Henry David Thoreau (12.7. 1817 – 6.8. 1862) byl americký esejista, filozof, přírodovědec, básník a aktivista, jeden z hlavních představitelů transcendentalismu, spolu se svým přítelem R. W. Emersonem. Thoreau je dodnes extrémně vlivný, protože jeho myšlenky anticipovaly několik velkých proudů moderní doby.
Thoreau se narodil v Concordu v Massachusetts, vystudoval Harvard, pracoval jako učitel, zeměměřič a výrobce tužek (v rodinné firmě). Žil poměrně asketicky a odmítal konvenční společenský úspěch.
Nejslavnějším činem byl jeho dvouletý experiment (1845–1847) – žil sám v jednoduché chatce u rybníka Walden, aby „záměrně žil“ a otestoval, co je k životu skutečně potřeba. Z této zkušenosti vznikla kniha Walden (1854). Dalším klíčovým textem je esej Občanská neposlušnost (1849), kde zdůvodnil odmítnutí placení daní na protest proti otroctví a mexické válce.
Thoreau ukázal, že skutečná svoboda vzniká odříkáním se zbytečností a že i jeden inteligentní a vzdělaný člověk žijící podle svého svědomí může změnit svět víc než armády nebo korporace.
Česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995http://neposlusšnost
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.eserver.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/ život, dílo
Thoreau a jeho slavné citáty z knih:
Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu se má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil.
Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete.
Bohatství člověka měříme podle věcí, které může postrádat, aniž by přitom ztratil dobrou náladu.
Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. […] Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínání.
Buďsi tvůj život jakkoli nízký, pusť se s ním do křížku a žij jej; neprchej před ním a nespílej mu. Není tak špatný, jako ty jsi. Vypadá nejubožeji, když jsi nejbohatší. Sudílek najde i na ráji chyby. Miluj svůj život tak chudý, jak je.
Pokud člověk postupuje s důvěrou směrem ke svému snu a snaží se žít život, jaký si představoval, setká se s úspěchem, který je v běžných hodinách nečekaný.
Jestliže člověk nedrží krok se svými společníky, může to být proto, že slyší jiného bubeníka. Nechť tedy kráčí podle hudby, kterou slyší, ať je jakkoli odměřená nebo vzdálená.
I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem.
Místo abych zašel za nějakým vědátorem, chodil jsem nezřídka na návštěvu k jednotlivým stromům.
Dříve než ozdobíme své domy okrasami, očišťme jak své zdi, tak svůj život, a základem všeho učiňme krásnou domácnost a krásný život; doposud smysl pro krásu pěstujeme většinou venku, kde není ani domu, ani domácího pána.
„Náš život je rozbíjen detaily – zjednodušujte, zjednodušujte.“
Tisíckrát sekne do větví zla ten, kdo má namířeno na kořen, a možná že ten, kdo věnuje nejvíce času a peněz nuznému, svým způsobem života nejvíce rozplizuje bídu, kterou se marně snaží zmírniti. Je jako pobožný otrokář, který obětuje výnos každého desátého otroka na to, aby ostatní nemusili v neděli pracovati.
Každý člověk je stavitelem chrámu, kterým je jeho tělo.
Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?
Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já.
Civilizace sice zdokonalila naše domy, ale nezdokonalila také tak lidí, kteří v nich obývají. Vytvořila paláce, ale nebylo tak snadno vytvořiti šlechtice a krále.
„Až tehdy, když zapomeneme, co jsme se naučili, začínáme se znovu učit.“
„Lidé se někdy přiblíží pravdě spíš prostřednictvím pověry než svými vědomostmi.“
Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.
Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá.
Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi.
Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: ‚Co je nového?‘, jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout!
Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie.
Nenarodil jsem se proto, abych byl k něčemu donucován, vždy budu dýchat po svém vlastním způsobu. Uvidíme, kdo je silnější. Jakou sílu mají masy? Jenom kteří se řídí vyššími zákony než já, mne mohou k něčemu nutit…Nechci ani slyšet o lidech, kteří by byli většinou nuceni žít určitým způsobem života.
Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať jsou to šaty nebo přátelé. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami.
Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují?
