Velmi známé básničky a básně? Ale víte, kdo je skutečně napsal?

Nedělní chvilka poezie

Mnoho básní vážných i nevážných natolik zlidovělo, že málokdo ví, kdo je skutečně napsal, Tak namátkou.
Pokud znáte další, napište nám.


FRANTIŠEK GELLNER (1981 – 1914)
PERSPEKTIVA

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

ADOLF HEYDUK (1835 – 1923)
ŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ?

Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí...

(Dědův odkaz, 1879)

K.J. ERBEN (1811 – 1870)
HOLKA MODROOKÁ

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce se voda točí, podemele tvoje oči;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček;
holka modrooká, nesedávej tam!

JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)
BÍLÝM ŠÁTKEM MÁVÁ

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí...

Setři si slzy a usměj se
uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.


JOSEF HAIS TÝNECKÝ (1885 – 1964)
ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se s touhou pne.
Kde ty naše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a nebesy.
Kdo pomýšlí na plesy,
anděl světlem oděný,
slávě Páně stvořený.
Pán, ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás.
Anděla vám z nebe dal,
váš by národ k zpěvu zval.

FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)
LYRICKÉ SMETÍ

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

(Doznání, Lyrické smetí napsáno ve 20. letech, souborně ve sb. Doznání 1973)

ABBE PRÉVOST (1697 – 1763)
MANON LESCAUT
/překlad Vitězslav Nezval /

Čím to že já Manon
Tak šťastna jsem
Čím to že já Manon
Se líbím všem
Co na mně lidé mají
Mě nezajímají
Jen jeden jen jeden jen jeden...

Čím to že já Manon
Si přesto všímám jich
Čím to že já Manon
Si tropím z nich ráda smích
Každý mi něco slíbí
Mně se však mně se líbí
Jen jeden jen jeden jen jeden
...

Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první a poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže hozená do kostela
Manon je všecko co neztratí nikdy svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je první a poslední má láska
Manon ach Manon Manon z Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu...

KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 1870)
VODNÍK

I
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."

(první část básně Vodník ze sbírky Kytice. Jedná se o sbírku 13 balad z let 1851-1852.)


KONSTANTIN BIEBL (1898 – 1951)
NA BÍLÉM POLŠTÁŘI

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia

Zrcadlo času /1985

KAREL VÁCLAV RAIS (1859 – 1926)
CESTIČKA K DOMOVU

Cestička k domovu
známě se vine.
Hezčí je krásnější
než všecky jiné.

Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.

A kdybych na světe
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.

A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

(Křišťálová studánka)

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910 – 1971)
PRINCEZNIČKA NA BÁLE

Princeznička na bále,
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal.

Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel za horu
nakopal tam bramborů.

Vysypal je před krále:
Nesu vám ty korále!
Větší už tam neměli,
ty už snědli v neděli.


FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)

PRAZE

Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas


EDMOND ROSTAND (1868 – 1918)

Ach, lidská hlouposti!
Ty v prach mě srážíš přec!
Však bít se budu,
bít a bít až na konec!


FRANTIŠEK GELLNER (1981 – 1914)
VŠICHNI MI LHALI (Radosti života)

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce....


JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845 – 1912)

TEN NÁŠ PES

Ten náš pes
skákal dnes,
skákal také včera;
bude as
skákat zas
zítra do večera.
Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále ?
»Řek bych vám,
nevím sám« —
hop! — a skákal dále.

KAREL VÁCLAV RAIS (1859 – 1926)
VEČER

Za maličkou chvíli
hlavu zlatou schýlí
slunce ke spánku;
ukryje se v lůžku
pěkně pod podušku
z měkkých beránků.

Dřímou ptáci malí,
motýl v květ se halí,
tichne všechen luh;
po starosti denní
spěte, unavení –
dobrou noc dej bůh!

JOSEF KOŽÍŠEK (1861 – 1933)
POLÁMAL SE MRAVENEČEK

Polámal se mraveneček
ví to celá obora -
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.
Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis:
„Třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.“
Dali prášky podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.
Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej!“
Zafoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej!“
Zafoukal mu na ramínko,
pohladil ho po čele,
hop! a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele!

JAN NERUDA (1834 – 1891)
DĚDOVA MÍSA

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"