhu The Double Axe, který slouží jako shrnutí jeho myšlení – ten se ale neobjevil v tisku a není jisté, zda se o to Bednář kdy pokoušel.
Bednář nezmiňuje dva významné Jeffersovy příběhy o statečnosti, jak o nich píše Robert Zaller: Thurso´s Landing a Give Your Heart to the Hawks. Můžeme předpokládat, že by se mohly Bednářovi a českým čtenářům obzvlášť líbit, a to ve světle Bednářova vlastního vysvětlení z r. 1966, že Jeffersovy verše nalezly v Československu odezvu.
Mám velkou důvěru v Jeffersovo trvalé místo v oblasti poesie. Jelikož svoji poesii vystavěl na nepomíjejících skutečnostech moře a země, existuje víc než naděje, že i jeho poesie přetrvá a bude mít vliv, ačkoli čas možná přiměje jeho filosofii k ústupu. Jeffers prokazuje básnický realismus ve stylu starověkých řeckých básníků, prostý nízkosti nebo vynucených metafor. Je to realismus velkého ducha a velkého člověka, třebaže sám mluví o „in-humanismu“. V naší zemi není Jeffersově tíživé kritice civilizace rozuměno jako úniku, který je beznadějný, ale jako odvaze hledat nové cesty do budoucnosti.
(Robinson Jeffers Newsletter #13, květen 1966: 2 - 3)
Dopad Bednářova jeffersovského projektu může být ale jen stěží podceňován.
Herb Klein poznamenal v rozsáhlých pamětech svého přítele, publikovaných v Robinson Jeffers Newsletter #35 v květnu 1973, že Bednářova překladu Pastýřky putující k dubnu z r. 1961 se vyprodalo všech 5000 výtisků během několika dní.
„Skutečné měřítko tohoto počinu“, napsal Klein „se ukáže, pokud vezmeme v úvahu, že ve srovnatelných číslech to je to samé, jako by byl náklad 100 000
výtisků knihy poesie podobně rychle skoupen u nás ve Spojených státech!“. Ve stejné době se knihy poesie považovaly ve Spojených státech za úspěšné, pokud se jich prodalo několik tisíc výtisků.
Jak poznamenal Klein, díky Bednářovu neúnavnému překladatelskému úsilí byl Jeffers lépe znám v malé středoevropské zemi, než v nezměrné šíři své domoviny.
Jeffers se s Kamilem Bednářem nikdy nesetkal.
Jeho syn Donnan však ano (viz. foto), a napsal v dodatku ke Kleinovým pamětem o svých upřímných pocitech.
„Nermoutím se jen kvůli smrti velkého umělce, ale kvůli velice drahému a milému příteli. Budu ho dlouho oplakávat a truchlit nad Emiliinou ztrátou velmi milovaného manžela.“
Robert Kafka
Výkonný editor, Jeffers Studies
Santa Monica, California
Z knihy: Robinson Jeffers / Pastýřka putující k dubu / Vydal Dauphin 2020 v mimořádné úpravě http://www.dauphin.cz,
