Maminku Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla.
V roce 2016 se nakladatelství Albatros rozhodlo pro slovenskou ilustrátorku Janu Kiselovou-Sitekovou. A aby nezůstalo jen při tomto náznaku blízkosti našich řečí, je vložena jedna přebásněná ukázka od Ĺubomíra Feldeka. Na tom se podílelo nám dobře známe nakladatelství Buvik.
Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016
Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert Maminka
Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert Maminka
Domov
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebeOkno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,
pravila touha: To já ti v něm zpívám.I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.
U oknaKdyž přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.
Ukolébavka
Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.Večerní píseň
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.Dnes už tak už tak šťastně neusínám.
Všední den
Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla¸
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.Zas je to noc už bezmála¸ j
á nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.
