Život se stromy. Jak žít se stromy a jak bez nich žít nemůžeme

Autoři knihy Život se stromy, botanik a popularizátor Václav Větvička (13.1. 1938 – 30.7. 2026), specialistka na památné stromy a jejich symboliku Marie Hrušková a další odborníci se dívají na stromy skutečně ze všech stran.
Není to ale suchá encyklopedie, ale soubor čtivých a moudrých esejů, příběhů a faktů, které ukazují, jak hluboce jsou stromy propletené s lidským světem.

Kniha Život se stromy je důležitá právě proto, že připomíná něco, na co v každodenním shonu snadno zapomínáme: stromy nejsou jen „kulisa“ krajiny, ale nepostradatelná součást našeho života.

„Kolik listů má strom?
Inu, jeden až mnoho.
Tak mnoho, že porazí-li se osmdesátiletý buk, nahradilo by jeho listový aparát, onu továrnu na čistý vzduch, teprve 1 500 mladých osmi- až desetiletých boučků.“
Václav Větvička

Stromy jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů, které jsou nutné k zachování biodiverzity. Kniha jasně ukazuje, proč jeden dospělý strom nedokáže nahradit ani stovky mladých sazenic – a proč je proto ochrana starých stromů a alejí tak zásadní.

Většina z nás žije ve městech, kde stromy vnímáme spíš jako překážku (spadané listí, kořeny ničící chodníky) než jako živé bytosti.

Kniha vrací úctu a vztah, který měli naši předkové – a který moderní člověk ztratil.

Lípa, dub, jasan… to nejsou jen dřeviny, ale symboly identity, historie a příběhů. V době, kdy se mnoho věcí stává „jednorázových“ a bez kořenů, kniha připomíná kontinuity – že stromy pamatují staletí a spojují generace.

Stručně řečeno, Život se stromy není jen kniha o stromech. Je to kniha o tom, jak žít s nimi,  a jak bez nich žít nemůžeme.

Život se stromy (Marie Hrušková, Václav Větvička a kolektiv, Dokořán 2017 

Ukázka z knihy:

…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.

Lidé mají na všechno definici. Nebo skoro na všechno. Naši botanikové, stromovědci alias dendrologové nedávno hledali dokonce definici stromu. Podle názoru mnoha by strom mohla definovat výška.
A tak si třeba představte, že před 100 lety byly v Krkonoších vysazeny dva smrky… Po 100 letech je ten, co byl vysazen v Labském dole, velikán, vysoký víc než 20 metrů… Jeho stejně starý bratr, vysazený při horní hranici lesa… je ve stejné době vysoký sotva pět metrů, možná jen tři. Je to ještě strom?
…
Čmelák to ovšem neví – a proto létá. Ani stromy se našimi malichernými definicemi nezaobírají – a proto jsou.

Světový, vesmírný strom

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů.

Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí.
Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství.

Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin.

Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.
Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk.
Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem.

Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.
Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo.

Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství…

Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů
uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech.
Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“