Verzilin a jeho kultovní kniha Ve stopách Robinsonových o přežití v přírodě

Když Verzilin dopsal knihu Ve stopách Robinsonových netušil, že na svět přišla kultovní kniha. Vrezolin čtenáře zasvěcuje do mnoha tajů přírody, které lidem umožní přežít, pokud by se například zhroutila civilizace nebo se stala velká civilizační katastrofa. Asi to nebylo to pravé poselství Verzilina, který tenkrát chtěl naučit náctileté dívat se v přírodě otevřenýma očima, ale dnes je Verzilinova kniha mnohem víc aktuální než v době Sovětského svazu roku 1956, kdy vznikla.

Příroda jako zdroj k přežití při katastrofách
Téma přežití je mezi lidmí od nepaměti, ale s narůstajícími technologiemi ve společnosti, éře psychopatických hlášek mnoha generálů  a chaotických průpovídek politiků je téma zhroucení systémů víc než aktuální. Stačí si jen uvědomit, co by se stalo při vypnutí elektrického proudu na několik týdnů v kruté zimě.

Téma přežití už dlouhá léta prosazuje náš antarktický polárník Jaroslav Pavlíček. Mimochodem podmínkou účasti na jeho pobytech na ostrově Nelson v Antarktidě (Eco Base Nelson) je týdenní pobyt v přírodě, kdy vás naučí přežít jen z toho, co nabízí les a louky.
Příroda nabízí opravdu vše, co potřebujeme k životu.
Poskytne v plném komfortu jídlo, nápoje, oheň, nástroje, obydlí a dokonce i psací potřeby. Stačí jen vědět kam sáhnout.

Kniha Verzilina je velmi čtivá, plná zajímavých poznámek, souvislostí a praktických rad.
Je tu i zajímavé vyprávění o Mičurinovi, Setonovi, Cooperovi, Burbankovi, mnoho citátů ze známých dobrodružných knih a dokonce i celé básně.
Dočtete se o ruských revolucionářích, kteří i po dvaceti letech ve vězení dokázali v cele využívat rostliny nejen k jídlu, ale i pro potěchu. Podobně lidé přežívali krutou blokádu Stalingradu za druhé světové války, kdy pracovníci Botanické zahrady Akademie věd zjišťovali výživné hodnoty rostlin a psali recepty, jak je upotřebit k jídlu. A mnoho dalšího.

Hlavní kapitoly:
Kapitola I: Poklady, které Robinsonové nevyužili (Rozoblačení Robinsona, následovníci, moderní robinsonové atd.)
Kapitola II: Podmořský chléb (o řasách, chlorelle a mikroskopických rostlinách)
Další kapitoly se věnují konkrétním rostlinám a tématům, např.:
Jedlé a léčivé byliny (zemědělka, černý rybíz, malina, čerešně atd.)
Stromy a keře (bříza, dub, lípa, vrba, osika)
Houby a lišejníky
Rostliny na výrobu papíru, inkoustu, mýdla, barviv, lan atd.
Pokusy s rostlinami (klíčení, štěpování, barvení)
Příběhy o Mičurinovi, Burbankovi a historii rostlin
Kniha končí rejstříkem rostlin a praktickými radami pro sběr a pozorování.

Ve stopách Robinsonových / По следам Робинзона / Nikolaj Michajlovič Verzilin / 1. Vyd. 1956, Mladá Fronta

Výpisky z knihy: Verzilin / Ve stopách Robinsonových

Veselá bříza:

Nejoblíbenější ruský strom. A není divu, že ji od dávných dob opěvují básníci a malíři.
Když vstoupíte do temného jehličnatého lesa, najednou narazíte na mladou březovou hájku se stříbrnobílými kmeny. Světlá zeleň listů se třpytí v slunečních paprscích, lehce se chvěje od vánku a šumí jako veselý smích.
Bříza kvete v dubnu–květnu. V červenci–srpnu se z bříz sypou malé nažky s dvěma lehkými křídly. Semena břízy se rozlétají a osidlují paseky a holiny.
Březová kůra (březová lýko) je nepostradatelná pro mnoho věcí. Indiáni z ní stavěli lehké kánoe (jak krásně to popisuje Longfellow v „Písni o Hiawathovi“):
„Dej mi kůru, ó břízo!
Žlutou kůru mi dej, břízo!
Ty, jež se tyčíš v údolí
Štíhlým kmenem nad řekou!
Svázu si z tebe kánoi,
Lehký člun si postavím…“

Bříza dává nejen kůru na nádoby, košíky, podšívky, ale i mízu na jaře (sladkou, osvěžující, bohatou na vitamíny), dřevo na oheň (hoří i vlhké), listy do koupele nebo čaje, pupeny do léčivých nálevů. Z březových větví se dělaly metly, z kůry se kdysi vyráběl papír a dehet.
Moderní robinson si z břízy může vyrobit mnoho užitečných věcí – od nádob na vodu až po primitivní psací potřeby.

O klíčení rostlin:

Kolik síly je skryto v malém semínku!
Vezměte obyčejné semeno fazole, hrachu nebo slunečnice. Namočte je na noc do vody. Druhý den uvidíte, jak nabobtnala – začala přijímat vodu.
Položte je na vlhký hadřík nebo do vlhkého písku a sledujte. Nejprve se objeví kořínek, který roste dolů (geotropismus – směrem k zemi), pak lístky nahoru, k světlu.
Zkuste pokus s různými podmínkami: jedny semena do tmy, druhé na světlo, třetí do chladu. Uvidíte, jak světlo a teplo ovlivňují klíčení.
Robinson by musel umět poznat, která semena vyklíčí rychle a dají jídlo.
Vy můžete doma vypěstovat malou „zeleninovou zahrádku“ na okně nebo na táboře – z ředkviček, salátu, fazolí. Jedno semeno může dát desítky zrnek – jako v příběhu Julese Verna, kde jedno zrnko pšenice nakrmilo celou kolonii.

Veliké vynálezy lidského ducha

„Tak tedy, od čeho začneme, pane Sairusi?“ zeptal se Penkroft druhý den ráno.
„Od samého začátku,“ odpověděl Cyrus Smith.
Jules Verne

Začátkem všeho pro život člověka je chléb. Člověk si na chléb tak zvykl, že bez něho delší dobu těžko vydrží. Významný ruský učenec Kliment Arkadjevič Timirjazev řekl v jedné ze svých přednášek o chlebu:

„Přišlo vůbec někomu na mysl, že krajíc dobře upečeného pšeničného chleba… je jedním z největších vynálezů lidského ducha, jedním z těch… objevů, které pozdější vědecké bádání může jen potvrzovat a vysvětlovat…
Vypěstovat kulturu jiného neviditelného organismu – kvasinkové houby, kterou německý botanik Rees právem nazval nejjednodušší z našich kulturních rostlin. Pak vyvolat kulturu této houby v těstě a donutit těžkou, lepkavou hmotu, aby se proměnila v lehkou bublinatou, nakonec ji zachytit žárem a nechat ztuhnout v tom pórovitém stavu, který díky svému obrovskému povrchu ve styku se štávami trávicího ústrojí učinil chléb lehce stravitelným.“

Chléb obsahuje všechny látky potřebné pro člověka – bílkoviny, tuky a sacharidy (škrob a cukr). Právě proto lidstvo už přes pět tisíc let pěstuje pšenici…

U vody
„Ach, pane Sairusi,“ řekl námořník, „stačí jen chtít!…“
Penkroft zřejmě navždy vyškrtnul slovo „nemožné“ ze slovníku ostrova Lincolna.
Jules Verne

Nuže, řeknete si, prošli jsme lesem, nic jsme nenašli a teď stojíme u vody. Před námi je klidné jezero s průzračnou vodou. Kde budeme hledat chléb?
Pod vodou. Vidíte ty široké, okrouhlé, lesklé listy? Na jednom z nich sedí žába a netone. A ty bílé, napůl otevřené krásné květy – lekníny, nebo jak jim říkáte, bílé lilie.

Vezměme dlouhou hůl s háčkem na konci, zachyťme jí níže chomáč listů a táhněme. S jakou námahou se to táhne! Nebojte se – to není skvrnitý had, to je takové oddenek u leknínů, podvodní stonek. A ty okrouhlé tmavé skvrny na něm jsou stopy po odumřelých řapících listů. Jak dlouhé a ohebné, jako gumové hadičky, jsou řapíky listů leknínu! Spojují podvodní stonek s oválnými listy plovoucími na hladině.
Lesklé, hladké listy leknínů jsou shora pokryty voskovým povlakem a nepromokají. Utržené řapíky vyplavou na povrch. Podívejme se proč. Odřízněme kousek řapíku a podívejme se proti světlu. Je vidět velké množství průsvitných míst.

Ponořme list leknínu pod vodu a silně foukněme do konce řapíku. Na povrchu listové čepele se objeví velké množství drobných lesklých bublin vzduchu. Na povrchu listu je totiž až 11 milionů nejmenších průduchů (stomát). Lze je vidět pod mikroskopem na tenkém řezu horní pokožkou listu. Vzduch prochází průduchy k podvodnímu stonku…

Podobné knihy…
Václav Cílek  doporučuje na toto téma i další knihy:
Monografii Marie Úlehlové-Tilschové „Česká strava lidová“ (1945) 
nebo pozoruhodný soubor německých návodů na přežití pro civilní obyvatelstvo, vydávaných od roku 1941.
Připomínáme ještě Jaroslava Pavlíčka a jeho knihu Trosečníkem v drsné přírodě nebo člověk v drsné přírodě.
Tyto příručky by měla sloužit skupinám, které připravují výpravy na problematická místa naší planety.
Velmi poučné jsou i knihy E.T.  Setona Kniha lesní moudrosti nebo Dva divoši.